Důchodce a duchovní život – Vzpomínka

Autor článku: František Benda Vzpomínka je zvláštní vlastnost naší mysli. Je to jakési skladiš-tě, do kterého se samovolně ukládá mnohé z toho, co projde myslí.

Někdy jsou s ní problémy, které nás snadno mohou přivést do rozpaků: víme, že to tam je, ale jaksi se nám nedaří otevřít ta správná vrátka, aby údaj mohl ven. Říká se tomu okno a patří to nevyhnutelně k chování naší mysli. Dělat se proti tomu dá málo; se zapadlou zá-klopkou se současně uzavře cesta ke zmizelému výrazu, takže zbývá jen ten průhled otevřeným oknem kamsi do mlčícího prázdna.
Na pomoc se zde nabízí prastará metoda. Hrozí-li nám, že si na nějaký termín v ožehavé situaci nebudeme moci vzpomenout (nebo se nám jej při učení žádnou cestou nedaří vtlouci do paměti), pomáhá spojit si jej s nějakou frekventovanější analogií, čím odtažitější tím lepší, a po ní jako po tzv. oslím můstku přejít k hledanému pojmu.

Může dojít i k analogiím ne příliš vhodným. Pak snadno nastane ona známá situace: „Když vidím sýr, nemohu si nevzpomenout na naši loňskou dovolenou v Holandsku, o které vám teď nejen něco povím, ale ukáži vám i zajímavé fotografie…“ a už to jede po koleji, na kterou jsme se chtěli dostat.

Paradoxní je, že se v paměti často uhnízdí i něco, o co ani moc nestojíme. Může to být nějaká zcela bezvýznamná událost z dětství, nebo – zdánlivě nepochopitelně – něco, co je nám jinak k ničemu, ale také leccos, na co bychom nejraději zapomněli, ale ono se to znovu a znovu nepříjemně vynořuje.
Nejhorší jsou traumatické zážitky, které se dokáží usídlit kdesi velmi mělce pod povrchem, takže se snadno, a zpravidla nechtěně, vetřou do normálního, poklidného myšlení. Potom jsou schopny otra-vovat po velice dlouhou dobu.

Jako věrohodný důkaz o proběhlé události je vzpomínka dost nepoužitelná. Je pravda, že citlivé prožívání se vtiskne do paměti s mnoha nečekanými podrobnostmi, ale stejně je pravda, že mysl si mnohé nepříjemné prožitky časem chlácholivě uhladí tak, aby se jí vzpomínalo hezky. Někteří staří lidé se s humorným nadhledem bez-ostyšně dokonce přiznávají, že o některých událostech už nedokáží po pravdě říci, jestli je skutečně prožili, nebo o nich pouze slyšeli z druhé ruky, nebo jestli si je dokonce přímo sami nevymysleli. Proto je nutno brát i tzv. očitá svědectví s rezervou.

Zkušenost, že se v paměti poměrně snadno zakotví to, co nějak silněji prožijeme, lze vhodným způsobem obrátit v případě, že si potřebujeme zapamatovat něco, co nám připadá nezáživné, a ne a ne to do ní dostat. Pak nezbývá než s oním fenoménem navázat jakýsi přátelský vztah a snažit se na něm nalézt nějaké zajímavější body, se kterými by se pak dalo lépe pracovat.

I trénovaná paměť občas překvapí tím, že buď jakoby omezovala své zásoby, takže něco zcela ze svého arzenálu vyloučí, zatímco jindy odkudsi z dávno zapomenutého kouta vymete třeba po desetiletích něco, o čem už s obtížemi přemýšlíme, kde že se to v ní vůbec vzalo.

Ať už se naše vzpomínky chovají jakkoli, jsme na svou paměť odkázáni ve všem všudy. Různé druhy depozitářů, jako jsou kartotéky nebo nověji elektronické nosiče, jsou sice věrohodnější, ale buď zabírají dost místa, nebo jsme odkázáni na dostupnost elektřiny, a také nějakou chvíli trvá, než naskočí (dříve se říkalo „než se ohřejí lampy“). Ale hlavně je nemůžeme nosit stále s sebou (pokud nejsme vybaveni nejmodernější technikou).

To s vytrénovanou pamětí je situace jednodušší. Ale chceme-li se na ni ve všem všudy spolehnout, aby vzpomínka nebyla pouze milá a učesaná, ale také pravdivá, musíme ji neustále trénovat.
Neboť prý nereziví hlavně ten klíč, který často odmyká.

Autor: František Benda, Foto: Internet