Dvojčata

Autor článku: Irena Fuchsová Tato povídka je z knihy Ireny Fuchsové, KDYŽ JE MUŽ MOC HODNÝ, která vyšla v roce 2004. Pokud se chcete o aktivitách této spisovatelky, která je zároveň nápovědou v pražském Činoherním klubu, dozvědět více, podívejte se na stránky uvedené na konci příspěvku.

„Mně se na Romanovi nejvíc líbí vlasy! A uši! Vando, všimla sis, jaké má krásné uši? Někde jsem četla, že když jsi krásné miminko, tak máš v dospělosti krásné uši! Že naše uši vypadají přesně tak, jak jsme vypadali, když jsme se narodili!“
Hana se zálibně dívala do velkého zrcadla na stěně.
„My dvě máme nádherné uši, viď?“
Neodpověděla jsem. Rozplývala se nad Romanem a nad sebou a mě nevnímala.
„A to znamená, že Roman bude mít krásné děti!“ Pokračovala spokojeně a znovu se na sebe podívala. Pak se podívala na mě.
„Žádný problém! Já jsem krásná. A ty také.“ Pak se rozesmála. „Uvědomuješ si, že kdybych byla ošklivá, byla bys ošklivá také?“
Přikývla jsem. Měla pravdu. Jsme dvojčata, a i když nevypadáme jako své odlitky, jsme si hodně podobné. A když tomu trochu pomůžeme líčením, účesy a oblečením, jsme k nerozeznání.
Škoda. Kdyby jedna z nás byla jiná, měl by Roman lehčí výběr. Takhle mezi námi už půl roku pendluje a nemůže se rozhodnout, kterou si vybrat!
Ačkoli, kdo ví. Třeba se už rozhodl a neví, jak to té druhé říct.
Roman byl chytrý a laskavý kluk. Znali jsme se odmalička. Jeho matka se u nás ve vesnici narodila, a i když se vdala do Hradce, pořád sem s celou rodinou jezdila. A když její rodiče před pěti lety zemřeli, nastěhoval se sem Roman, chalupu zmodernizoval a začal podnikat.
Měl firmu na hromosvody a dařilo se mu dobře. Všude v okolí se hodně stavělo a lidé se snažili svůj majetek zabezpečit víc než dřív, tak to alespoň říkal. A s úsměvem si pochvaloval, když byla bouřka. Spokojeně koukal po obloze, ze které se ozývaly hromy a svítily blesky.
„Jen houšť! Blýská se mi na dobrý výdělek!“ Po každé bouřce se mu totiž přihlásil nový zákazník. Ale i bez bouřek měl práce dost.
„Nejsem milionář, ale na to, abych dobře uživil sebe a rodinu, to stačí.“ Odpovídal,
když mu některý známý předhazoval, že je v balíku.
Auta měl dvě, jednu dodávku, kterou potřeboval na práci a jedno na běžné ježdění. Poslední dobou mluvil o tom, že si splní klukovský sen a koupí si místo dovolené motorku. Dovolené v zahraničí ho nelákaly- udělal si na zahradě krytý bazén a mohl se koupat celý rok. Měl také dva velké skleníky, kde pěstoval běžnou zeleninu a sazeničky a jeho zahrada vypadala jako u Starkla.
Byl prostě nejlepší partie v širokém okolí, a i když mu někteří záviděli, většina sousedů musela uznat, že se ke všemu co má, vypracoval pracovitostí a šikovností.
„Prostě kdo umí, ten umí. Vždyť on má štěstí i v lásce! Může si vybírat ze dvou krásných holek! No, řekněte, jestli ten pacholek nemá štěstí!“ Vykřikoval nedávno v hospodě starý Mlčoch, když jsme se tam všichni tři stavili na limonádu.
Ano, všichni tři. Chodili jsme totiž už několik měsíců všichni tři. Roman, Hana a já.
„Kterou z nás si asi vybere,“ zeptala se najednou Hana a já pokrčila rameny.
„Možná by bylo lepší, kdyby si nevybral žádnou.“
„Ty ho nechceš?“
Okamžitě zbystřila a nastražila se jako kočka před skokem.
„Ne! Ne,“ ohradila jsem se rychle. „Tak to nemyslím. Roman je…“
Napadala mě přirovnání jako v telenovelách. Snesla jsem se rychle na zem a řekla to docela obyčejně.
„Podobného kluka prostě neznám! Je jiný než ostatní. Strašně se mi líbí. Ale byla bych radši, kdyby si vybral někoho jiného. Ani tebe, ani mě. Bojím se…“
„Čeho?“
Hana si ke mně sedla a zabodla do mě svoje tmavé oči. Stejné, jako mám já. Nevěděla jsem, co jí mám odpovědět. To byla celá ona. Ve všem chtěla mít jasno. Všechno chtěla řešit hned. Nerada čekala. Nerada byla v nejistotě. Byla můj pravý opak.
Já byla spíš pasivní a čekala jsem, až se věci vyřeší samy. Nevadilo mi, že musím čekat. Neměla jsem ráda, když se věci uspěchaly. Všechno chce svůj čas, říkala jsem, zatímco Hana soptila a všechno a všechny popoháněla.
Vlastně jsme se doplňovaly. Ale v případě Romana jsme vyčkávaly obě. Hana dobře věděla, že by neuspěla, kdyby na Romana vystartovala, ať si konečně z nás dvou kouká jednu vybrat. Roman nebyl chlapeček, který by si nechal diktovat.
Navíc jsme byli všichni tři přátelé a Roman se ani k jedné nechoval tak, že bychom si
mohly myslet, že s některou z nás chce chodit. Ale my si to přesto myslely. A on to věděl. A myslím, že mu to bylo jedno. V klidu si mezi námi vybíral, protože moc dobře věděl, co hledá. Ženu na celý život. Matku svých dětí. Kamarádku, na kterou se může spolehnout.
Nedivila jsem se, že mu tak dlouho trvá, než se mezi námi rozhodne. Byly jsme si podobné, ale přesto jsme byla každá jiná. A chtěly jsme ho obě.
„Tak čeho se bojíš,“ opakovala Hana netrpělivě. Jak jí člověk hned neodpoví, už se vzteká a jak není po jejím, vzteká se ještě víc.
„Bojím se, že když si vybere jednu z nás, tak to tu druhou bude hodně bolet. A tím to vlastně bude bolet obě.“
Podívala jsem se na ni a bylo mi smutno už teď. Ať to dopadne, jak chce, jedna z nás nebude šťastná. Hana se usmála a objala mě.
„Jdi ty, blázínku! Nemysli si, mě to taky napadlo. A víš, co jsem si řekla? Když si vybere tebe, prostě si řeknu, milá Haničko, máš smůlu! A hotovo! A rychle si najdu někoho jiného a tobě budu Romana přát! No co? Budu mít pěkného švagra a to také není k zahození!“
Přitáhla jsem ji k sobě. Je to moje sluníčko. Má pravdu! Budeme to té druhé přát! Nebudeme se trápit!
„Vando, slib mi, že když si vybere tebe, řekneš si, milá sestřičko, máš smůlu! A nebudeš mě litovat, jasné? Nebudeš kvůli mně smutná! A já ti slibuju, když si vybere mě, že si také řeknu, jo, milá sestřičko, máš smůlu! A také nebudu kvůli tobě smutná! Proč taky? Ty si někoho najdeš a hotovo. A já budu šťastná, protože Romana miluju!“
Vzdychla jsem si. I já ho miluju. Toužila jsem po něm od chvíle, kdy nás dvě pozval před půl rokem do města na koncert. A poslední týdny jsem se nemohla dočkat, kdy si konečně jednu z nás vybere. Ať je to Hana nebo já, hlavně ať už je tomu nekonečnému čekání konec!
„Máš pravdu. Nebudeme se tím trápit. Necháme to na něm,“ řekla jsem odevzdaně a
Hana přikývla.
„Ale vymáčknout by se už měl! Trvá mu to pěkně dlouho! Abychom nakonec nezestárly a on si nenašel nějakou mladší!“
Rozesmály jsme se. O to jsme strach neměly. Dneska se už ani na vesnici holky nevdávají ve dvaceti. Chtějí si nejdřív užít, mít práci, peníze, bydlení.
Nám bylo čtyřiadvacet a věděly jsme, že máme ještě čas. Obě jsme měly dobrá místa, bydlely jsme u rodičů, kde jsme měly každá svůj pokoj, a i když jsme doma pomáhaly, mohly jsme si dělat, co jsme chtěly. Bavily jsme se, hezky se oblékaly a poslední týdny jsme nedočkavě čekaly, až se Roman konečně rozhodne, kterou z nás chce.
Před domem se ozvala motorka. Skočily jsme k oknu tak rychle, až jsem se srazily hlavami!
Byl to Roman.
„On si koupil motorku?“
Hana se na mě tázavě podívala, a když jsem přikývla, nespokojeně nakrčila nos.
„Jak to, že to tobě řekl a mně ne?!“
Pokrčila jsem rameny. Vím já? Ušklíbla se a vyběhla z pokoje. Usmála jsem se. Alespoň v něčem jsem před tebou, sestřičko!
Před týdnem jsme se s Romanem potkali ve městě a on se mě zeptal, co bych říkala tomu, že by si konečně koupil motorku, o které snil od dětství. Řekla jsem mu, že jsem si vždycky přála jezdit na motorce, ale nechtěla jsem řídit, chtěla jsem se vozit! Usmál se.
„Jízda na motorce je nádherná, Vando! To je něco, co jsi nikdy nezažila, věř mi! A navíc, motorka má jednu výhodu.“
Koukal na mě a pořád se usmíval.
„Jakou,“ zeptala jsem se a on pořád mlčel, pořád se usmíval a pak to konečně řekl.
„Na motorce mohou sedět jenom dva.“
Zčervenala jsem. Okamžitě mi bylo jasné, na co naráží.
Vyvážel nás na všechny možné zábavy, do kina, na plesy, do divadla. Jely jsme pokaždé obě, proč ne? Do auta jsme se vešly.
Ale na motorku se dvě nevejdeme.
Od té doby o motorce nemluvil a já také ne. A teď s ní stojí před naším domem.
Znovu jsem se podívala z okna. Hana už byla dole a nadšeně si ji prohlížela. Roman se na ni usmíval, ale co chvíli se podíval nahoru. Všimla jsem si, že má ještě jednu helmu a krev se mi nahrnula do tváře. Věděla jsem, že se něco stane.
Když mě Roman zahlédl, mávl na mě, abych k nim šla a tak jsem rychle seběhla dolů.
„Ta je nádherná,“ vydechla jsem obdivem nad černou nablýskanou krásou a Roman, s výrazem neohroženého jezdce, se hrdě posadil a pevně chytil řidítka.
„Můžu?“
Ale nečekala jsem na jeho odpověď a před očima překvapené Hany jsem si za něho rychle sedla.
„A jak se na ní krásně sedí! Jako na koni,“ sdělovala jsem nadšeně Haně, na které bylo vidět, že ji mrzí, že mě nepředběhla a nesedla si za Romana dřív.
Roman mi podal druhou helmu.
„Chceš se se mnou projet,“ zeptal se tiše a já věděla, že se mě ptá na daleko víc, než je projížďka na motorce. Mlčela jsem.
„Chceš,“ zeptal se podruhé a já přikývla. Usmál se.
„Tak si nasaď helmu a jedeme!“
Nasadila jsem si ji a pak jsem Haně pokynula jako anglická královna z kočáru. Čekala jsem, že se zasměje, ale zatvářila se kysele.
„Tak se tedy projeď první! Až přijedete, pojedu já,“ řekla uraženě a sedla si na lavičku před domem.
„Hano, nečekej na nás! To by ses načekala!“ Roman poplácal motorku, jakoby to byl kůň. „Přivezu Vandu až večer. Chci ji pořádně provětrat! Chci si ji užít!“
Nastartoval. Objala jsem ho kolem pasu a usmála se na Hanu. Překvapeně k nám přistoupila.
„Slyšela jsem dobře? Koho chceš provětrat? Slyšíš, Romane? Koho si chceš užít?
Vandu nebo motorku?“
Neodpověděl a vyrazil.
Přitiskla jsem se k němu celým tělem. Je můj! Je konečně jenom můj! Vdechovala jsem jeho vůni, která se mísila s větrem. Rychlostí a větrem jsme se do sebe doslova vsákli! Měla jsem pocit, že se v sobě rozpouštíme! Že já jsem on a on je já.
Jestli jsem měla vůči Haně nějaké výčitky, tak jsem je během vteřiny pustila z hlavy. Ulétly s větrem! Roman je jeden a my dvě. Vybral si mě. Hano, máš smůlu!
Když zajel do lesa, slezli jsme a stáli chvíli proti sobě. Pak jsme se začali objímat a líbat. A pak jsme se poprvé milovali. Kousek od motorky, která nás dala dohromady.
Od té chvíle jsme se od sebe nehnuli a za dva měsíce jsme se brali.
V té době jsem už věděla, že jsem těhotná, ale neřekla jsem mu to. Chtěla jsem mít stoprocentní jistotu, že se bereme z lásky a ne proto, že musíme.
Věděla to jenom Hana, která se kupodivu rychle smířila s tím, že si Roman vybral mě a zachovala se báječně.
„No co. Tak mám smůlu,“ pokrčila smutně rameny ten první večer, když jsem se vrátila domů. Nemusela jsem nic říkat. Všechno na mně bylo vidět!
„Tak ať ti to tvoje štěstí dlouho vydrží, Vando!“
A pak byla svatba. Taková, jakou nikdo z naší vesnice a okolí nepamatoval. Byla jsem nejšťastnější nevěsta na světě. A Roman, když jsem mu druhý den řekla, že jsem těhotná, byl nejšťastnější novomanžel.
Filípek se narodil sedm měsíců po svatbě. Oba jsme si řekli, že jsem musela otěhotnět při našem prvním milování a začali jsme mu říkat Motorkář…
Když mu byl měsíc, přišel jednou večer Roman domů a nemluvil. Tvářil se vážně, a na moji otázku, co se stalo, neodpověděl. Navečeřel se, pak odešel k bazénu a hodinu plaval a plaval. Když se vrátil, řekl mi čtyři slova.
„To dítě není moje.“
Zděsila jsem se. Jak ho to mohlo napadnout? Kdo mu co řekl? A i kdyby mu někdo něco takového řekl, jak to, že tomu věří?!
V tu chvíli se mi zhroutil svět. Všechno kolem mě zčernalo. Omdlela jsem.
Když jsem se probrala, ležela jsem v ložnici. Roman stál nade mnou. Mlčel. Natáhla jsem k němu ruku a on se odtáhl.
„Lhalas. Věděla jsi, že jsi těhotná před svatbou. Nic jsi mi neřekla. To dítě není moje. Řeklas to Haně.“
Zavřela jsem oči. Hana! Hana mu to řekla? Takovou lež? Proč? Proč to udělala?
Chtělo se mi umřít. Vstala jsem a šla do koupelny. Prášky. Sním všechny prášky, které jsou v lékárničce. Nechci žít. Nemám proč žít. Pro koho žít.
A pak jsem uslyšela plakat Filípka a rozhodla jsem se, že budu bojovat. Za sebe, a hlavně za něho.
„Ty věříš Haně,“ zeptala jsem se tiše a ani jsem se na něho nepodívala.
„Samozřejmě, že jí věřím. Je to tvoje sestra. Řekla mi to, protože mě má ráda a protože chce, abych znal pravdu. To dítě není moje. Svěřila ses jí.“
Vzala jsem Filípka do náruče a on se okamžitě utišil. Otočila jsem se na Romana.
„Lhala ti. Před tebou jsem s nikým nic neměla. Hana to ví. A víš to i ty. Ano, věděla jsem před svatbou, že jsem těhotná, ale chtěla jsem… prostě jsem chtěla mít pocit, že se
bereme z lásky a ne proto, že čekám dítě. Vždyť jsem ti to řekla! Hned druhý den po svatbě!“
Přikývl.
„Ano. Druhý den po svatbě. Chtělas mít jistotu, že si tě vezmu. Muselas být těhotná už před tím, než jsme spolu něco měli poprvé. Spočítej si to!“
Stál proti mně a tvářil se nepřátelsky. Přitiskla jsem Filípka k sobě.
„Necháme udělat krevní zkoušku. Chci, abys věděl, že Filípek je tvůj.“
Přikývl.
„Do té doby budeme dělat, jakoby se nic nestalo. Až budu mít potvrzené, že není můj, rozvedeme se.“
Byl skálopevně přesvědčený, že jsem ho oklamala. Bezmezně Haně věřil.
Nebyla jsem schopná promluvit. Držela jsem Filípka v náručí a věděla jsem, že teď
mám jenom jeho.
„To dítě není moje.“
Jedinou větou jsem přišla o manžela a o sestru.
Druhý den jsem šla k rodičům. Sháněla jsem se po Haně a oni na mně překvapeně koukali.
„Hana jela hned ráno do Prahy. Včera u tebe přece byla, ne?“
Ničemu jsem nerozuměla, ale přikývla jsem.
„Říkala, že jsi jí to odkývala a tak si to jela zařídit. Dala na tebe! Jako vždycky!“ Bručel otec nespokojeně a ani maminka se netvářila nadšeně.
„Také jsi jí mohla říct, aby nikam nejezdila! Kdo to kdy viděl, jet na rok do Ameriky! Starat se o cizí děti, když má doma takového krásného synovečka! Ukaž mi ho, broučka!“
Maminka natáhla ruce po Filípkovi a já jí ho položila do náruče. Začala ho chovat a stěžovala si mu, jako by jí rozuměl.
„Tetka bláznivá, viď, Filípečku? Jen ať si jede, holka hloupá! Ať pozná, co to je, starat se o cizí děti!“
Hana se už domů nevrátila. Zůstala v Praze u kamarádky, zařizovala si pobyt v USA a rodiče se s ní jeli rozloučit na letiště před odletem.
A moje manželství?
Žili jsme s Romanem vedle sebe jako dva cizí lidé. Odstěhoval se do pracovny a byl skoro pořád tam. Zvykla jsem si, ale strašně mě bolelo, jak se choval k Filípkovi. Ignoroval ho stejně jako mě. A když jsem jednou řekla Filípkovi, ať řekne -táta-, prudce se proti tomu ohradil.
„Nejsem jeho táta. Neuč ho to.“
Rodičům jsem se nesvěřila. Jsou to obyčejní vesničtí lidé a těžko by se smiřovali s tím, jak vychovali jednu ze svých dcer. Těžko by pochopili, že jedna dcera dokázala tak strašně ublížit druhé. A nikdy by neodpustili Romanovi, že Haně její lež uvěřil.
Všechno probíhalo v naprosté tajnosti. Nikdo nic netušil. Před lidmi jsme hráli divadlo.
Ale nic netrvá věčně. Konečně přišla chvíle, kdy Roman poznal „pravdu“. Zkoušky potvrdily, že otcem Filípka je on.
Nerozvedli jsme se. Žijeme vedle sebe. Roman učí Filípka říkat -táto- a Filípek je celý šťastný, že pán, který kolem něho beze slova tak dlouho chodil, umí mluvit a umí se smát.
Omluvil se mi. A ne jednou. Snaží se vrátit všechno na začátek. Přistěhoval se zpátky do ložnice, ale zatím se mě nedotkl. Netoužím po tom a on to ví.
Čeká.
O Haně nemluvíme. V USA se zamilovala a vypadá to, že se bude vdávat. Píše domů nadšené dopisy a zdraví všechny, včetně své sestřičky, krásného švagra a svého synovečka Filípka.
Připadám si jako studna, ze které se ztratila voda.
Čekám.
Voda se někdy vrací.

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.happyend4.me/10-otazek-pro/10-otazek-pro-irenu-fuchsovou.html
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12