Češi a Němci porovnávají zvyky a slavení Vánoc

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Vánoce v české zemi jsou církevní svátky, ale také lidové. Směs pověr a rituálů s radostným očekáváním narození Spasitele, krajové zvyklosti a jejich přejímání z generace na generaci, způsob přípravy vánoční stravy a trávení dalších svátečních dnů přežily doby, které nebyly pro český národ, z historického pohledu, šťastné, spíš je možné je považovat za tragické.

A zejména bych to tvrdila o období I. a II. světové války, o čtyřicetileté době totality a i dnes, kdy zažíváme života na houpačce. A já osobně si vážím toho, že český národ si udržel tyto zvyky jako projev své svébytnosti a kontinuity, učí novou generaci, aby se obdarovávala a přinášela zase ty vánoční radosti dál.

Za sv. Františkem z Assisi i za dávnými symboly a vzpomínkami na utrpení

Vánočka nesmí na stole chybět! I když si v ničem, co se týče výživnosti, nezadá s německou štolou, ale zvyk je zvyk. U náš doma se peče i vánočka i štola. Ale to nestačí. Drobné cukroví, na které má každý svůj recepis, perníčky pěkně zdobené a vůně františků. Ach ano, i na tebe, milý a pokorný Františku z Assisi, vzpomínáme, protože ty jsi postavil první jesličky v daleké zemi na své pouti do Svaté země, když ses vracel a chtěl jsi vidět město Betlém. A s prostými obyvateli jsi se v tichosti a modlitbě sklonil před místem, kde ležel náš Spasitel v hluboké pokoře, ohříván dechem oslíka a volečka. A proto na kamna patří hořící františek, který omamně zavoní v českých domácnostech. Stejně jako vůně stromečku a ozdoby, jejichž tvary a zdobení bývaly pýchou českého sklářského řemesla. Vánoční kapr zase připomíná znamení ryby, vzpomínka na Ježíše a rybáře. A ten bramborový salát? Asi to pochází z dob, kdy lidé více, pro svou bídu a nedostatek mouky, jedli brambory.

Symboly života a smrti

Kdysi jsem dostala od mého otce nádhernou knihu s názvem „Slunovrat“, kterou každému, kdo se zajímá o pohanské doby, doporučuji, protože je to jedna z mála knih, která velmi krásně líčí život Slovanů. A lidé, kteří nejsou nakloněni církvi, argumentují: „Pch, tady se slavil Slunovrat dávno a dávno před tím, než nějaký Vatikán vznikl.“ A tak český národ, který se zase jen tak po něčem moc nepídí v tomto ohledu, zná také Erbena a své obrozenecké klasiky, takže je v tom slavení i trocha vzpomínek z pohanských dob. Vylévání olova do studené vody a hledání symbolu budoucnosti, plovoucí svíčky, které měly věštit, s kým se ještě setkáme a s kým se rozloučíme, je sice povážlivým zvykem, ale svědčí o něčem, co tato době nepřipouští, tabuizuje a nechce o ni mluvit, natož to řešit: úzkost z konce života, nejistota, možná i vzpomínka na morové rány a nemoci, které ve středověku nemilosrdně kosily lidi.

Vánoční hudba v Čechách

V Čechách je málo gotických chrámů, oproti Německu a Rakousku. Za to tu máme baroko. Zatímco gotické stavby se podobají lidem, kteří vzpínají svou duši a i hlas k nebeským výšinám, baroko se podobá člověku lépe – bizarností, touhou po kráse a blahobytu, jistotě a síle myšlenky, i pohledu k budoucnosti v očích a ve výrazu tváře andělů, který je udivený, jakoby ústa zkameněla ve chvíli, kdy chtěli říci slovo. A to vše, co je českému národu vlastní, je obsaženo v jímavé, krásné hudbě našich českých skladatelů, kteří vzdali hold Narození. Ale opět se tu promítá i lidová píseň, která nezapomíná na minulost, na bohatost české historie do dávných dob.

Snít o vánocích a žít s vánocemi

Jednou jsem slyšela takovou poznámku, že české vánoce se vymykají všem slavením v jiných zemích. Je to pravda. V jejich způsobu slavení se neztrácejí vzpomínky na historické vzestupy a pády, na bohatství i bědnost, ale neopomíjí ani vzpomínky na lidi, kteří jim dávali vlastní charakter: ať to byli lidoví umělci, skláři, tvůrci receptů, chudí i bohatí, kteří se sešli, aby oslavili Narození Pána a Spasitele i to, co cítí v srdci, totiž úctu ke svým předkům a tradicím. A tak, naučila jsem se péci štolu i vánočku. To abych vyhověla rodině, ale v hloubi duše cítím vůni dřeva, linoucí se z kamen, vůni babiččina cukroví i kapra, i kytici jmelí nad hlavami všech, kteří usednou k vánočnímu stolu. Chodívala jsem na večerní procházky s dědečkem, v takovém tom tichém večeru, zatímco babička balila dárky a ukládala je pod stromečkem. A k tomu zněly vánoce …

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet