Duchovno se neztratilo, ale důvěra a porozumění

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Dvě třetiny národa nevěří v užitečnost církví, jedna třetina vzdychá nad nevěřícími a diví se, jak se to tak stalo. Není to tak jednoduché o tom hovořit, vysvětlit tento jev. Je to opět o zvláštnosti našeho českého národa, národa, který dle historických pramenů a svědectví vynikal v křesťanské víře a žil v porozumění.

Měl mnoho vynikajících myslitelů, lidí, kteří se vyjadřovali jasně nejen k otázkám víry, ale skrze ni i k soudobé politice, etice a životu člověka ve společenství s Bohem. Podle mého názoru by se spíš ti, věřící, měli zamyslet nad stavem společnosti, vejít do dialogu a dokázat vlastními činy, ne jen slovy, že duchovní, mravní a lidský rozměr je stále platný, a že nikdo nestojí pod prázdným nebem. Je to však těžší, než postavit znovu zbořený chrám …

Co se narodilo z těla je tělo, co z Ducha, je duch

Ne každý člověk dokáže vzít na sebe projekt, na kterém je křesťanství vystavěno. Porozumět mu a vyhodnotit ho jako užitečný a nosný pro svůj život. Víra v Boha je dar a stojí na prahu porozumění společenství člověka s někým, koho poznává ve svém srdci, uvědomění si své transcendence (přesahu) ve svém lidském a časovém omezení a pochopení transcendence (přesahu) Boha, který oslovil člověka. Vše je ovšem podmíněno vírou a ochotou lidského rozumu zařadit Boží existenci do svého života. Je to tak intimní, že je těžké o tom hovořit a ne vždy lze toto spojení chápat jako výsadu, vyvolení ke spasení (záchraně) a bezstarostnému životu. Křesťanský způsob myšlení a života by nás mělo posunout blíž k našemu pravému lidství, ale je to těžká cesta. Nikdo však netvrdil, že bude snadná. Nikdy!

Peníze nebo život

Odklon od Zlého a přitakání Bohu znamená si uvědomit, jakou sílu musí člověk vyvinout, aby se odřekl pýchy, chamtivosti, nenávisti k bližnímu, sobectví, žárlivosti apod. Každý, kdo o tom přemýšlí, (i já) si říká: jak obstojím v tomto světě, když nebudu oplácet zlé zlým, když se nebudu prosazovat mezi lidmi, kteří se nijak ve svých prostředích neomezují, aby dosáhli cíle, jak si opatřím základní věci k životu, kdy jejich dosažení je podmíněno sháněním peněz, což samo o sobě předpokládá, že nemůže očekávat porozumění s morálním a duchovním rozměrem.

Láska a její hmotný i duchovní důkaz

Jen zdánlivě se nám jeví, že tento svět je postaven na penězích. A čím více si říkáme: aby se měly mé děti lépe, tak musím jim pomoci alespoň od počátku, aby neměly dluhy, starosti, tím víc bere na sebe láska tvar hmotného. A přitom, i starosti dětí o zajištění procházejí duchovní zkouškou, to znamená minimálně v postojích k mravním otázkám, které si musí ve střetu k okolí nutně klást. A v tom jim můžeme poradit, pokud jsme zkušení a umíme rozeznávat dobré od zlého a máme zkušenost ze zlem. Třeba osobní příklad: když jsem měla v kabelce čerstvé maturitní vysvědčení, táta mi řekl: a začni od píky! Začínala jsem asi třikrát, i za cenu, že peněz nebylo mnoho a leccos se mi v životě přihodilo, co mne vrhalo zase zpět, k počátkům. Ale jsem tomu vděčná, protože jsem se naučila od lidí víc, než by mi dala škola. Za odměnu, jak jsem to chápala já, jsem potkávala lidi, kteří mi pomohli rozmnožovat užitky z mých hřiven. Mí učitelé, přátelé i náhodní lidé, které jsem potkávala. A to byla a je také láska i projev víry, že za tím vším, co člověk potřebuje, aby přežil, je ještě něco, co ho oslovuje! To člověk získává, když se vydá na cestu za něčím, o čem může pochybovat, co nezná, nemá s tím zkušenosti, stále mu uniká a zase se přibližuje, je to nejisté, ale přesto ho to vede postupně k cíli jeho života. A tím cílem není smrt, ale postupná přeměna. To, co je zrozeno z Ducha.

O církvi a lidech
Jestli někdo tvrdí, že křesťanská církev, v tomto případě katolická, zavinila pohromy, které se udály všude, kam křesťanství dosáhlo, může mít pravdu, ale částečně (“Nepřinesl jsem pokoj, ale meč!“). Druhá věc, o které nikdo nemluví, jsou lidské sklony a tendence, které se projevovaly v podobě odporu proti instituci. Je to osobní přesvědčení o kvalitě duchovního rozměru člověka. Katolická církev byla zavlečena císařem Konstantinem do světské sféry a během historie se snažila, více či méně úspěšně z ní vymanit. Církev nevedly jen duchovní osobnosti, ale také příslušníci šlechtického stavu, které sledovaly dál cíl, totiž ji přitisknout ke světu. Hodně se v historii diskutovalo o tom, zda to bylo dobře, to sloučení se světskou mocí. Ale několik staletí utrpení křesťanů při pronásledování Římem, po němž následovalo často odpadlictví, odklon od vlastních základů, hereze, zničující války a mocenské boje mezi státem a církví, téměř zničily základní poselství, na kterém křesťanství vzniklo. V 18. a 19. století došlo k dalšímu zápasu, kdy byly zpochybněny samotné základy existence víry. Do jaké míry to církev ustála, to je věcí názoru a studia, které málokdo je schopen podstoupit. Víru a pokoj nikdo nikomu nepřinese na zlatém tácku, je to otázka každého, zda bude znovu kráčet po všech peripetiích, na jejichž počátku stál muž z Nazaretu a na jejím konci, pro běžného občana, rozporuplná instituce, která zápasí sama se svými rozpory, kterými málokdo rozumí, protože se ztratila niť ke smysluplnosti víry pro moderního člověka, který hledá sám sebe v jiných rozměrech. Sekularizovaná společnost ještě nemusí být nutně bezvěrecká. Je v jakémsi prostoru, v kterém se hledá a současně něco hledá. Chce se možná zbavit své historické minulosti, odmítnout instituci, která by ji tlačila k tomu, jak se má projevit ve svém přesahu. V co doufat, k čemu se uchylovat a v co věřit v tom ohromném prostoru? Ale každý prochází těmi dilematy, stejně jako člověk, který tehdy na počátku stál pod hvězdným nebem, tak sám, s vědomím smrti i s vědomím, že není úplně sám.

… člověk není úplně sám

Dvě světové války, které změnily náš svět, způsobily další odklon od víry, protože lidé si říkali na základě přestálého utrpení: „Existuje vůbec Bůh? A jaký je to Bůh, který dopustil takové utrpení?“ Skončily dějiny spásy posledními slovy, kterými končí Bible? Musí lidstvo procházet takovými zkouškami, ať s Bohem nebo bez Boha? Co bude zítra, pozítří, jak se budu muset ohánět, abych zachoval třeba jen základní prostředky ke svému životu? Abych měl lože, stůl a židli? A za tím zase stojí ta otázka: Kdo jsem, kam směřuji, jaký má život smysl? Tyto otázky si klademe stejně, jako naši předkové. Jejich odpovědi nevězí v uzavřeném prostoru kostela mezi obrazy a sochami, klenbami ozdobenými výjevy z Bible. Ale v reálném životě. V tom životě, který je zahlcen různými idejemi, z nichž mnoho mají jepičí život, city, které nemusí být vždycky zářící čistotou a láskou, osobními prohrami a ztrátami, které nás tisknou ke zdi s rukami nad hlavou, nemocemi, jejichž původem je stres, pocit bezmoci, nedůstojné zacházení s lidmi, strach z blízké budoucnosti, rozmělňování duchovna na část – co bude se mnou, když nebudu mít peníze a co bude se mnou, když nevím čemu a komu mám věřit? Jaký smysl má moje pravé lidství, ukryté v pochybnostech o sobě samém? I já sama si kladu tyto otázky a hledám odpovědi. Někde, v tom prostoru, kde probíhá zápas mezi tělem a duchem, vírou a její ztrácením se. Bože, pokud je to možné… a člověk v úzkosti se svého konce, před utrpením, ví, že je tu sám pro sebe a pro své tušení nebo i víru, že není sám v tom svém přesahu nad hmotným tělem.

Každý jsme jiný, každý máme jiné směřování a jinou cestu, ale stejný konec. Ale mezi tím počátkem a koncem máme úžasný dar života a každý den je vzácný. Jako perla ukrytá v lastuře. I přes všechna má dilemata a pochybnosti o pravdě života, jak je mi předkládána vědou, svědectvím i náboženstvím, vím, že každý den mám šanci, pokud si udělám čas, si to všechno srovnat v hlavě a promyslet. Pokud mi je dopřáno se ráno probudit do nového dne, protože každý den mi přináší něco dobrého a i něco, o co nestojím. Třeba nějaký zbytek nedodělku z minulých dní, který se jako nevypořádaný dluh zvyšuje…

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet