Zvlčilé děti a zaneprázdnění rodiče

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Ráda bych reagovala na článek „Děti zvlčily, chybí jim i hygienické návyky, hořekují učitelé.“ Musím totiž oponovat těm, kteří si vysvětlují změny v chování dětí tak, že „rodiče nemají na ně čas“, a víceméně je z článku jasné, že rodiče mohou za všechno.

Ne, nemohou, páni učitelé. Věřte tomu, že na vině není ani liberalismus ve výchově, ani amerikanismus ve způsobech chování a napodobování stylu života, ale neschopnost včas reagovat na vlivy, které k nám přirozeně proudí, umět je vyložit, umět i rozlišovat, které jsou užitečné a které jsou k ničemu. Chyba je v tom, že nemáme svůj „český způsob života“ a že nikdo neakceptuje potřebu lidí žít podle svého, to znamená, podle svých potřeb, tradic, podle výše příjmů a také schopností. Není tu příkladná pozitivní elita, kterou by lidé napodobovali a snažili se jí vyrovnat stylem oblékání, společenskými návyky, správným používáním českého jazyka a nasazením zdravých ambicí. A od tohoto příkladu se všechno odvíjí a trvá to už tak dlouho, že je sice ten pokles úrovně patrný na dětech, ale odráží se od celkové úrovně společnosti. Příliš dlouhý čas žijeme v nihilismu, v prázdných frázích, bezvýznamných a bezobsažných informacích a skutečně v naprosto bezprecedentním politickém ovzduší, jehož způsoby, jak se na veřejnost ventilují, nemají s obvykle očekávanou slušností, grácií a diplomatickými způsoby nic společného. A to všechno vidí a vnímají děti, které v tom vyrůstají, které vnímají ty nestoudnosti a hrubosti kolem sebe, násilí a otrávenost dospělých a protože nic jiného nezažily a nemají možnost svou dobu s jinou porovnávat, rostou ve své době s tím, co kolem sebe nachytají do oušek a dušičky a co vidí kolem sebe, to opakují. Takže – zrcadlo, které je nám v našich dětech nasazováno.

Svoboda, kázeň a poslušnost

Každý opravdu dospělý člověk (nikoliv nezralý jedinec) byť je podle práva dospělý, je i dostatečně vzdělaný, musí umět rozlišovat, co je dobré a co je špatné. Taková základní životní etika se získává jednak zdravým rozumem, tedy schopností vyhodnocovat, byť by byly vlivy, které do naší společnosti proudily a proudí, jakékoliv. Jistě si žádný rozumný a uvážlivý člověk nemyslí, že si může dělat, co se mu zlíbí, ale musí si nastavit své hodnoty tak, aby si neškodil a neubližoval. Jsou však lidé, neméně inteligentní, chytří a vzdělaní, kteří se snaží tyto základní principy běžného života prolomit a vysvětlují si svobodu jako možnost bezbřehého způsobu života, v kterém mu nesmí nikdo bránit, byť by poškozoval zájmy druhých lidí. Jednají většinou arogantně, sebevědomě a z pozice síly. Svoboda každého člověka nesmí být omezována, dokud zákony a obecně závazné předpisy a vyhlášky nestanoví něco jiného. Jestliže jsou děti denně vystavovány příkladu dospělých, kteří „zkouší“ obcházet příkazy a zákazy, protože nechtějí být státem omezováni, pak si myslí, že to mohou dělat také, jenže nedomýšlí, jakému riziku se vystavují, protože jim to nikdo nevysvětluje a nikdo jim nestanoví hranice dobra a zla. A protože, obecně řečeno, naše kulturní prostředí je tak rozvolněné, nemají potřebu se chovat jinak, než jak jim to právě vyhovuje, protože získávají obdiv svých vrstevníků, že se umí vzepřít rodičům, učitelům i jiným dospělým lidem, kteří je napomínají za nějaké nepřístojnosti. Kázeň a poslušnost je něco, co zavání „totalitou“, takže „to nebrat“.

Mezilidské vztahy a chování

Lidská důstojnost je něco tak odtrženého od života, že není třeba se jí vůbec zabývat. Třeba úcta ke stáří, úcta k invalidním lidem, tedy slabším jedincům, kteří by měli spíše očekávat od svého okolí ohleduplnost (nikdo neví dne ani hodiny). Ale i v zaměstnání se často lidé setkávají se svévolí, drzým chováním, nedůstojným jednáním, což v lidech vyvolává stres, pomstychtivost a nenávist. Jeden přenáší totiž svou nespokojenost a přetíženost na druhé – kolegy nebo na rodinu, která bývá často největší obětí těchto úkazů. A pokud se děti nesetkají v rodině s respektováním důstojnosti k druhému člověku, tedy rodinnému příslušníku, pak nemají tuto hodnotu „zapsanou“ a neumí ji uplatňovat. Učitele neberou jako někoho, kdo je jim vlastně nadřízený, ale jako nějakého staršího kamaráda, a to v nejlepším případě. V tom horším, jako nepřítele, kterému je nutno vzdorovat, když něco přikazuje nebo zakazuje. Pokud nejsou z domu vedeni v úctě ke vzdělání a vzdělaným lidem vůbec, pak ani nemají potřebu se vzdělávat. Zvláště, když naslouchají svému okolí nebo poslouchají v televizi či z hovoru lidí, jak neustále někdo na někoho nadává. Tak musí nabýt dojmu, že všichni jsou vlastně „blbci“, „neumětelové“, „zloději“ a „mafiáni“. Jak se tedy má takový človíček zorientovat ve světě, který ho obklopuje? Neumí se o něm vyjádřit a neumí ani vyjádřít pocity, které ho zahlcují. Nemá zkušenosti a ještě ho nepostihly všechny ty rány, které na něho čekají v průběhu života.

Závěr

Když se vžiji do šestiletého dítěte, které žije v tom samém prostředí, s kterým se umím jako dospělý člověk jakž tak vyrovnat, mohu porovnat jeho situaci se situací slepce, který se náhle ocitnul na rušné křižovatce a jen slyší, jak kolem něho troubí auta a nadávají lidi. Neví, kam uhnout, kam utéci a kam se uchýlit. A tak to prostě riskuje: zachová se stejně nebo podobně a jednou tu rušnou křižovatku prostě sám přejde. Vida, pro tentokrát se nic nestalo. A co bude zítra? Když tak ho zmlátím slepeckou holí, plivnu mu do tváře a ukážu mu, že i já na to mám, kdykoliv, kdekoliv a vůči komukoliv. Víte, rodiče těch dětí jsou na tom podobně, také stále něčemu čelí, brání se i útočí, a tak jim prostě nepřipadne, že by měli děti ovlivňovat jinak. Nevidím jiného východiska, než změnit obecně chování, najít si ty optimální způsoby a vybavit děti tak, aby se staly v budoucnu slušnými lidmi, aby rozeznaly, co je hodno napodobovat a co je nutno považovat za nepřístojnost. A učitelé? Ti se bojí udělat něco, co není podepřeno řádem a předpisem, protože by mohli přijít o práci nebo také to schytat od rodičů dítěte, které napomenuli, že se ve škole nesmí kouřit nebo mluvit nahlas při vyučování. Bít a okrádat své spolužáky a poškozovat cizí věci. No, to bude těžké vysvětlování, zvláště, když společnost, do které se narodilo, mu ukazuje, že je třeba nasadit ostré lokty a nedat se. Svět je totiž nespravedlivej …

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet