Role

Autor článku: Irena Fuchsová Tato povídka je z knihy Ireny Fuchsové, KDYŽ JE MUŽ MOC HODNÝ, která vyšla v roce 2004. Pokud se chcete o aktivitách této spisovatelky, která je zároveň nápovědou v pražském Činoherním klubu, dozvědět více, podívejte se na stránky uvedené na konci příspěvku.

Seděly jsme v kavárně. Aneta po mně závistivě pokukovala a upíjela bílé víno.
„Ty se máš. Jediná z našeho ročníku máš angažmá. Já bych mohla do Příbrami, ale nechce se mi z Prahy.“
Myslela jsem, že si budeme povídat o všem možném a místo toho se málem musím omlouvat, že mám angažmá! Pokrčila jsem rameny.
„Měla jsem štěstí. Ale kdybych nedostala tuhle nabídku, šla bych třeba i do Příbrami. Na oblasti se nejvíc vyhraješ.“
Aneta se ušklíbla.
„Tobě se to říká! Přišli za tebou hned po premiéře! Nic jsi nemusela hledat! Jsi za vodou!“
Měla pravdu. Ředitel jednoho z nejlepších pražských divadel za mnou přišel po premiéře našeho absolventského představení na DAMU a nabídl mi angažmá a nádhernou roli.
Byla bych blázen, kdybych odmítla.
„Byla bys blázen, kdybys odmítla.“
Aneta mi četla myšlenky. Konečně se na mě usmála.
„Neber mě vážně. Přeju ti to, i když ti závidím. Ale to je u divadla normální. Závidět.“
Přikývla jsem, i když v našem divadle se závist nenosila. Mí kolegové měli dost práce v divadle, v rozhlase, v televizi i ve filmu. Neměli si co závidět. A aby záviděli mně?
Co, proboha?
Když jsem to Anetě řekla, pokývala hlavou.
„Zatím ti nemají co závidět, to máš pravdu. Ale neboj! Všechno přijde!“
Nevěřila jsem tomu. V našem divadle byl výborný kolektiv. Všichni si navzájem pomáhali. Byli zvyklí sedět při zkouškách v hledišti a pozorovat kolegy. A když režisér zastavil zkoušku a rozebíral nějaký problém, všichni se připojili a říkali svůj názor. Byla to opravdu kolektivní práce, jak nám říkali ve škole.
„Herců je prostě dost. Zatím se všichni nějak chytáme. Já mám dabing a hostuju v ABC. Třeba si mě někdo všimne.“ Zadoufala Aneta a dopila víno. „Když ne, budu makat na chalupě. Sekat tátovi ten jeho trávník…“
V tu chvíli jsem si vzpomněla na našeho spolužáka.
„Slyšela jsem, že Michal je v balíku! Za reklamu se sekačkou! A že bude dělat další! Je to pravda?“
Aneta přikývla.
„Jo. Taky jsem dostala jednu nabídku… Přijdeš si tam na pěkný prachy. Ale ještě jsem neslyšela, aby někdo díky reklamě dostal angažmá v takovým divadle, v jakým jsi ty.“
S tím jsem nesouhlasila a připomněla jsem Anetě případ jednoho kolegy, který se přes reklamu na čokoládu dostal k roli v muzikálu. Trochu jí to zvedlo náladu a pak už jsme se konečně bavily normálně.
Prostě jsem měla štěstí. Kdyby ona dostala takovou nabídku jako já, také by neodmítla.
Když byla za další měsíc premiéra, po které mě chválili nejenom v divadle, ale dokonce i paní Spáčilová v MF DNES, byla jsem šťastná. Měla jsem pocit, že se přede mnou otevírá cesta slávy a krásných rolí a samozřejmě i hereckých ocenění, jako jsou Cena Thálie, Cena Alfréda Radoka, Talent roku…
Ani mi nevadilo, že druhá role byla malá. Vlastně spíš maličká než malá. Ale seděla jsem při zkouškách v hledišti, pozorovala kolegy a poslouchala připomínky režiséra. Učila jsem se.
A čekala. Čekala jsem jako každý herec na to, až jednoho dne zazvoní telefon a ozve se režisér nebo režisérka s nabídkou hlavní role ve filmu. Nebo s nabídkou divadelní role. Mohla bych totiž klidně zkoušet v jiném divadle, jako to dělali někteří mí kolegové. Přes den jsem měla času dost. Platy v divadlech nejsou velké a náš ředitel vycházel hercům vstříc a neobsazoval je, když měli možnost hrát ve filmu nebo jako hosté v jiném divadle. Pro naše divadlo to byla reklama a pro mé kolegy peníze, které jim divadlo dát nemohlo.
Ale čekala jsem marně. Žádná nabídka nepřišla. Po premiéře, kde jsem měla tu maličkou roli, jsem nedočkavě čekala, až se objeví na fermanu obsazení další hry a tajně doufala, že tam budu mít větší roli.
Ale tentokrát jsem nebyla obsazená vůbec.
„Alespoň si, Hano, odpočineš,“ utěšoval mě dramaturg, když viděl, jak jsem smutná. „Po prázdninách s tebou počítáme s větší rolí.“
Trochu mě potěšil, ale moc ne. Herec potřebuje hrát a hrát a jak nehraje a nemá jinou práci, je to strašné! Nemluvím o penězích, peníze začínající herec nemá nikdy, mluvím o pocitech marnosti a zbytečnosti, o pochybách, o komplexech. A také o závisti. Nikdy jsem nikomu nic nezáviděla, ale teď… Proč oni a ne já? Proč dostala tuhle roli jiná, když nejsem horší než ona?
A pak se na mě konečně usmálo štěstí.
Jedna z kolegyň onemocněla a já během dvou dnů převzala její roli. A zvládla jsem ji na jedničku! Všichni byli nadšení, a když se Hela uzdravila, souhlasila s tím, abychom se střídaly. Jedno představení bude hrát ona, druhé já. Já byla šťastná a jí to bodlo, protože se nedávno vrátila z mateřské dovolené a uvítala každý volný večer.
V představení, ve kterém jsem za Helu hrála, hrál i Přemysl Otakar, ke kterému jsem vzhlížela v němé úctě. Chystal se slavit šedesátiny a chtěl udělat v našem divadelním klubu oslavu právě po tom představení, které jsem měla hrát já. Věděla jsem, že pozve spoustu kolegů, režisérů a lidí z divadelní branže a tajně jsem doufala, že si mě někdo při představení všimne.
Ale dopadlo to jinak.
„Hano, zítra večer máš volno,“ oznámil mi den před slavným představením Radek, který měl na starost provoz divadla.
„Nemám! Zítra je přece ta sláva! Hraju já! Hela hrála minule!“
„Jo, to máš pravdu,“ souhlasil Radek. „Ale Přemysl chce hrát s Helou, takže ty budeš hrát příští dvě představení. Hela to ví a souhlasí.“
Rychle mi došlo, co to znamená. Odsunuli mě na vedlejší kolej! Jsem začínající herečka, tak budu pěkně držet pusu a místo mě, se zítra v té slávě blýskne Hela!
Nebyla jsem schopná nic říct. V šatně jsem si vzala věci a šla domů. Srdce mi rozčileně bušilo a bylo mi do breku. Tohle se přece nedělá!
Ploužila jsem se po Václaváku a najednou do mě někdo vrazil.
„Haničko, sluníčko! Koukejte na cestu!“
Vzpamatovala jsem se. Usmíval se na mě sám veliký Přemysl Otakar.
„Haničko, já mám z toho zítřku takovou trému! Musíte mi pomoct, kdybych se zamotal do textu!“
Já? Ničemu jsem nerozuměla.
„Pane Otakare, ale mně teď říkal v kanceláři Radek, že zítra hraje Hela. Že chcete, aby hrála ona a ne já.“
Nechápavě se na mě podíval.
„Haničko, věřte mi, že já o ničem nevím. Nic jsem nikomu neříkal. Proč bych to dělal? Hraje se mi dobře s vámi i s Helou. Ale…“
Na chvíli se zamyslel.
„Hela se kamarádí s Radkem. Asi to upekli spolu. To víte, Hela chce teď po mateřské na sebe upozornit a zítra k tomu bude mít secsakra příležitost! Ale být vámi, tak to nechám být! To je divadlo, to víte…“
Zazvonil mu mobil, rozloučil se se mnou a já šla pomalu k metru.
Má pravdu, pustím to z hlavy. Nadechla jsem se a začala se těšit na dnešní večerní představení, kde jsem hrála tu svou první a zatím největší roli.
A večer jsem to „vybalila“, jak se mezi herci říká. Jako bych teprve teď věděla, o čem hraju. Jako bych teprve teď věděla, co je to křivda, zrada a bolest. Diváci ani nedýchali! Měla jsem potlesk po každém výstupu! Kolegové na mě v zákulisí překvapeně koukali a zvedali palce na znamení obdivu.
A na děkovačce jsem byla královna! Musela jsem se několikrát děkovat sama, a když se ozvalo bravo!, měla jsem pocit, že se mi to zdá!
Když jsem se v šatně odličovala a poslouchala ze všech stran chválu, bylo mi tak dobře, že jsem Hele a Radkovi jejich zítřejší podraz odpustila.
Než jsem šla domů, stavila jsem se v klubu na dvojku bílého. Když jsem se otočila se skleničkou v ruce od baru, málem jsem vrazila do režiséra Lenkra. Byl pro mě něco jako Bůh a to nejenom proto, že jeho poslední film byl nominovaný na Oskara! Obdivovala jsem
všechny jeho filmy!
Ale teď jsem se zhrozila!
On byl na představení?! Dobře, že jsem to nevěděla! Měla bych trému a určitě bych to
tak dobře nezahrála!
„Byla jste úžasná, Hano! Já jsem…“
Chtěl se mi představit, ale přerušila jsem ho.
„Vy se přece nemusíte představovat, pane režisére!“
Usmál se.
„Připravuju film. Za měsíc chceme začít točit. A já teprve dneska večer našel hlavní představitelku.“
Uf! Ta potvora se má! Ale hned jsem se napomenula. Holka, nezáviď! Rozhlédla jsem se zvědavě po klubu, která kolegyně je ta šťastná a Lenkr se zasmál.
„Nehledejte! Nenajdete! Můžu vám dojít pro scénář, Hano? Mám ho v autě.“
A bylo to.
Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.happyend4.me/10-otazek-pro/10-otazek-pro-irenu-fuchsovou.html
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12