Eliška

Autor článku: Irena Fuchsová Tato povídka je z knihy Ireny Fuchsové, KDYŽ JE MUŽ MOC HODNÝ, která vyšla v roce 2004. Pokud se chcete o aktivitách této spisovatelky, která je zároveň nápovědou v pražském Činoherním klubu, dozvědět více, podívejte se na stránky uvedené na konci příspěvku.

„Co říkáš Dominikánské republice?“
Petr hodil na zem prospekty cestovní kanceláře a slastně se protáhl v koženém křesle.
Pokrčila jsem rameny. Nejradši bych mu řekla, udělej mi dítě a pak si jeď, kam chceš! Nejradši bych na něho svou touhu po dítěti vykřičela, ale nešlo to.
Než jsme se brali, domluvili jsme se, že dítě budeme mít až šest let po svatbě. Souhlasila jsem s tím. Před svatbou bych souhlasila se vším. Naivně jsem si myslela, že po svatbě bude všechno jinak. Přece když budeme manželé, přijde dítě samo, domluva sem, domluva tam…
Ale byli jsme spolu už tři roky a na naší domluvě se nic nezměnilo. Petr byl zásadový. To jsem už věděla moc dobře. Když se na něčem s někým domluvil a ten druhý slovo porušil, Petr ho vyškrtl ze svého života.
„Jak lidé splní slib, který ti dali, svědčí o tom, co si o tobě myslí. Když slib splní, váží si tě a záleží jim na tobě. Když slib nesplní, tak poznáš, že tě v úctě nemají! Lemplové! A lemplovi za blba nikdy nebudu!“
Takhle vysvětloval svůj postoj, když jsem se snažila orodovat za některé naše známé, kteří z nejrůznějších důvodů nemohli dostát svému slovu. Byl neoblomný a já si časem zvykla.
Ale přesto jsem si přála, aby alespoň jednou svou zásadovost porušil a udělal mi dítě dřív, než jsme se domluvili. Nechtělo se mi ještě tři roky čekat! Tři roky je pro třicetiletou ženskou strašně dlouhá doba! A Petr už také nebyl nejmladší. Bylo mu pětatřicet. Jestli začneme na děťátku „pracovat“ za tři roky, narodí se, až mu bude třicet devět! A to v nejideálnějším případě! Také se nám to přece nemusí hned podařit!
Snažila jsem se Petra nenápadně přemluvit, ale marně. Pokaždé zvedl výstražně ukazováček pravé ruky a pak na prstech ukázal, kolik roků nám ještě zbývá, než začneme moje vysněné děťátko dělat a bylo po nadějích. Měl to dobře spočítané!
Viděl, že jsem se zamyslela a zamlaskal na mě, jako na něho mlaskám já, když leží na zádech a chrápe. Usmála jsem se na něho.
„Neboj, nespím. Jenom jsem si představila moře…“
Přisunul nohou prospekty blíž k mému křeslu a já se po nich natáhla.
„Viděl bych to na jaře. Březen, duben. Co říkáš? Nebo Kubu! Kuba by mě také lákala!“
Listovala jsem barevnými lákadly a před očima jsem viděla kočárek. Sousedka si koupila nádherný! Jako pro panenku! Proutěný, kombinovaný s kůží!
„Tak co, Moniko?“
Přikývla jsem.
„Vyber, co chceš, Peťunko. Nechám to na tobě.“
Spokojeně přikývl.
„Dominikánská republika. Bude to dražší, ale když to beze mě doma vydržíš, protože budu muset víc makat…“
Petr měl s kamarádem firmu, která se zabývala distribucí informací, potřebných k něčemu, čemu jsem nerozuměla. Podle toho, co jsme si mohli dovolit, se jim dařilo dobře.
Já pracovala jako účetní a ze svého platu jsem platila jídlo. Petr platil všechny účty, týkající se domácnosti. Kromě toho mi dával na každý měsíc pět tisíc, protože si potrpěl na lahůdky, které bych si ze svého platu dovolit nemohla. S tímhle rozdělením financí jsem byla spokojená. To, co mi zbylo, jsem ukládala na svoji knížku, kterou jsem měla ještě na škole. Petrovi jsem o tom samozřejmě řekla a on mávl rukou. To, co jsem si ukládala, za peníze nepovažoval.
„Škudlilko jedna! Až budu potřebovat, půjčíš mi!“
Věděla jsem, že také spoří, netajil to přede mnou. Do jeho výpisů z účtů jsem se mohla kdykoli podívat na jeho stole. Občas jsem to udělala a nad částkami se mi tajil dech.
Žili jsme si prostě dobře. Družstevní byt i garáž, která k němu patřila, jsme od družstva odkoupili a byt jsme měli moderně zařízený, včetně dvou dětských pokojů.
Petr šetřil, abychom měli rezervu pro doby zlé, jak říkal a také abychom měli na dovolené. Jezdili jsme pravidelně v létě lenošit k moři a na podzim a na jaře na poznávací zájezdy do zemí, které pro nás, Čechy, byly stále exotické.
Nic nám nechybělo.
Akorát na dítě si budu muset ještě tři roky počkat…
Když jsme byli na konci roku na návštěvě za příbuznými na Moravě- pocházeli jsme totiž oba z jedné vesnice- přišla za mnou teta Mirka, sestra mojí maminky.
„Moničko, můžu se tě na něco zeptat?“
Měla ustarané oči a já se lekla, co se stalo.
„Povídej, teto, povídej!“
Měla jsem ji ráda. Před deseti lety ovdověla a už se znovu nevdala. Zůstala sama s dcerou. Té bylo tehdy osm let a ztrátu otce těžce nesla. Teta Mirka nemohla dlouho přijít do jiného stavu a Eliška se jim narodila, když jí bylo skoro čtyřicet. Někdy se nám zdálo, že ji strejda i teta rozmazlují, ale když strejda zemřel, rozmazlovali jsme ji také. Všichni příbuzní se snažili těm dvěma pomoct, jak to šlo a to platilo pořád.
„Eliška si našla práci v Praze. Přečetla si nějaký inzerát a přihlásila se do konkursu. A vyhrála!“
Pohladila jsem ji po ruce.
„Buď ráda! Kde by tady hledala místo? Stejně by odsud musela někam dojíždět. Jela by ráno a vracela by se ti večer!“
„Já vím, ale já bych ji radši měla doma! Ale znáš Elišku! Nedá si říct a nedá! Říká mi totéž, co ty. Postavila si hlavu. Příští týden nastupuje.“
„Teti, z Prahy jezdí každou chvíli vlak i autobus. Zvykneš si! Během týdne ti ubude práce a v pátek ji tu budeš mít! A v neděli budeš ráda, že ti milá Eliška zase odjede!“
Snažila jsem se ji utěšit, ale věděla jsem, jak jí je. Kdyby mělo moje jediné dítě odejít v osmnácti letech z domova, také by mi nebylo lehko.
A kde bude bydlet, napadlo mě. V Praze se dá bydlení sehnat bez problémů, studenti se dohodnou mezi sebou a několik si jich pronajme jeden byt. Ale Eliška je sama. Zeptala jsem se na to a teta vzdychla.
„No právě. Moniko, nedomluvili jste se s Petrem na děťátku už teď?“
Zavrtěla jsem hlavou a stejně jako to dělal Petr mně, i já tetě ukázala tři prsty.
„Takže pořád platí, co jste si řekli před svatbou? Že děťátko bude za šest let?“
Nerada jsem přikývla. O naší úmluvě věděli všichni příbuzní. Když začali rok po svatbě dělat narážky na děti, Petr jim to vysvětlil.
„Moničko, já jsem myslela… samozřejmě, až jak se domluvíš s Petrem… myslela jsem, jestli by Eliška nemohla zatím bydlet u vás. Platila by vám, o to se neboj! Víš, já bych byla klidnější.“
Vtom se rozletěly dveře a dovnitř vběhla ta, o které jsme mluvily, a hned za ní přišel Petr. Zdálo se, že se na něho zlobí. Byla celá mokrá a Petr smíchy nemohl popadnout dech.
„Ona si myslela, že jsem starý pán a že se od ní nechám koulovat! A teď brečí, že jsem ji vyválel ve sněhu!“
Všichni jsme se rozesmáli a Eliška si naštvaně svlékala mokrou bundu.
„Mohl bys být k ženě trochu galantnější,“ sykla po něm a Petr se rozesmál ještě víc.
„Já tady žádnou ženu nevidím! Vidím vesnického ubrečeného utřinose, který si myslí, že když udělal maturitu, že si před ním sednu na zadek!“
„Cooo?!“
Eliška odhodila bundu a vrhla se na něho. Bušila do něho pěstičkami, povalila ho na zem a sedla si na něj.
„Vzdávám se! Vzdávám se! Kde mám svoji ženu? Pomoc! Pomoc! Jsem starý ženatý člověk! Ženo moje, zachraň mě!“
Už dlouho jsem ho neviděla tak uvolněného a šťastného. Tak hravého! A najednou jsem strašně zatoužila, aby Eliška u nás byla! Přinese k nám radost. A Petr, když bude mít tohle mládě pořád na očích, možná zatouží po dítěti!
Otočila jsem se na tetu.
„Teti, já souhlasím! A Petr určitě také! Až se přestanou prát, tak mu to řeknu!“
Šla jsem ty dva od sebe odtrhnout, a když jsme pak s Petrem na chvíli osaměli v kuchyni, kde do sebe lil horký čaj, řekla jsem mu, o co mě teta poprosila.
Vykulil na mě oči.
„Co? Ty nám chceš do bytu nasadit tuhle potvoru, která mě před chvíli málem zabila!?“
A pak se rozesmál. Ten nápad ho nadchl stejně jako mě a za pár dnů se u nás Eliška
začala zabydlovat v jednom z dětských pokojů.
Opravdu k nám přinesla radost. I vzrušení. Začali jsme se s Petrem znovu objevovat. Používali jsme jiný slovník. Chovali jsme se k sobě jinak. Ne lépe nebo hůře. Nedokážu to vysvětlit. Prostě jinak. Milování v bytě, kde je osmnáctiletá dívka a my na její přítomnost museli brát ohled, nás vzrušovalo. Jako bychom se milovali v hotelu nebo někde na návštěvě.
V zaměstnání se jí líbilo. Občas někam vyrazila s kolegy, ale nejradši byla s námi doma, nebo chodila tam, kam jsme šli my. Do divadla, do kina, do restaurace. Brali jsme ji i na návštěvy ke známým a Petr ji tam představoval jako svoji nemanželskou dceru a ona mu z legrace říkala tati. Všichni samozřejmě věděli, že je to moje neteř, ale hráli tu hru s nimi.
Nevadilo mi to. Říkala jsem si, že to Eliška dělá proto, že jí schází otec. Všimla jsem si totiž, že Petrovi říká ráda tati i doma. Petr se zezačátku po ní z legrace ohnal, ale časem si zvykl a říkal jí dceruško.
Jednou jsme byli doma sami a dívali se na televizi. Nebyl to dobrý film, tak jsme televizi vypnuli a najednou jsme seděli v tichu pokoje proti sobě. Jako by tu něco scházelo.
A tak jsem to zase jednou zkusila.
„Petře, nemáš pocit, že náš byt je nějak prázdný?“
S úsměvem přikývl a podíval se na hodinky.
„To tedy mám. Kdy říkala, že přijde? V devět, viď? Radši jí půjdu naproti k tramvaji.“
Zvedl se a šel se do předsíně obléknout. Šla jsem za ním.
„Já nemyslela Elišku. Myslela jsem… Máme přece dva dětské pokoje.“
Sotva jsem to dořekla, stál proti mně s výstražně zvednutým ukazováčkem pravé ruky. Pak ukázal tři prsty, dal mi pusu a byl pryč.
Když se za chvíli s Eliškou vrátili, oba rozesmátí, měla jsem poprvé pocit, že zatímco on je šťastný, já začínám být z čekání na dítě zoufalá…
Druhý den jsem to zkusila znovu. Eliška byla u sebe v pokoji a oblékala se. Chystali jsme se totiž všichni tři do divadla.
„Petře, víš o tom, že budeš báječný táta?“
Překvapeně se na mě podíval.
„Jak jsi na to přišla?“
„Chováš se k Elišce tak, že by lepšího otce nenašla!“
Zamračil se.
„Ty ses zbláznila, Moniko! To nemyslíš vážně? To je přece hra! Jaký otec? Eliška ve mně otce nevidí ani omylem a já v ní svoji dceru také ne! To jenom ty v ní vidíš pořád holčičku! Probuď se! Eliška už dávno není holčička! A já si taky nepřipadám tak starý, abych byl její otec!“
Zdálo se, že se trochu naštval a to jsem nechtěla.
„Já přece neříkám, že jsi starý! Říkám, že se k ní chováš moc hezky! Jako otec! A říkám si, že se budeš stejně hezky chovat i k našim dětem!“
Trhl kravatou, kterou si právě uvazoval a málem se uškrtil.
„Zase začínáš?! Včera jsem ti to přece řekl! Za tři roky, sakra! Mám své zásady a nemíním se bavit každý den o nějakých dětech! Za tři roky přijď a pak si o tom promluvíme a uvidíme!“
Bylo mi, jako bych dostala facku!
„Jaké uvidíme?! A o jakých „nějakých“ dětech se nemíníš bavit? Bavíme se přece o našich dětech! Už toho mám dost! Nebudu čekat tři roky, až se uráčíš udělat mi dítě! Nebudu čekat tři roky, abych si „o tom“ s tebou promluvila!“
Povolil si kravatu.
„Ne? Tak nečekej. Najdi si někoho.“
Co? Co to řekl? Ten mizera! Zaječela jsem, jako snad ještě nikdy v životě.
„Taky že nebudu čekat!“
Ušklíbl se.
„Jak tě znám, tak už někoho máš!“
„Znáš mě opravdu dobře! To víš, že mám! A nemám jenom jednoho chlapa! Mám jich deset! Celé manželství jsem ti nevěrná! Pořád! Pořád!“
Práskla jsem dveřmi u kuchyně. Dveře se nezavřely, zůstaly pootevřené a tak jsem za
chvíli slyšela, že klepe u Elišky.
„Eli, jdeme sami. Monice není dobře, zůstane doma.“
Když Eliška nakoukla do kuchyně a tázavě na mě kývla, ukázala jsem na žaludek.
„Vzal mě žlučník. Hezky se bavte. Ahoj.“
Když za nimi klaply dveře, rozplakala jsem se.
Promítla jsem si, co jsme si řekli, a zhrozila se. Sice jsem ječela, že nebudu čekat tři roky na dítě, ale to neznamená, že bych chtěla mít děti s jiným! Miluju Petra! A on miluje mě! Co se to s námi stalo? Takhle jsme se pohádali poprvé!
Vyváděla jsem jak hysterka!
A jeho jsem také pořádně rozzuřila! Vždyť on mi řekl, že je mu úplně jedno, jestli si někoho najdu! Žárlivec jeden!
Začala jsem se usmívat. Musí mu na mně strašně záležet! Jinak by se takhle nerozčílil! Proč jsem se vlastně tak rozzuřila? Co se to se mnou děje? Neřekl mi přece nic jiného, než že dítě bude za tři roky a to přece vím! Domluvili jsme se na tom před svatbou!
Nerozuměla jsem si. Nakonec jsem si řekla, že si druhý den Petra usmířím. Byla sobota a to jsme zůstávali v posteli dlouho, a kde jinde by se našlo vhodnější místo a doba na usmíření, než v posteli v sobotu ráno? Bude zase dobře. A třeba se nakonec domluvíme, že si děťátko uděláme dřív! Možná, že poprosím Elišku, aby to Petrovi nenápadně naznačila!
Ten nápad se mi zalíbil. Že mě to nenapadlo dřív! Na Elišku dá! Eliška by mi opravdu mohla pomoct!
Spokojeně jsem se umyla a šla si lehnout. Myslela jsem, že neusnu, ale díky nápadu s Eliškou jsem usnula jako dřevo a probudila se až ráno.
Petr vedle mě neležel. Nejdřív jsem se vyděsila, že se jim něco stalo a letěla jsem do předsíně. Ale jejich kabáty i boty tam byly. Asi je na mě pořád naštvaný a ustlal si jinde. Ale kde?
Ve druhém dětském pokoji nebyl. Nespal ani v obývacím pokoji na sedačce. Zbýval pokoj u Elišky. Ale kde by tam spal? Že by dal k sobě křesla a spal v nich?
Potichu jsem otevřela dveře.
Spali oba na válendě. Přikrývka jim spadla na zem. Jejich těla byla propletená, jako by se ještě pořád milovali…
Sedla jsem si do kuchyně, koukala před sebe a měla jsem pocit, že jsem umřela. Když vstali, chodili kolem mě a nic přede mnou neskrývali. Jako by oni byli manželé a já jejich neteř…
Konečně se na mě Petr podíval, natáhl k Elišce ruku, ona se k němu přitulila a on ji políbil.
„Kdy se odstěhuješ?“
„Kam bych se měla stěhovat,“ hlesla jsem tiše a snažila se na ně nekoukat. Chtěla jsem se štípnout do ruky. Ať se mi to zdá! Proboha, ať se mi to zdá!
„K tomu chlapovi, co ti konečně udělá dítě, se kterým mě pořád otravuješ!“
Eliška se ušklíbla.
„Nemohla by ses k němu odstěhovat už dneska? Překážíš tady. Budeme se s Petrem brát. Co nejdřív. Já totiž chci mít dítě co nejdřív. Já jo! Na rozdíl od tebe.“
„Mohlo mě napadnout, že někoho máš,“ pokračoval Petr. „Každá jiná ženská by si přece už dávno všimla, že miluju Elišku! Že ji miluju od prvního dne, kdy k nám přišla! Každá jiná ženská by si všimla, že ona miluje mě! Všichni naši známí to poznali! Jenom ty ne! Jenom ty seš slepá kráva, která ze mě tahá peníze a ještě otravuje s dítětem! Proč otravuješ mě, když máš chlapa?“
Zděšeně jsem se na něho podívala.
„Petře!“
„Řekla jsi to! Eliška je svědek! Máme to nahraný! Pusť jí to, miláčku!“
Když se z pokoje od Elišky ozval můj hlas, začala jsem si do tašky dávat svoje věci. A zatímco jsem plnila tašku, Eliška můj hysterický vřískot pouštěla pořád dokola.
„Znáš mě opravdu dobře! To víš, že mám! A nemám jenom jednoho chlapa! Mám jich deset! Celé manželství jsem ti nevěrná! Pořád! Pořád!“
Petr za mnou chodil po bytě a bral mi z ruky věci, které jsem si chtěla vzít.
„Žádost o rozvod podám já! Byt je můj a budu v něm bydlet s Eliškou. Nic ti nedám.
Za tři roky, co jsme spolu, sis nakradla dost. Nic víc nedostaneš! Všechno je moje! Já vydělám za měsíc víc, než ty za rok! A jestli budeš něco chtít, nechám si od tebe zaplatit všechny dovolené, které jsem platil já ze svých peněz! A to by ses pěkně prohnula! Pěkně!“
Mlčela jsem a za deset minut jsem odešla…
Začala jsem přespávat u známých. Petr mi po týdnu zavolal. Ptal se, kam má poslat žádost o rozvod. Řekla jsem mu, ať ji pošle ke mně do práce. Neměla jsem adresu. Připadala jsem si, že žiju ve vzduchoprázdnu. Že chodím po světě, který neznám.
Nemám manžela, nemám kde bydlet a nemám ani peníze, abych si obstarala bydlení. Beru měsíčně dvanáct tisíc hrubého a to pro samotnou ženskou není moc. A ve firmě se začalo propouštět. Když je málo zaměstnanců, není třeba tolik účetních…
Jednou v pátek jsem se rozjela domů, abych mezi svými načerpala sílu. A tam mě čekala největší rána. Petr s Eliškou po všech příbuzných rozhlásili, že mám milence a že jsem se k němu odstěhovala. Kvůli milenci jsem prý chtěla mít dítě až šest let po svatbě. Chtěla jsem si užívat za Petrovy peníze.
Příbuzní a sousedé na mě koukali jako na děvku a já neměla sílu nic vysvětlovat.
Za hodinu jsem seděla zase ve vlaku a jela zpátky. Měla jsem pocit, že můj život zničilo zemětřesení a že se už nikdy nevzpamatuju. Seděla jsem sama v kupé a koukala na ubíhající vesnice a pole a říkala si, komu bych scházela, kdybych z vlaku vyskočila…
A najednou jsem slyšela hlas našeho češtináře na základní škole.
Co tě nezabije, to tě posílí.
Otevřela jsem okno. Vítr mě mlátil do obličeje, až jsem musela zavřít oči. Když jsem je zase otevřela, usmívala jsem se.
Jako bych se větrem vevnitř narovnala.
Co tě nezabije, to tě posílí.
Tak dobře. Mrtvá nejsem. Budu bojovat.

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.happyend4.me/10-otazek-pro/10-otazek-pro-irenu-fuchsovou.html
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12