Důchodce a duchovní život – Cesta

Autor článku: František Benda Jakkoli se některé věci zdají samozřejmé, není od věci si je čas od času znovu připomínat. Dokonce i v duchovním životě, ke kterému se odhodlá oddaná mysl, se stává, že na požadavky, považované za zcela zásadní, se pozapomíná.

Mysl je pak vystavena hořkým výčitkám, a hledá způsoby jak proti takové zapomětlivosti bojovat. Odvolávat se na věk nebo na složitost současného způsobu života považuje za nedůstojné výmluvy. Při skutečně opravdovém rozhodnutí pro duchovní život musí být tento naprosto prvořadým.
Ze zachovaných a získaných pramenů z nejstarších dob ale vyplývá, že lidé se do dnešních dnů příliš nezměnili. Dříve ovšem mluvili jinými jazyky, oblékali se podle jiné módy a jejich státy měly jiné hranice i jiná státní zřízení. To vše jsou ale pouhé etikety, které nic nemění na vnitřním obsahu. Řada lékařských a kosmetických receptů z té doby je docela dobře použitelná i dnes, což svědčí o tom, že vnější náplň života je velice podobná.

Vždy bylo možno se setkat s namlouváním při vyhledávání partnerů, vždy se uzavírala manželství a rodily se děti, vždy existovala láska i nevěra, laskavost i škodolibost, poctivost i záškodnictví. Také se vždy navazovala přátelství a vyhlašovaly se války. Stejně tak po všechny věky panovala nepoctivost nejrůznějšího druhu. Nebo se snad něco změnilo?

Uprostřed tohoto dění žili lidé, kteří stejně jako my dnes měli touhu prožít svůj život, když už ne naplněný štěstím, tedy alespoň spokojený, bez větších výkyvů, prospívající jak každému zvlášť, tak i celkové společnosti. Zaposloucháme-li se do obsahu současných populárních šlágrů, které obsahují nejčastější citové vzněty, ujistíme se, že vše vlastně zůstává při starém.

Je na bíle dni, že se mnozí lidé vážně zamýšleli jak takový stav změnit k lepšímu – dokonce někteří vládci vydávali přísné výnosy, snažící se zregulovat poměry ve společnosti. Vládní nařízení ale nejsou zdaleka tak účinná jako soukromá odpovědnost každého jedince. Nedaří se je ani zajistit, ani kontrolovat. Proto se objevila otázka, jak se tedy chovat v soukromí, aby lidé došli k výsledku, se kterým by byli spokojeni jak jedinci, tak společnost. O radu pak se chodilo k těm, od kterých se očekávalo, že se ve svých úvahách něčeho kloudného dobrali a byli ochotni i schopni to sdělit ostatním.

Nemohla uniknout skutečnost, že mnohem spokojenější se cítí lidé, kteří neoplývají světskými statky, ale žijí naopak ve skromných životních podmínkách, ať už se do nich přímo narodili, byli do nich nějak vmanipulováni, nebo si je sami dobrovolně zvolili. Tak vznikl pojem světské vázanosti na ošidná lákadla tohoto světa. Přepych a blahobyt zcela zjevně k harmonii života nepřispívají, ale jejich mocná přitažlivost byla už tehdy natolik silná, že snadno překřičela spokojenost prostých prostředků.
Jsou to sice zcela zjevné překážky v duchovním usilování, ale současně jde o běžnou náplň, která vytváří každodenní život a nezbytně k němu patří. Zcela se jich vzdát sice láká, ale jeví se to jako obtížně uskutečnitelné. Každý zná řadu přísloví a bonmotů, obracejících pozornost na ukázněný a prostý život, avšak praxe je od nich na hony vzdálena. Kdo si to ale troufne?

Společně s těmito poznatky vznikala také představa, že kromě běžného světa prožitků a praktických zkušeností existuje ještě jeden svět, těžko rozpoznatelný, těžko popsatelný a proto také těžko dosažitelný, do kterého není možné se dostat běžnými prostředky, známými z profánního života – svět duchovní.
Z pozorování běžného života bylo jasné, že téměř za každou změnou prostředí, se kterou se setkáme, stojí nějaký člověk (nebo skupina lidí), který se k ní rozhodl a provedl ji. Pakliže se vyskytly jevy takto jednoduše nevysvětlitelné, jako např. přírodní úkazy, zdálo se jen přirozené, že i za nimi musí stát nějaký činitel, který je způsobil. Tak vznikla představa mimosmyslových, nadpřirozených, snad božských bytostí, které mají možnost zasahovat – někdy zdánlivě zcela svévolně – do lidských osudů. Do tohoto představovaného světa vnesli lidé své vlastní zákonitosti, čímž vznikla nejen celá hierarchie bohů s lidskými vlastnostmi, ale také bohové nižší a vyšší, a přirozeně také ďábel, představitel zla a temných sil.
Tito mocní bohové by měli být schopni odpovědět na stále se opakující otázky o původu vesmíru a života. Aby s nimi lidé mohli navázat kontakt a přimět je nějak ke spolupráci, domnívali se, že se musí co nejvíce oprostit od všeho světského, co poutá k životu. Jedině tak mohla svitnout naděje, že se vůbec něco podaří. To se ale povedlo jen málokomu, neboť vazby na světský život jsou stále příliš silné a každý pokus o únik se snaží zmařit už v zárodku.

V neduchovní oblasti pak vyvstala potřeba řádu, který by zajišťoval hladký chod současnosti a měl alespoň trochu návaznost na duchovní cítění. Tak vznikaly návody na doporučené chování zbožného člověka. Snažily se objevit v každém lidském jedinci možnosti, které by mohly vést k sepětí hmotného a duchovního principu.

Zachovaly se zprávy z nejrozličnějších míst, kde se lidé zabývali obdobnými problémy. V našem současném prostředí je ještě dost známo Mojžíšovo Desatero, a např. ze starého Sumeru se zachovalo poetické: „Kdo má hodně peněz, může být šťastný. I kdo má hodně obilí může být šťastný. Ale ten, kdo nemá vůbec nic, může klidně spát“. U nás máme obdobně: „Blaze tomu, kdo nic nemá – nestará se kam to schová“. Hmotná připoutanost nespí – na každém našem kroku číhá jak by nás lapila.

Krajní hodnoty, tj. přepych nebo naopak nouze, ale nejsou pro duchovní rozvoj právě nejvýhodnější. Potíže s obstaráváním živobytí příliš snadno překryjí duchovní usilování. S přepychem je zase spojena potřeba jeho neustálého kontrolování a strach o něj. Ani zlatá střední cesta není řešením a také se obtížně hledá. Dokonalé vyvážení je neplodné. Antický Buridanův osel pošel hlady právě proto, že se nedokázal rozhodnout, ze které ze dvou zcela rovnocenných otýpek sena se má začít krmit. Proč dát přednost té či oné? Zdá se, že jistá blahovůle či částečná ledabylost se vyplatí i v duchovním usilování. To může zabránit jak bezhlavému bloudění mezi rovnocennými mantinely, tak úzkostnému lpění na přesném vyvážení obou stran nebo na znění litery.

Duchovní snahy ovšem nemohly stát stranou, a proto si bedlivě všímaly jmenovitě uzlových bodů lidského konání, ve kterých dochází k nějakým závažnějším rozhodnutím, a snažily se pro ně navrhnout vhodná řešení. Takových uzlových bodů je celá řada a znovu a znovu se po celé generace opakují. Ve všech se upozorňuje, že bohatství, rozkoš a rozmařilý život nepřinášejí takové uspokojení, jaké je od nich očekáváno, neboť jsou neukojitelné. Shodně se pak doporučuje dodržování nejrůznějších ctností. Touze po rozkoších ale není nikdy konec, a pokud si člověk sám nevytvoří jejich únosnou hranici, snadno se může dostat do konfliktu s etikou nebo dokonce se zákonem. Naše přísloví: „Když je hra nejlepší, přestaň“ se týká právě tohoto problému.

Autor: František Benda, Foto: Internet