Důchodce a duchovní život – Budhismus 4

Autor článku: František Benda Opakovat, trpělivě opakovat, zní jediný recept – a to ať si vybereme tu či onu cestu. Nikoli tedy žehrání na nevlídný osud či podléhání sebelítosti, ani škemrání o vnější pomoc u jakési pomyslné nadřazené mocnosti, nýbrž vžít se do situace řidiče lehce ojetého vozidla, který musí přizpůsobit jízdu možnostem svého stroje, stavu vozovky, nenadálým okolnostem a důležitosti cíle, ke kterému směřuje.

Zatím se nepodařilo žádnému směru odpovědět na všechny otázky, které před nás staví třebas i ten nejobyčejnější život. Rozhodneme-li se pro jeden, dobrovolně se vzdáváme výhod, které nám nabízejí jiné. S ním musíme přijmout současně i jeho nedostatky. I ta nejžádoucnější nevěsta přivede do rodiny tchýni a partu ne vždy přívětivých příbuzných.

Jak při tom nevzpomenout na obdobný poznatek z kvantové fyziky (Heisenbergův princip neurčitosti): čím přesněji určíme jednu veličinu, tím méně lze určit veličinu druhou.

Buddha se nezabýval fyzikálními výzkumy ani historií světa. Při dotazech na tato témata vždy pouze mlčel. Zato obor, který dokonale poznal, se snažil až do smrti vysvětlovat co nejpodrobněji. Jakkoli jeho učení nepřináší bezprostřední pomoc – neboť nemoci a různá trápení sužují i ty nejpravověrnější z věrných – už zřejmě samotné vědomí, že se na zvelebení přece jen pracuje, nabízí alespoň útěchu. O exaktní pomoc v oblasti tělesných a společenských problémů se zdá být přece jen praktičtější obrátit se na lékaře, právníky a psychology. Ti jsou ale zase zpravidla málo platní v otázkách duchovních. Lidové zkazky a vyprávění si sice libují v příbězích o různých divech a zázracích, kde jeden svět nepochopitelně (a vítaně) zasáhl do druhého, ale obecně se tak neděje. Je možno v to doufat nebo dokonce věřit, ale spoléhat – v žádném případě. Běžně se to prostě neděje.

Literatura, líčící jak život samotného Buddhy, tak příběhy různých jeho následovníků, je i u nás již hojná. Z ní je možno načerpat mnoho příkladů pro vlastní následování i v případě, že se nechceme stát ortodoxními vyznavači právě jednoho jediného vybraného směru. Vezmeme-li však v úvahu ohromné množství mnichů, o kterých se nic nezachovalo, a to z toho prostého důvodu, že se v jejich životě nic pozoruhodného neudálo, zas tak ohromující úspěch to není. Historie se netají ani s tím, že dokonce mnozí z těch, kteří se zdržovali v těsné blízkosti a po dlouhou dobu přímo vedle Mistra, žádných pozoruhodných pokroků nedosáhli. Pozornost se pochopitelně raději obrací k těm, kteří – údajně – došli k poznání již při prvním poslechu (nebo čtení) Nauky.

Z toho vyplývá snadný závěr, že nestačí ani dokonalá znalost Nauky, ani každodenní pozorování Mistrova chování, nýbrž že je nutná ještě poslední složka, a to po seznámení se s učením, po porozumění a jeho pochopení ještě ten poslední průhled, ve kterém se vše dříve pouze nahlížené slije v jednolitý celek, nazývaný prozřením.

O tom se různé školy stále přou: dosáhne-li se jej náhle, zpravidla po nějakém, třeba nepatrném šoku, nebo je-li naopak důsledkem dlouhodobého, trpělivého cvičení a usilování. Důkazy pro oba druhy se zdají být vyrovnané. Buddhovi samému trvalo několik let, než se dobral svého prozření. Jenomže on na začátku své cesty netušil, kam dojde, kdežto jeho následovníci už takový cíl znají – jen ta cesta k němu je pro každého jiná.

Poměrně silným argumentem by mohla být příhoda z údajného setkání s násilníkem, který mu dokonce ukládal o život. Tomu Buddha řekl: „Já už nemusím, ty ještě ano“. Stačí to k pochopení? Zločinec podle pověsti nejen že pochopil, ale i prozřel – obrátil se a stal se jeho žákem.

Zájemci o libovolná učení si libují v krátkých naučeních, která shrnují podstatu bez sáhodlouhých výkladů. Ty ponechávají kazatelům a učitelům. V mnoha případech je ale takové shrnutí obtížné. Jedná-li se o buddhismus, pak by možná stačilo: neulpívat. Celý svět je v neustálé proměně, takže zastavit se u jedné jediné jeho částečky – jakkoli se zdála zajímavá či důležitá – způsobí, že všechny ostatní, které jej doprovázejí, nám zmizí pod rukama. A tato jedna jediná je schopna nás pozřít a ovládnout na velmi dlouhou dobu. Život je ale založen právě na prožívání, a prožívat nelze něco, co je prchavé a efemérní. Znamená to cenit si všeho, co sice existuje jen zdánlivě, ale přece jen vstupuje do naší existence, avšak neulpívat na tom, pamatujíce, že se to samozřejmě záhy změní, a že ovšem současně i my přejdeme do jiného stadia, takže s tím se změní i náš případný zájem.

Lidský život proběhne poměrně rychle, ale navzdory tomu se v něm dají najít dostatečně dlouhé prodlevy, kdy je možno vykonat něco dobrého nebo prospěšného. Ta proměnlivost je mimo jiné dobrá i k tomu, že si můžeme vybrat, kam bude směřovat to, co je v dosahu našich rukou, našeho chápání, našich možností a schopností. Podaří-li se to propojit se znalostmi o vnitřním světě, které pro nás objevil Buddha, může nám to při nésti dostatek uspokojení.

Autor: František Benda, Foto: Internet