Důchodce a duchovní život – Nástup

Autor článku: František Benda Východní filosofie není ani tak náboženstvím v tom smyslu, že by měla jako ústřední motivaci nějaký typ boha, kolem kterého by se všechno točilo. Je samozřejmě očividné, že se tamní chrámy doslova hemží přemírou soch a obrazů postav z jejich panteonu, ale to je způsobeno spíš tím, že v hlubokých otázkách ne příliš vzdělaná mysl má k představě Nejvyššího příliš daleko, takže pro svou útěchu potřebuje přímo nějaký hmatatelný, nebo aspoň viditelný objekt, kterým by se ve svém náboženském zanícení mohla obírat.

Její náplní je spíš metoda, upozorňující na způsoby vhodné k tomu, aby člověk lépe pochopil procesy, odehrávající se v jeho mysli. Že názvosloví, používané v tomto oboru, má blíže k náboženství než k psychologii, je prostě daň tehdejší době, neboť počátky vzdělanosti byly spíš náboženské než vědecké.
Nabízená metoda nemusí vůbec probíhat pouze po stránce náboženské, jakkoli toho některé odnože s úspěchem využívají. Může být použita kdekoli, obdobně jako např. matematika je neutrální natolik, že je schopna ozřejmit a vysvětlit vnitřní pochody libovolné vědy, s ní zdánlivě nesourodé. Napomáhá utřídění a proniknutí do podstaty problémů. Vystupuje zde jako nezaujatý, nepolitický a přímo mezinárodní pomocník.

Vychází se z předpokladu v Orientu všeobecné uznávaného, že každý lidský jedinec má v sobě jiskru svého Tvůrce, takže už od samého začátku je požehnaný, ucelený, samozářící a samostatný. Znamená to, že má oprávnění k práci na své duchovnosti, že má k dispozici vše potřebné, že má dost síly k vnitřnímu rozvoji a že se nemusí prosit o vnější pomoc, neboť je schopen dosáhnout všeho sám, vlastním úsilím. Neznamená to ale, že by se zříkal pomoci těch, kteří ho v tomto úsilí již úspěšně předešli a ve svém soucitu jsou ochotni mu být nápomocni. K nim se o podporu může kdykoliv obrátit. A je celkem nedůležité, jak vysoké hodnocení jim v své představě přidělí.

Ústřední pozornost je věnována mysli a jejím projevům. Ta nás na jedné straně dovedla do čela živých tvorů, na straně druhé nás ale od skutečného poznání odvádí, neboť si o všem předem vytváří své vlastní předjímající představy, které s pravou podstatou nemusí mít vůbec nic společného. Proto je ji třeba kultivovat tím, že její změny, tj. myšlenky, podrobíme kritice, zbrzdíme je, omezíme a případně je zcela zastavíme. Pak se duchu, který tkví v podstatě každého jednotlivce, nekladou žádné překážky v rozvoji, takže se může projevit ve svém pravém světle.

Mysl, která není kultivovaná, lačně a dychtivě přejímá a zabarvuje se různými emocemi z probíhajících zážitků, neboť ty svou naléhavostí a zdánlivou oprávněností a prioritou snadno překryjí jemná varování z duchovní oblasti. Velice snadno ji dokáží i zcela pohltit.

Kultivaci se ovšem mysl nepoddává snadno, a je nutno ji dlouho a trpělivě zpracovávat řadou cvičení. Podobná cvičení je potřeba zavést i do dalších oblastí, které patří lidskému tělu a intelektu. Jde o to, vytvořit z těla něco jako vhodný přijímač, který by byl schopen zaznamenat takové vlivy, které pouhému hmotnému zaměření života jinak unikají. Cvičení jsou pravidelně opakované činnosti, prováděné za účelem zlepšení svalové nebo mentální paměti. To potom umožňuje snadnější orientaci v nových obzorech, které se takto otevřou.

I v současných mediích se občas dají nalézt výzvy a návody, připomínající podobné praktiky. Co je v nich ale pouze nárazové a možná uváděné jen pro zpestření obsahu, je pro praktikujícího průběžný požadavek, předpokládající zařazení do denního programu a pravidelné opakování.

Stojíme-li o to, co slibují taková cvičení, totiž že vytvoří a udrží naši psychosomatickou rovnováhu, musíme pro to něco dělat. Rovnováha není stav trvalý. Je o ni třeba neustále pečovat vyrovnáváním jedné či druhé strany, které se ji snaží narušit. Aby vše nezůstalo pouhou teorií, je nutno ji zasadit do každodenního života a nechat ji působit, ale současně neustále kontrolovat a rozšiřovat.
Dobré zkušenosti z takového praktikování vedly k tomu, že se o ně začali zajímat i lidé, kteří mají jinak k jakémukoli duchovnímu životu daleko. Lákají je pouze zdravotní důsledky. Nejde ale prvořadě o rehabilitační účinky. Působení se totiž blahodárně odrazí na celé tělesné soustavě už pouze svým vyrovnaným postojem, který umožňuje tělu využít všechny vnitřní síly.
Hlavní záměr směřuje ke zklidnění mysli. Je to obdobný záměr jako u jiných směrů, usilujících o duchovní pokrok. Mysl je nejdříve pozorována, její produkty hodnoceny, tříděny a posléze potlačovány. Tomu se přirozeně brání, neboť ji nutíme dělat něco, co neumí a je to zdánlivě proti její přirozenosti. Mnohem snadněji, lépe, raději a s větším úspěchem se soustřeďuje na témata podle vlastního výběru. Ta se pak snadno přes soustřeďování přelijí a odsunou je na vedlejší kolej. V mysli jsme schopni bez jakýchkoli zábran prožít dobrodružství, před kterými bychom ve skutečném životě již zdaleka prchli. Ale libuje si v tom.

Takže se nabízí několik možností, jak naplnit mysl předem vybranou představou natolik, že se do ní už nic jiného nevejde. Neboť je známo, že mysl se nedokáže zabývat více než jedním jediným předmětem současně. Je to buď nějaká vzorová osobnost, která má pro nás důležitý význam, nebo vlastní dech (neboť ten je vždy po ruce), nebo slabika ÓM (která dokáže přenést mysl ještě před vznik očividného světa, před vznik polarizace) a některé jiné. Nabídka je vskutku široká.

Modlitba, kterou na tomto místě nabízí náboženství, vyjadřuje konkrétní přání. Mantra, používaná obdobně v Orientu, navozuje určitý stav duchovního pokroku, bez přesného vyjádření.
Aby se mysl mohla věnovat této subtilní činnosti, nesmí na ni doléhat žádné rušivé vlivy, a to ani z vnějšího okolí, ani z jejího vnitřního prožívání. Způsob jednání v běžném životě je tedy nutno upravit tak, aby bylo bezkonfliktní. Pod kontrolu je třeba dostat i chování vlastního těla, aby k uklidnění mysli přispívalo a nerušilo.

Znamená to jednak změnu postojů k prožívaným probíhajícím událostem, jednak potřebu zařazení do běžného dne řady cvičení, která mají podpořit nebo dále rozvinout svalovou a mentální paměť.

Autor: František Benda, Foto: Internet