Mášenka

Autor článku: Irena Fuchsová Tato povídka je z knihy Ireny Fuchsové, KDYŽ JE MUŽ MOC HODNÝ, která vyšla v roce 2004. Pokud se chcete o aktivitách této spisovatelky, která je zároveň nápovědou v pražském Činoherním klubu, dozvědět více, podívejte se na stránky uvedené na konci příspěvku.

„Jsi neplodná kráva! Slyšíš? Neplodná kráva!“
Strnula jsem. Snášela jsem od Luďka za poslední dva měsíce ledacos, ale tohle je konec. Na tohle se nedá zapomenout, to se nedá odpustit.
Moje babička mi často říkala, abych si dávala pozor na to, co říkám.
„Pavlínko, slovo nemůžeš vzít nikdy nazpátek! A slovem můžeš strašně zranit. Rána nožem se zahojí, ale rána slovem v tobě zůstane navždycky.“
Měla pravdu. Neplodnou krávu nezapomenu nikdy.

A přitom jsme měli pět let krásný vztah! Hádali jsme se, to ano, ale pokaždé to bylo kvůli hloupostem a vzápětí jsme se usmiřovali. Někdy mi připadalo, že se hádáme kvůli usmiřování. Nebýt hádek, asi bychom se nudili.
Žili jsme spolu pět let. Bydlel u mě, ale svůj byt měl. Když jsme se poznali, bylo nám oběma třicet let. Luděk byl tehdy čerstvě rozvedený a měl dva syny. V době, kdy jsme se poznali, jim bylo deset a dvanáct let. Ženil se ještě před vojnou. Musel. Moc si kluků neužil. Po vojně jezdil na montáže a doma býval jednou za měsíc.

Jeho žena si za pár let našla jiného a rozvedli se. A na dovolené potkal mě. Byla jsem v té době také sama. Pár měsíců před tím, jsem se rozešla s Františkem. Chodili jsme spolu od školy. Milovali jsme se. Rozuměli jsme si ve všem. Byli jsme jako bratr se sestrou. Ale časem začal být nervózní. Chtěl se oženit a mít děti. Chápala jsem ho. S otcem a bratry si postavil dům, kde jsme každý víkend plánovali, kam co dáme, až se vezmeme.

Nevím proč, ale dala jsem si podmínku, že se vezmeme, až otěhotním. Možná už tehdy jsem tušila, že to nebude nikdy a nechtěla jsem, aby se František, který po dětech toužil, vázal manželstvím na neplodnou ženskou.

A když mi jednou řekl, že už dál čekat nemůže a nechce, chápala jsem ho. Rozešli jsme se v klidu, ale o to víc nás to oba bolelo.
František se do roka oženil a já se po čase dozvěděla, že se stal otcem. Přála jsem mu to. Ztratil se mnou tolik let! Neznala jsem nikoho, kdo by byl lepší otec než on!
Když jsme se dali dohromady s Luďkem, byla jsem smířená s tím, že děti mít nebudu.
Ale nebolelo mě to. Říkala jsem si, Luděk dvě děti má a další chtít nebude.

V tom jsem se ale zmýlila. Luděk si své děti neužil, ani když byly malé, ani teď. Jeho bývalá žena se znovu vdala a Luděk nechtěl zasahovat do nové rodiny, zvlášť když viděl, že jeho dva kluci mají manžela jeho bývalé ženy rádi.
„Tak si uděláme děťátko spolu, Pavlí, viď? Však ono se mi to podaří, to bych se na to podíval! Dva kluky už přece mám, ne?“

To prohlašoval každou chvíli, i když o mých problémech věděl. Nechtěl je vzít na vědomí. Urputně se se mnou miloval. Někdy jsem měla pocit, že mu nejde o jeho či moji rozkoš, ale o to, aby dokázal, že jemu se to podaří! Držel mě při milování jako v kleštích a zůstával ve mně ještě dlouho po milování.
„Lež v klidu, Pavlínko! Lež a čekej,“ napomínal mě, když jsem se zavrtěla, aby mě už pustil. „Ještě chvíli počkej, ať se nám děťátko hezky udělá! Lež, Pavlí! Ať zapustím kořínky! Lež!“
A nalehl na mě ještě s větší silou. Často se stávalo, že za chvíli pokračoval v dalším milování, aniž by mě ze svého pevného sevření pustil…

Milenec byl úžasný. Nedal se srovnávat s Františkem. Milování s Luďkem bylo nebe na zemi! Ale nebylo to nic platné. Děťátko nepřicházelo.

Před dvěma měsíci mi lékaři definitivně potvrdili, že děti mít nikdy nebudu. Luďkovi jsem to řekla hned ten den. Mávl nad tím rukou.
„Tak nebudeme mít děti, Pavlí. Svět se nezboří! Nebreč! Máš mě a já mám tebe!“
Když jsem po milování usnula v jeho náručí, netušila jsem, že se druhý den probudím vedle cizího člověka.
Nevím, co se s ním stalo. Možná mu v noci došlo, že i kdyby byl sebevýkonnější, dítě se mnou nezplodí. Možná mu došlo, že pokud se mnou zůstane, nebude už nikdy v životě držet v náruči své dítě.
Začal mě doslova přes noc nenávidět.

Nemluvil na mě. Neodpovídal mi. Chodil brzy spát. Dva dny nepřišel domů. To nikdy neudělal. Když přišel, nevysvětlil mi, kde byl. Zase mlčel. Přestal doma jíst. Proč, to mi vysvětlil. Prý mu to nechutná. Prý neumím vařit.

To řekl poprvé za pět let! Vzpomněla jsem si na svoji babičku, která říkala, kdo chce psa bít, ten si hůl vždycky najde…
Pak mi začal vytýkat, že špatně uklízím, praním ničím jeho věci a neumím hospodařit. Začalo mu na mně vadit všechno. Přestal mi dávat peníze. Neříkal, kam jde a s kým. Kdy se vrátí. Přestali jsme se milovat.
Trvalo to dva měsíce. Teď stojíme proti sobě, já ubrečená a Luděk vzteklý.
„Jsi neplodná kráva! Slyšíš? Neplodná kráva! Vypadni z mého života! Už tě nikdy nechci potkat! Ani na ulici! Nejlepší by bylo, kdybys chcípla! Zničilas mi pět let života!“

Začal si balit věci a za půl hodiny za ním bouchly dveře.

Za chvíli se znovu otevřely. S nadějí jsem se k nim podívala. Třeba se mi to všechno zdálo! Ano! Zdálo se mi to! Luděk teprve teď přijde z práce! Usměje se, políbí mě a půjdeme se projít, zajdeme někam na večeři a v noci se budeme milovat!
Ne. Nic takového. Nenávistně se na mě podíval a pak po mně hodil klíče od bytu. Minuly mě o pár centimetrů.

To bylo naposledy, co jsme se viděli.
A jakoby toho nebylo málo, do naší firmy přišel nový šéf. Kolegové se báli o místa a začali vytvářet skupinky, které se předháněly, kdo u něho uspěje víc.
Já jediná si ničeho nevšimla. Byla jsem bolavá z Luďka a definitivně jsem se smiřovala s tím, že zůstanu sama. Bez muže. Bez dítěte.

Ani jsem si neuvědomila, že jsem se ve firmě ocitla na okraji a plno nových věcí jsem vůbec neregistrovala. Snaživí kolegové si mé úkoly nenápadně den po dni rozebírali, a když jsem jednou přišla do práce, neměla jsem co dělat.

Dveře do šéfovy kanceláře byly otevřené. Viděla jsem ho a on viděl mě. Viděl, že sedím u prázdného stolu a nic nedělám. Když pro mě za chvíli přišel, věděla jsem, co
mi chce říct…

…Přihlásila jsem se na Úřadu práce, ale práci jsem nehledala. Další tři měsíce jsem se sice chodila představovat tam, kde někoho potřebovali, ale myslím si, že každý, kdo mě uviděl, rychle ztratil zájem. Byla jsem jako uschlá kytka.
Nebavilo mě doma uklízet, šaty jsem nosila pořád ty samé, nevařila jsem. Jídlo jsem si koupila, když jsem měla opravdu hlad. Přestala jsem se líčit, vlasy jsem nosila stažené do gumičky.

Po třech měsících jsem zjistila, že nejlepší je chodit ven brzy ráno nebo večer. Alespoň nebudu muset s nikým mluvit, nebudu muset zdravit sousedy, nebudu se muset přetvařovat.
Uběhl další měsíc. Zdálo se, že nikomu nescházím a nikdo mě nepotřebuje. Nikdo nezaznamenal, že jsem přestala existovat. Nikdo!

A tehdy mě poprvé napadlo, že bych mohla umřít. Vzít si hodně prášků na spaní, usnout a už se neprobudit.

Začala jsem o tom zcela vážně uvažovat. Jednou večer jsem nasypala na talíř asi padesát prášků. Na smrt bezvýznamné a neplodné ženské určitě stačí, pomyslela jsem si a představila si, jak mě najdou a…
A v tu chvíli jsem se zhrozila! Proboha! Najdou mě v neuklízeném a špinavém bytě a budou o mně po celém domě a v celé ulici říkat, jaká jsem byla špindíra!

Zvedla jsem se od stolu, prášky schovala i s talířem do skříňky, lahev vodky, kterou jsem si koupila na zapití prášků, dala zpátky do ledničky a začala jsem uklízet.
Ráno jsem spokojeně skončila. Na východní straně vykouklo mezi domy slunce a já vytáhla žaluzie. Spokojeně jsem se rozhlédla po bytě a zjistila jsem, že místo, kam teď právě dopadá slunce a kde jsem měla celé roky postavený květináč s kytičkou, je prázdné.

Koupím novou a dám ji tam, pomyslela jsem si s úsměvem a po dlouhé době jsem dostala hlad. A tak jsem se osprchovala, nalíčila, učesala a šla si koupit něco k jídlu.

Když jsem zamykala, scházel seshora soused, kterého jsem neznala. V náruči nesl asi dvouleté dítě. Brečelo. Když mě uviděl, zarazil se a bylo na něm vidět, že chce něco říct. Nakonec ale jenom pozdravil a omluvně se na mě usmál.

„Promiňte. Takhle vyvádí každý den. Bojím se, že si za chvíli bude někdo z nájemníků na nás stěžovat.“ Ukázal na moje dveře vedle schodů. „Doufám, že vás nebudíme.“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Nikdy jsem vás ráno neslyšela. Vy jste tady nový, ne?“
„Skoro nový… Neměli jsme na sebe štěstí… vidím vás poprvé…“
„Byla jsem pryč,“ řekla jsem rychle a usmála se na holčičku, která přestala plakat a upřeně se na mě dívala.
„Bydlíme tady už dva měsíce,“ pokračoval pán a pak se mírně uklonil. „Já jsem Stanislav Pokorný.“

Podali jsme si ruce.
„A to je Mášenka. Marie. Po mamince. Mášenko, řekni dobrý den.“
Holčička na mě vykulila oči.
„Ahoj, broučku,“ řekla jsem tiše a pohladila ji po vláskách. Natáhla ke mně ručičky a začala křičet na celý dům.
„Máma! Máma! Máma!“
Pan Pokorný ji ode mě otočil.
„My radši půjdeme. Promiňte… nezlobte se… ona… vy… vy jste opravdu podobná mé
manželce… Promiňte!“

Rozeběhl se po schodech dolů, holčička po mně pořád natahovala ruce a volala máma, máma a já stála s rukou přitisknutou na ústech a nevěděla jsem, co si o tom mám myslet.
Dveře naproti se potichu otevřely. Vykoukla sousedka. Podívala se za nimi a smutně pokývala hlavou.
„To je neštěstí, Pavlínko! Sotva se sem nastěhovali! A taková krásná holčička!“

Ukázala jsem dolů, odkud dozníval pláč.
„Paní Němcová, ona mi řekla máma!“
Sousedce se objevily v očích slzy.
„Vy jste jí, Pavlínko, strašně podobná! A vůbec, pojďte ke mně na kafe, jestli
nepospícháte do práce! Už jsme se neviděly, ani nepamatuju!“
„Byla jsem pryč,“ opakovala jsem svoji lež podruhé. Sousedka se na mě podívala.
„Takže vy vůbec nic nevíte? Slyšela jsem, že se vám pan Pokorný představoval… tak to pojďte, Pavlínko, já vám všechno povím… pojďte, pojďte…“
Za deset minut jsem věděla všechno.

Nastěhovali se k nám před dvěma měsíci a za čtrnáct dnů srazilo paní Pokornou auto. Byla na místě mrtvá. Pan Pokorný se stará o holčičku sám a každé ráno ji dává do jeslí.

Druhý den jsem čekala za dveřmi svého bytu a sotva jsem uslyšela dětský pláč, vyšla jsem na chodbu.
Pan Pokorný se zarazil, beze slova mi pokynul hlavou a chtěl kolem mě projít, aby mě Mášenka neviděla. Zastavila jsem ho.
„Pane Pokorný, chtěla jsem vám navrhnout… pokud chcete… jsem nezaměstnaná a jsem zatím doma… nechcete dávat Mášenku ke mně? Nebojte se, nebudu jí říkat, že jsem její maminka. Budu teta. Teta jako v jeslích. Třeba by jí tady u mě bylo líp a neplakala by.“
Mášenka, sotva uslyšela můj hlas, přestala plakat, chvíli se na mě dívala a pak se rozesmála.
„Táta… máma! Máma!“

Měla jsem v očích slzy. Bože, to dítě bylo tak šťastné! Ona si opravdu myslela, že jsem její maminka!
Pan Pokorný mi ji podal, sedl si na schody a zakryl si tvář.
„Už nemůžu… nemůžu… ona mi tak schází… a Mášenka ji pořád volá…“
„Máma! Máma! Máma!“
Holčička mě držela kolem krku a vesele křičela na celý dům.
„Máma! Máma! Máma!“
„Miláčku! Holčičko moje!“ Objímala jsem drobné tělíčko a najednou jsem věděla, že udělám všechno pro to, aby byla šťastná.
„Pane Pokorný… zkusíme to? Necháte ji dneska u mě? Na zkoušku?“

Beze slova přikývl.
„Mášenko, uděláme tatínkovi papa, ano?“ Holčička okamžitě zvedla ručičku.
„Papa, tata, papa!“
Pan Pokorný si utřel oči, usmál se na nás a pomalu šel ze schodů. Holčička se na mě otočila.
„Mama, taky papa táta!“
A tak jsem mu zamávala také.
„Papa, tatínku, papa!“
A pak jsme šly domů.
Mášenka si opravdu myslela, že jsem její maminka a já se přiznám, že jsem jí to
nevyvracela.

Když pan Pokorný přišel odpoledne domů, šli jsme všichni tři na procházku. Zatímco si Mášenka hrála s dětmi, my dva se domlouvali, co bude dál. Nabídl mi, že mě zaměstná jako hospodyni. Souhlasila jsem. A protože jsme nestačili domluvit všechno, šla jsem k nim a udělala jim večeři.
Po večeři jsem dala Mášenku spát. Vyprávěla jsem jí pohádku a ona mě držela pevně za ruku, dokud neusnula.

Druhý den jsem u nich nastoupila jako hospodyně. Zapadla jsem do jejich rodinky, jako bych s nimi žila odjakživa. Všichni tři jsme byli spokojení. Ale já měla zvláštní tušení, že to nebude trvat dlouho. A měla jsem pravdu.
Po dvou měsících jsem v mém novém zaměstnání musela zůstat přes noc, a když jsme ráno se Standou vstávali, bylo mi jasné, že jsem u něho jako hospodyně skončila.
Zase dostanu výpověď.
I podruhé se mé tušení vyplnilo.
Za dva týdny jsem se vdávala a hned druhý den po svatbě jsem nastoupila na mateřskou dovolenou s naší Mášenkou…

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.happyend4.me/10-otazek-pro/10-otazek-pro-irenu-fuchsovou.html
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12