Zubní pasta

Autor článku: Irena Fuchsová Tato povídka je z knihy Ireny Fuchsové, KDYŽ JE MUŽ MOC HODNÝ, která vyšla v roce 2004. Pokud se chcete o aktivitách této spisovatelky, která je zároveň nápovědou v pražském Činoherním klubu, dozvědět více, podívejte se na stránky uvedené na konci příspěvku.

Maminka se na mě pátravě podívala.
„Ty dneska nikam nejdeš, Darjo?“
Byl pátek a to jsme chodili s Tomášem na diskotéku, kde se scházeli všichni mladí z našeho městečka. A nechodili jsme jenom na diskotéku, chodili jsme i spolu! Už rok!
Byl to můj první kluk a já myslela, že se vezmeme, budeme mít děti a budeme šťastní celý život. Jo, zlatý voči!
„Copak, holčičko? Vy jste se rozešli?“
Kdepak, maminka mě zná dobře! Sedla si ke mně a objala mě kolem ramen. Vybrečela jsem se a pak jsem jí všechno řekla.
Že jsem u Tomáše před týdnem zůstala přes víkend, to maminka věděla. Jeho rodiče odjeli na týden do Francie, prohlédnout si Paříž a my si řekli, že si zahrajeme na manžele.
V pátek jsme šli nakupovat a mezi regály se domlouvali, co budeme vařit, ale také co koupit, abychom vařit nemuseli. Nezapomněli jsme ani na lahev červeného, které jsme měli oba rádi a na čokoládu, kterou měl rád Tomáš.
Ale nejdéle se Tomáš zdržel v koutku s kosmetikou. Vybíral zubní pastu. Když jsem do něho jemně drcla nákupním vozíkem, aby se už konečně rozhodl, omluvně se na mě usmál.
„Zubní pasty by se měly po čase měnit, Darjo. Nemá se používat pořád stejná značka.“
Přikývla jsem, i když si myslím, že je úplně jedno, jakou pastou si člověk zuby čistí. Podle mě je důležitější, jak často se zuby čistí. Já si je čistila po každém jídle. Pokud to šlo. Když to nešlo, vzala jsem si žvýkačku.
Nakonec jednu zubní pastu vybral a jeli jsme k pokladně zaplatit.
Víkend se nám vydařil. Vařili jsme, povídali si, milovali se, koukali na televizi, chodili na procházky. I na naší páteční diskotéce jsme byli, ale jenom chvilku, protože jsme jako správní „manželé“ pospíchali domů do postýlky.
Byl to prostě nádherný víkend a já si říkala, že po téhle generálce je už jenom krůček k tomu, abychom začali mluvit o svatbě. A začala jsem se těšit, jaké mě čeká nádherné manželství! Nic tomu nebránilo! Tomášovi rodiče se chtěli během roku odstěhovat natrvalo na chalupu a své podnikatelské aktivity řídit odtamtud a byt chtěli nechat Tomášovi.
Když jsem se v pondělí ráno probudila, protáhla jsem se jako spokojené kotě. Na dnešek jsem si ještě vzala volno, i když Tomáš do práce šel. Chtěla jsem si v klidu celý nádherný víkend ještě vychutnat a těšila se, že půjdu domů, zalezu do svého pokojíčku a znovu si budu všechno promítat…
Tomáš už v posteli nebyl a tak jsem vstala také. Byla jsem nahá, protože noční košilku jsem si na noc vůbec neoblékala. Zůstala od pátku složená v tašce a myslím, že jsme ji ani jeden nepostrádali. Zaposlouchala jsem se do ticha bytu. Tomáš si něco brumlal v koupelně.
Potichu jsem došla za dveře a chtěla na něj vybafnout, ale když jsem uslyšela, co si brumlá, překvapeně jsem se zastavila.
„To je tele! Vona neví, jak se vymačkává zubní pasta! Kdyby to udělala jednou! Ale ona to dělá pořád! Pořád! Ta je pitomá! Kdo to kdy viděl, takhle vymačkávat pastu? Sakra!? Úplně zničila novou tubu!“
Nevěřila jsem svým uším! To myslí mě? Určitě ano! Koho jiného? Byli jsme tady od pátku jenom my dva, nikdo jiný než já, nemohl zubní pastu mačkat špatně…
Sakra, jak špatně?
Snažila jsem si vzpomenout, jak mačkám pastu. Hned nahoře za uzávěrem, abych ji měla na kartáčku co nejdřív a nemusela se zdržovat mačkáním odzdola.
Co mu na tom vadí?!
Zakašlala jsem a dveře koupelny se otevřely. Čekala jsem, že uvidím naštvaného Tomáše, ale přede mnou stál Tomáš usměvavý!
„Miláčku! Jak ses vyspala?“ Políbil mě a podal mi svůj župan.
„Hoď to na sebe, ať mi nenastydneš!“ Pak uklidil zubní pastu a pozval mě do koupelny. „Pojď! Už jsem hotový!“
Zůstala jsem jako opařená. On mi nic neřekne? Dobře, rozčílil se nad prkotinou, ale
proč mi nic neřekne? To se mi nelíbilo. Doma jsme byli zvyklí říkat všechno, co nám na
druhých vadilo. Dodnes všichni vzpomínáme, jak bráška, když mu bylo pět let, řekl, že mu strašně vadí, že se táta každý den holí, jestli by toho mohl nechat…
Neměla jsem ráda dusno ani v zaměstnání, a jakmile se nějaký problém objevil, snažila jsem se ho hned řešit. A teď se setkám s pokrytectvím u kluka, kterého si chci vzít?
Podívala jsem se na zubní pastu a bylo mi to jasné.
„Správný způsob“ mačkání zubní pasty je podle Tomáše opačný, než jaký používám já. On mačká zubní pastu od konce, a jak pasta ubývá, tubu roluje, takže nakonec zbude srolovaná tuba a v ní zbytek zubní pasty…
Koukala jsem na tubu, kterou už začal dole pečlivě rolovat. To myslí vážně, že se naštve kvůli tomu, jak vymačkávám zubní pastu? Jak bude řešit důležité věci, když má mozek zaplevelený takovými prkotinami?
A ještě k tomu je pokrytecký! To mi vadilo nejvíc. Dejme tomu, že bych přistoupila na jeho způsob vymačkávání pasty a dělala to jako on. Budiž. Ale proč mlčí a neřekne to, když mu to tak strašně vadí? Proč?
Je vůbec Tomáš kluk pro mě? Když mu teď vyhovím, budu za chvíli ustupovat v dalších věcech. Začne to zubní pastou a skončí to tím, že mi bude říkat, jaké si mám vzít spodní kalhotky…
A tak jsem pastu vymačkala zase tak, jak jsem byla zvyklá, vyčistila si zuby, umyla se a vrátila se do kuchyně. Tomáš už pro nás připravil snídani, a když jsem si sedla ke stolu, s úsměvem z kuchyně zmizel.
Když klaply dveře u koupelny, doběhla jsem po špičkách za ním. A když jsem uslyšela stejné brumlání, jako před chvíli, bylo mi jasné, že jsem se s ním skončila.
„Zase! Zase to vymačkala blbě! Ta je ale blbá! Vona vidí, jak tu pastu mačkám! Vona to vidí! Vona vidí, že ji mačkám odzdola a vona ne! Vona ji musí zase mačkat nahoře! Voni si snad u nich doma nečistěj zuby! To ji to nemohli naučit? To je tedy výchova!“
Rychle jsem se vrátila ke stolu a začala jíst. Tomáš přišel za chvíli za mnou. Mlčky jsme jedli. Čekala jsem, že něco řekne, ale on zase nic.
„Nechceš ještě něco,“ zeptal se s úsměvem, když jsme dojedli. Zavrtěla jsem hlavou.
Ne. Nechci už nic.
To, že o mně řekl, že jsem tele a pitomá, to bych ještě překousla, i když mi to vadilo,
ale bylo mi líto, že napadl rodiče, kterých si vážím a o kterých si myslím, že mě vychovali
dobře. Nezaslouží si, aby o mně kdokoli pohrdavě říkal, to je tedy výchova…
Uklidila jsem kuchyň, sebrala své věci a společně jsme vyšli z bytu. Před domem mi chtěl dát pusu, ale já se od něho odtáhla a utíkala na autobus.
Podívala jsem se na maminku.
„A to je všechno, mami. Už spolu nechodíme.“
Usmály jsme se na sebe. Já smutně, maminka povzbudivě.
„Jak tě znám, tak jsi mu důvod řekla,“ konstatovala a já přikývla.
„Řekla, ale byla jsem rozhodnutá se s ním rozejít, ať řekne cokoli. Nechtěla jsem s ním nic řešit, mami, ale říct jsem mu to chtěla. Abych nebyla jako on. A tak když mi v pondělí večer zavolal, dala jsem si s ním schůzku na úterý a řekla mu všechno, co teď tobě.“
„A co on?“
„Že prý to tak nemyslel. Omlouval se, prosil, sliboval. Ale když jsem se ho zeptala, proč mi to neřekl hned v pátek, když zjistil, že pastu mačkám jinak než on, řekl, že se o tom se mnou nebude bavit. Že z něho dělám blázna, který se rozčiluje nad zubní pastou. Že prý měl asi ke svému chování víc důvodů, nejenom tu hloupou pastu! Že asi mezi námi nebude všechno tak dobré, jak se mu zdálo!“
Podívala jsem se na maminku a ta pobaveně zvedla obočí.
„A když prý mně vadí zubní pasta, tak jemu zase vadí, že jsem ho poslouchala za dveřmi koupelny! To prý se mu vůbec nelíbí! A najednou to všechno otočil proti mně! A tak jsem se zvedla a odešla. Od té doby se neozval.“
Přitáhla mě k sobě a já se k ní přitulila.
„Život je příliš krátký na to, aby sis ho kazila s partnerem, se kterým nemáš společnou řeč. Zubní pastou to začne a končí to dlouhým seznamem, co všechno žena musí a co nesmí.“
Měla pravdu.
Na Tomáše jsem rychle zapomněla. Vzpomenu si na něho jenom občas.
Když si čistím zuby.

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.happyend4.me/10-otazek-pro/10-otazek-pro-irenu-fuchsovou.html
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12