Ten vyvolený přišel na Vánoce

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Nebyly jste náhodou někdy vdané za maminčina mazánka? Že ne? Teda děvčata, to je skutečná škola! A zvláště, když maminka nemusela být zaměstnaná, starala se o domácnost a zouvala zouvákem unavenou hlavu rodiny, která se vracela z práce, aby si mohla odpočinout na kuchyňském gauči, než bude hotový oběd. Víte co je to potravinový teror?

Já ano, milé přítelkyně. Pan doktor Uzel to nějak nerozvedl do důsledku, takže jeho chybu napravím a osvětlím ho … Pan MUDr. Uzel totiž napsal článek, v němž sdělil, že ženy na mužích páchají potravinový teror. Ráda bych osvětlila, že je to jen a jen jejich vina a jejich maminek. Protože si někteří nezvyknou, že po svatbě je všechno, ale úplně všechno jinak. Sama jsem to prožila na vlastní kůži. (Povídka je psána v ich formě)

Před dvaceti lety …

Vdala jsem se za muže, kterého jsem milovala. Nejvíc mi imponovalo, že pocházel z takové té tradiční rodiny. Rozumějte – bílá kuchyně, nikde ani šmouha, bílé záclonky vlají při mírném pohybu vzduchu z ventilačky, na stole bábovka, opravdová, nikoliv jako atrapa a všude ticho. A v předsíni štokrle a starodávný zouvák. Tchyně nosila bílou zástěru s kanýry, vařila podle kuchařky, sama si dělala nudle do polévky a podepisovala synovi žákovskou knížku, aby tatíček nevěděl, protože by ho zmazal. Ale jinak, úžasné zážitky! Dokud jsme bydleli u tchánů, bylo všechno v pořádku. V poledne jsme poslouchali polední koncert z rozhlasu, tchyně uměla velmi tiše umývat nádobí, aby nevzbudila živitele a hlavu rodiny. Seděla jsem v kuchyni a vůbec jsem netušila, že jsou to vlastně mé lekce do budoucnosti, až se přestěhujeme do svého. Myslela jsem si, že mne mají tak rádi! Jenže já neuměla tak vařit, jako paní matka, a tak jsem se pokoušela se to naučit. Na stole byla sice bábovka, ale keramická, ale vypadala věrohodně. Dokonce byla i jakoby pocukrovaná a můj mužíček, hned napoprvé, když přišel z práce domů, si chtěl kousek ukrojit, ale jaksi to nešlo. Znechuceně si mne změřil, ale nechtěl se urazit, protože by přišel večer o třešničku na dortu. A když nás omrzel sex, tak už jsem slýchávala: „Maminka to dělá jinak. Maminka vždycky míchá máslo s vejci a cukrem do pěny. Ty knedlíky jsou jako guma. Maminka nikdy nedává do buchet rozinky.“ Ještě jsme se nějakou dobu pokoušeli o děťátko, ale to nás za chvíli taky omrzelo, takže to skončilo u soudu. Při rozdělování majetku jsem mu věnovala keramickou bábovku, která vypadala, jako by byla pocukrovaná. Tchyně mi nepřidala, pravila soudu, že jsem jejího syna, mého manžela, týrala jídlem, protože jsem nevařila, jak byl on zvyklý z domu. A přitom natáhla krk jako husa, aby bylo na ni líp vidět a rozhlédla se kolem, aby zjistila, jakou pozornost na sebe upoutala.

A hned poté

Pochopila jsem, že mi nestačí akademické vzdělání, když chci být šťastně vdaná, a tak jsem se přihlásila do kurzu vaření. Bylo to úžasné! Naučila jsem se vařit všechno, co se tehdy považovalo za luxusní jídlo. Sice jsem neměla dost sebedůvěry, abych pomýšlela na druhý sňatek, ale přesto jsem byla na sebe už pyšnější. Teď jsem schopná zareagovat na každou objednávku z úst milovaného mužíčka. Toho jsem si začala vyhlížet po pěti letech, když jsem kurz, úplně celý absolvovala a naučila jsem se divy. Můj největší majstrštyk byly – zmrzlinové bomby. Nehledě na to, že jsem s přehledem vyráběla perníkové chaloupky a oplatkové koše, díla to první republiky. Mým druhým manželem se stal profesor literatury na místním gymnasiu. Po svatební noci mi sdělil, že je vegetarián. Byl o něco starší než já, chápala jsem to. Ale když po mně chtěl jen, abych vařila podle vegetariánské kuchařky a neslevil a neslevil, začala jsem pozorovat, že ztrácím svou kuchařskou kvalifikaci, a to mě dělalo hodně nervózní. Dokonce mne donutil, abych vyhodila nebo rozdala své kuchyňské náčiní, protože koupil nějaké pánve a cínové nádobí na indickou kuchyni. Ne, já jsem se nechtěla rozvádět. Příliš jsem svého muže milovala. Pak přišly vánoce! Vařila jsem Hrstkovou polévku a rizoto s jakousi divnou houbou a připíjeli jsme si limonádou z kombuchy. A jednoho dne, když jsme se hádali, protože mne obvinil, že ho šidím, že jsem dala na pánev máslo místo oleje a on to pozřel v bezmezné důvěře ke mně, tak byl rozvod. Sbalila jsem mu všechny jeho pánve a kastroly, včetně indického koření, fazole nakládané i sušené včetně kuchařské modlitební knížky Vaříme pro vegetariány, a tím jsme si rozdělili majetek.

Před dvěma roky

Vážený pane doktore! Protože jsem zjistila, že mi nejdou ty zmrzlinové bomby jako dřív a pamětlivá toho, že největší neštěstí v chalupě je hladový chlap, pokračovala jsem, kromě své práce, v kuchařské škole a nabyla jsem zase své staré zručnosti. To jsem už dělala bez problémů všechny rolády, sladké i slané, větrníčky z páleného těsta se slanou i sladkou náplní, pečeně všeho druhu a také paštiky, na které si vzpomenete. A čekala jsem na chvíli, kdy se mi poštěstí, až potkám toho vyvoleného. Nechci, aby byl krásný, mladý, úžasný, chytrý jak celá Akademie věd. Ale aby měl rychlé spalování, a pancéřovaný žaludek. Loni, těsně před svátky, jsem si vyvrkla kotník a šla jsem na naši kliniku, aby mi ho dali do pořádku. Sedla jsem si na lavici a čekala, až se otevřou dveře. Čekala jsem hodinu a noha mi zatím hodně otekla. Jistě, že jsem mohla vstát, a jít jinam, ale něco mi říkalo – ne, ne. A udělala jsem dobře. Otevřely se dveře od ordinace a tam stál můj ideál. Štíhlý, spíš hubený, na první pohled na něm bylo vidět, že je už delší dobu hrubě zanedbáván domácí kuchyní. Než jsem k němu dobelhala, zopakovala jsem si všechny recepty, kterým normální chlap neodolá a pak jsem se nechala ošetřit. Když mi tu nohu ovazoval, tak jsem zjistila, že nemá otlak od snubního prstýnku, a tak jsem na něho upřela svůj nejdémoničtější pohled a byla ruka v rukávě.

Jako kuchařka jsem taktik. Už se nenechám žádným chlapem terorizovat jídlem. Ale pěkně to spouštím, jako všechny ty ženské svody pomalu, pomaloučku a dívám se z radostí na něho, jak natahuje vůni mé kuchyně, já mu pak zavážu oči a on musí hádat, co je to za recept. Když neuhodne, tak musí umývat nádobí. Když uhodne tak ho umývá taky. Za odměnu, že jsem to jídlo tak dobře připravila. Je to hezký chlap, trochu jsem si ho vykrmila, ale zjistila jsem, že mu to tráví rychleji, než stačím vařit. Zatímco píšu svou povídku, z kuchyně se line vůně vanilkových rohlíčků. Rozdělili jsme si to. On vanilkové rohlíčky a já zmrzlinovou bombu. Jinak nedal. Má smysl pro krásu, a také pro mou úchylku. Svěřila jsem se mu, že jsem byla ve dvou manželstvích týranou ženou – mí manželé na mně zanechali následky potravinového teroru.

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet