Heslo – Štěstí, láska, čokoláda: Prsten s rubínem

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Jsou lidé, kteří utěšují své žaly okusováním čokolády. Jiní lidé si zapálí cigaretu, uvaří si silného turka a koukají se, jak se stmívá, přes záclony či neumytá okna, za doprovodu meditační hudby nebo v ponurém tichu se vzpomínkami na to, co se stalo a stát nemělo … někdy stačí říci slovo. To, které rozetne hranice mezi tím – já jsem a my jsme.

Ten prstýnek s rubínem nebyl ode mne …

První láska je choulostivá a často nepřežije. A přitom – je nejkrásnější, člověk je schopen pro ni všechno obětovat. Je nejkrásnější, i když přináší obvykle ty nejtěžší rány. Ale ty zase usnadní člověku, aby lépe snášel její nepřízeň v dalších časech, až se zocelí, přestane se užírat a psát si deníky nebo verše, dívat se na hvězdy a krásně truchlit. Pak přijdou další vyznání, další dopisy, svody a úklady, ale – nikdy to už tak nevyzní, jako poprvé. Po čase se slova opakují, ztrácejí na ryzosti, na vzácnosti a nejsou již tolik očekávány, omílají se jako oblázky v říčce, až ztratí na zajímavosti a lesku. Je třeba vhodit do vody nový kámen, který ovlivní proudění vody, dokud ho sama zase neuhladí a nesemele do oblázku.

… tak to bylo …

Už nějaký čas jsem tušila, že se něco mezi námi něco děje. Radek, tak se jmenoval, studoval na chemické fakultě v Pardubicích a občas přijížděl domů k rodičům. Zpočátku každou sobotu, ale pak už jednou za čtrnáct dní. Také naše dopisování vázlo a všechna vřelá slůvka byla již vyřčena, jak se zdálo. Cosi mezi námi vyprchalo. Cítila jsem to i u sebe, ale věřila jsem, že se ještě dá fouknout do uhasínajícího ohýnku a roznítit plamen. Kdybych dokázala přemoci strach z rozchodu pro svou zbytečnou sebestřednost a zaútočila přímou otázkou, dozvěděla bych se pravdu. Ale já pořád čekala, co se stane, kdo to za mne vyřeší, což mne stavělo do nevýhodné pozice oběti, jak jsem si myslela. A tak jsem pomalu odcházela, aniž jsem si to uvědomila a nechápala jsem, co cítí on, protože jsem také já byla jeho první láska.

…

Ten večer mrholilo. A padaly kaštany. V parku, kde jsme se často scházeli bylo pološero, jen bledě svítilo osvětlení. A v tom světle zazářil na jeho prsteníku zlatý kroužek s rubínem. Zeptala jsem se, jestli je zasnoubený a on přikývnul. Řekla jsem, že je to jasné a otočila jsem se, aby neviděl moje slzy. Nějaká náhoda v jeho životě rozhodla za mne, říkala jsem si. I když jsem si zakázala truchlit, několik dní na mne doléhaly vzpomínky na jednu kavárničku, kam jsme chodili mlsat čokoládové zákusky a dávali si překapávanou kávu ze sklenic, na kterých stál překapávač. Takové sklenice najdete dnes ještě v malých bazarech. Usmívali jsme se na sebe, bylo nám jasné, že je to láska až za hrob, jenomže pro každého to bylo trochu jinak. Zvláštní, jak to prostředí takové obyčejné místnustky s koženkovými boxy a mramorovými stolky se stojánky na menu a s výhledem do ulice, mi zůstalo v paměti jako vzpomínka, která bolela ze všeho nejvíc – proč, nevím. A vždycky, když příjde doba padajících kaštanů, mrholení, když jdu tím parkem, vždycky mne sevře taková tesknota, jako tehdy, když jsem odcházela, bohatší o podivný smutek z její ztráty, bohužel však, jak jsem později pochopila, ztrácela se ve mně, přestala jsem milovat. A byl tak silný, že ho nepřemohly jiné smutky, které přinášel život a které se daly zahnat mávnutím ruky.

Život se s nikým nemazlí …

A tak šel čas. V tom parku určitě spadlo mnoho dalších kaštanů v podobných večerech, ale v jiné době, za jiných okolností, pro jiné lidi, kteří si neuměli říci něco důležitého, pravdivého a láskyplného, co by je vytrhlo z pařátů ztráty (to slovo je samo o sobě plné neutěšitelného a náhle nastupujícího smutku). Ale já byla v tu chvíli v jiném městě, v jiném parku, krásně upraveném, také osvětleném mdlým světlem a fascinovaně jsem pozorovala, jak se z ostnatých kulatých pouzder uvolňují kaštany a každý z nich zvlášť udeřil o zem. Tentokrát, o několik let starší, jsem venčila psa a opřená o strom jsem kouřila cigaretu. Rozsvícená okna okolních domů zářila do tmy a v nich se pohybovaly stíny, jak jejich obyvatelé chodili sem a tam, nebo se i objímali a zapomněli zatáhnout závěsy.

„Prosím tě, co tu stojíš v tom dešti a zimě?“

Hlas mého muže mne vytrhl z hlubokého rozjímání a připomněl mi, že několik rozsvícených oken přes park skrývají náš domov.

„Poslouchám ty zvuky padajících kaštanů,“ říkám a vidím, že se usmívá. Proč, nevím, nikdy jsem mu o své první lásce nevyprávěla a ani o tom, že skončila tak podivně, bezcitně a bez rozloučení.

„Zatímco jsi tady stála a naslouchala jsi zvukům padajících kaštanů, tak mi volal tvůj bratr. Prý ti mám říci, že umřel nějaký Radek. Spáchal prý sebevraždu. Nevím kdo to je, takže promiň, že ti to říkám tak nešetrně.“ To řekl proto, že v tom mdlém světle spatřil můj výraz obličeje. Celá jsem se roztřásla. Přičítal to tomu chladu, vzal mne kolem ramen, pískl na psa a vraceli jsme se domů.

„Udělám kafe,“ řekl a na nic se mne neptal. Jen mne vzal za ruku a lehce ji stiskl. Byla jsem ztrnulá jak kámen. Ani, když jsme ulehli ke spánku, ze mne nepáčil žádné informace, kdo byl Radek a proč mne to tak vzalo. Ani ráno u snídaně nepadlo o Radkovi ani slovo.

„Vezmu tě do práce, jestli chceš,“ řekl, když jsem umývala hrnky po snídani a malé talířky. Už jsem si ani nevyčítala, že jsem se nepokusila něco vysvětlovat, protože stejně by to nepochopil. Takové věci jsou nevysvětlitelné, nesdělitelné a když by člověk o nich začal mluvit, vyzněly by možná směšně. My dva jsme spolu totiž prožívali jiné štěstí, jinou lásku a nikdy jsme nejedli čokoládové zákusky a ani nemlsali čokoládu, protože „to jde akorát na tloušťku“, jak pravil a raději si dal zdravé jablko nebo proteinovou tyčinku. Takové kavárny v našem čase přestaly existovat, takže jsme chodili do Blue and White, kde jedna káva stála jako celé balení v obchodě. Pravda je, že se nedala kvalitou srovnat, ale … její vůně mi nic nepřipomínala.

Návraty: To by nemělo být …

Samozřejmě, že jsem neměla sílu vyzvídat po svém bratrovi, co se Radkovi stalo, že udělal to, co udělal. Ale přesto jsem se za ním rozjela a doufala jsem celou cestu, že o tom začne sám. Čekal na mne na autobusovém nádraží a protože byla zima, tak jsme se rozhodli, že si půjdeme někam sednout. Vyslovila jsem přání jít do té staré kavárny, pokud ji ještě neproměnili v hernu nebo jiný podnik.

„A víš, že pořád ještě je taková, jaká byla? Chodím tam občas na kafe.“

Atmosféra zůstala. Dokonce i servírky měly zástěrky z krajkou a tmavé šaty, kroužily kolem stolků. Sedli jsme si na to místo, kde jsme sedávali s Radkem a on objednal kávu a čokoládový zákusek. A pak sáhl do kapsy a vyndal malou čokoládu, rozlomil ji a podal mi kousek.

„Je dobrá ke kávě.“

Nezbývalo mu nic jiného, než se dívat, jak se mi slzy řinou z očí a po chvíli, když jsem popotahovala, mi podal kapesník.

„Nebreč. Radek prý tolik pil, že to už nemohl zvládnout. Buď ráda, že jsi se s ním rozešla.“

„On se rozešel se mnou,“ řekla jsem mezi vzlyky.

„Ale vykládalo se tady něco jiného. Prý jsi ho pozvala na schůzku, a pak jsi odešla bez jediného slova.To máš jedno. Už je to pryč.“

„Řekl mi, že je zasnoubený.“

„Já nevím, co mezi vámi bylo. Je to prostě dávno a je to pryč,“ mávnul rukou.

Rozhlédla jsem se kolem, a pak jsem pozorovala, zda se ve mně vrátí ten pocit, který jsem mívala před lety, na tomto místě – nevinnosti rozpouštěné pomalu, pomaloučku do svádivých slůvek, které měly být klíčem k srdci, jež se ještě neumělo vyslovit, aby se láska rozvinula jak nádherný motýl, co vylétá z obyčejné a nechutné larvy. Až nyní jsem to celé pochopila. Až venku jsem se zeptala: Nemáš ještě kousek čokolády? Měl poslední a dal mi ho. Doprovodil mne k autobusu a já odjížděla domů s pocitem viny za něco, co se nestalo, ale stát mělo kdysi dávno, v dešti, v parku, kde padaly kaštany a někdo se za mnou díval s lítostí, že jsem se neotočila a neřekla ani – sbohem.

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet