Začalo to rohlíkem

Autor článku: Irena Fuchsová Tato povídka je z knihy Ireny Fuchsové, KDYŽ JE MUŽ MOC HODNÝ, která vyšla v roce 2004. Pokud se chcete o aktivitách této spisovatelky, která je zároveň nápovědou v pražském Činoherním klubu, dozvědět více, podívejte se na stránky uvedené na konci příspěvku.

„Chtěla bych ti něco říct.“
Marcela stála u dřezu s nádobím a žmoulala v ruce utěrku. Zrovna jsem přišel z dětského pokoje, kde jsem vyprávěl Honzíkovi a Janičce pohádku na dobrou noc.
Zvědavě jsem se na ni podíval.
„Copak? Děti něco rozbily? A co? Opravím to.“
Přišel jsem k ní a objal ji. Miloval jsem ji od první chvíle, kdy jsem ji před rokem uviděl na ulici, jak tlačí kočár s dvouletými dvojčaty, která řvala a prala se o rohlík. Její hubeňoučká postava a utrápené oči mě dojaly.
Koupil jsem v pekařství dva rohlíky a doběhl ji. Dal jsem je těm capartům, a když se utišili, představil jsem se. Pak jsem šel s nimi do parku a vlastně jsem je od té chvíle už neopustil.
Byla s dětmi sama. O jejich otci nikdy nemluvila. Všiml jsem si, že ji každá vzpomínka na to, co bylo před tím, než se děti narodily, rozesmutní a tak jsem se nevyptával. Otce neuvedla ani v rodných listech dětí a tak neměla alimenty. Byla na mateřské a brala sociální dávky. Nebylo toho hodně, ale bylo to alespoň něco.
Bydlela v poměrně laciném podnájmu u čarodějnice, která její situaci dovedla využít a udělala si z ní služku. Vypadalo to, že není nikdo, kdo by té dvaadvacetileté svobodné matce s dvouletými dvojčaty mohl pomoct.
Když je žena sama s dítětem, musí to pro ni být nesmírně těžké. Nejenom finančně. Ta žena ví, že čtyřiadvacet hodin denně bude s dítětem jenom ona. Nebude mít minutu oddechu. Nebude mít nikoho, kdo se s ní o péči o dítě podělí, nikoho, s kým se bude nad dítětem smát, s kým si bude povídat…
A Marcela měla děti dvě. Dvojí starost. Dvojí smutek ze samoty.
Byla mi strašně blízká. Možná i proto, že jsem poslední dva roky přemýšlel o tom, že odpovím na inzerát mamince, která je sama s dítětem. Dobře, že jsem se k tomu neodhodlal a počkal si na Marcelu a její dvojčata…
Bylo mi třicet a byl jsem svobodný. Chodil jsem sice s několika holkami, ale nikdy to nebylo nic vážného. Vlastně jsem nic vážného ani nehledal. Manželství jsem moc nevěřil.
Rodiče se rozvedli, když mi bylo patnáct a oba si hned vzali nové partnery. Byl jsem také sám, stejně jako Marcela. Příbuzné jsem sice někde měl- ale oni netoužili po mně a já po nich.
Finančně jsem na tom byl podstatně lépe než Marcela. Měl jsem s kamarády lakýrnickou firmu a také jsem měl svůj byt. A teď jsem měl i manželku a dvě děti. Nebyla to nádhera? Kdyby mi to někdo řekl před rokem, nevěřil bych mu!
Za týden po tom, co jsem koupil ty dva rohlíky, se ke mně všichni nastěhovali a za měsíc jsem si Marcelu vzal.
Teď stála proti mně, žmoulala utěrku, mlčela a já si všiml, že pláče.
„Co se stalo?“
„Budu mít dítě.“
Řekla to tiše, ale já to přesto slyšel. Já to chtěl slyšet už rok! Zvedl jsem ji a zatočil se s ní po kuchyni.
„Proč pláčeš? Marcelinko, já jsem tak šťastný! Budeme mít dítě!“
Když jsem ji postavil na zem, obdivně se na mě podívala.
„Milane!“
Pohladila mě po ruce, pak ji vzala do dlaní a políbila.
„Ty jsi tak hodný! Tak hodný! Myslela jsem, že se budeš zlobit!“
Začal jsem ji celou líbat, pak jsem si před ní klekl a přitiskl tvář na její bříško, kde bylo naše malilinkaté děťátko.
„Proč bych se zlobil? Holčičko moje! Vždyť máš v sobě moje dítě! Moje! Já jsem ten nejšťastnější chlap na světě!“
Když jsme leželi v posteli, Marcela se ke mně přitulila. A já řekl to, k čemu jsem se
chystal už skoro rok.
„Co bys řekla tomu, že bych si nechal Honzíka a Janičku napsat na sebe? Že bych je osvojil. Aby měli v rodném listě otce. Bude to pro ně lepší, než aby tam neměli žádného tátu, nemyslíš? Jeho souhlas není potřeba. Neexistuje.“
Odtáhla se ode mě, ale já pokračoval. Teď byla ta nejlepší příležitost.
„Promiň, Macíku, ale je to tak. Právně neexistuje. Tys ho neuvedla a on na ně neplatí. Už jsem se na osvojení ptal…“
Mlčela. Věděl jsem, že nemá ráda řeči, které se týkají otce dětí, ale chtěl jsem to mít za sebou. Přece nechci pro její děti nic špatného!
Přitáhl jsem ji k sobě a znovu se pustil do přemlouvání.
„Teď, když budeme mít svoje dítě, tak by se všechny naše děti mohly jmenovat stejně. Dvojčata půjdou do školy, budeme vyplňovat dotazníky, kde bude otec a budeme to proškrtávat. Otec není. A já je přitom budu vodit do školy…“
Pořád mlčela.
„Tak co říkáš? Souhlasíš?“
Začala mě líbat. Bral jsem to jako souhlas. A pak jsme se milovali. Nádherně milovali. Miloval jsem se se ženou, která v sobě měla moje dítě. Byl to zvláštní pocit. Vzrušující! Nádherný!
A druhý den ráno, když si děti odešly hrát ven, mi se slzami v očích řekla, že osvojení nechce.
„Milane, jsi strašně hodný, ale prosím tě, počkej s tím, až budou děti starší. Oni tě stejně mají rádi jako tátu, tak o nic nejde! Kašlu na dotazníky! Nechci chodit po úřadech a všechno vysvětlovat! A už vůbec ne teď, když potřebuju mít klid!“
Trochu mě to mrzelo, ale musel jsem uznat, že na tom něco je. Děti mě milovaly a já měl rád je. Zvykli jsme si na sebe, a jestli mě mají v rodném listě, to jim bylo srdečně jedno. Mají mě rádi jako tátu, tak o nic nejde.
Marcela má pravdu. A má pravdu i v tom, že by nebylo dobré, aby se nervovala soudy právě teď, když je těhotná. A tak jsem o tom už nemluvil a oba jsme se těšili na naše děťátko.
A když se Milánek narodil, byl jsem prostě táta tří dětí a manžel nádherné ženy, která vypadala i po třech dětech jako holčička.
Když šla Janička s Honzíkem do čtvrté třídy, bylo Milánkovi pět let. Byl to čiperný
kluk, který jakoby mi z oka vypadl. Marcela s ním byla doma. Nepočítal jsem s tím, že půjde pracovat, její výplatu jsme nepotřebovali. Byl jsem rád, že je doma a že je o děti postaráno.
Všechno klapalo, ale pak začala být nervózní. Nehádali jsme se, ale už to mezi námi nebylo takové, jako dřív. Přestali jsme se milovat. Neustále si stěžovala na to, že ji bolí hlava, ale k doktorovi jít nechtěla.
Když se jednou večer ode mě zase odtáhla, zeptal jsem se jí, jestli nemá nějaké problémy, o kterých nevím.
Když přikývla, stáhlo se mi hrdlo úzkostí. Se strachem jsem čekal, co řekne.
„Milane, nezlob se na mě, ale já už nemůžu být zavřená doma. Potřebuju mezi lidi. Potřebuju jít do práce. Dvojčata jsou už velká a Milánek může chodit do školky. Za rok jde do školy a školka mu prospěje.“
Ulevilo se mi. Čekal jsem nějakou hrůzu, ale tohle byla prkotina.
Když viděla, že se nerozčiluju, vylezlo z ní, že už práci má. Nějaká její známá si založila firmu na bagety a potřebuje ženské, které ty bagety plní. Je to prý dobře placené, protože se tahle práce musí dělat v chladu a jsou tam nepravidelné směny. Záleží na objednávkách, takže někdy bude muset jít i večer nebo na noc. Ale to jí prý vadit nebude. Hlavně, že bude mezi lidmi. A že se ptala i na školku a Milánek tam může od pondělí začít chodit. Že mi to chtěla už dávno říct, ale bála se.
Co jsem měl dělat? Doma ji to nebavilo. Poslední dobou jsem si všiml, že je na Milánka přísná. A nervózní. Na Honzíka a na Janičku taková nebyla. Je ale pravda, že to už byly velké děti a uměly se zabavit samy.
Jejich vztah k Milánkovi byl zvláštní. Když jsem byl doma, hrál jsem si s ním já. Ti dva si s ním hrát nechtěli a do svého pokoje ho nepouštěli. Ty dvě roztomilé, hodné a chytré děti ho mezi sebe nikdy nepřijaly.
Ptal jsem se na to psycholožky a ta mi řekla, že se to občas stává. Dvojčata prý mají svůj svět a někdy mezi sebe mladšího sourozence nepřijmou. Nebrali jsme to s Marcelou nijak dramaticky a děti jsme do ničeho nenutili. Věnovali jsme se Milánkovi sami, ale já od začátku víc než Marcela. Přece jenom měla s dvojčaty dost práce. Nevadilo mi to. Byl můj andílek.
Poslední dobou byl na mě hodně upnutý. Obě děti měly plno kroužků, chodily na cvičení, do lidové školy umění a Marcela se o ně bála a všude je vodila a tak byl skoro pořád se mnou.
Když mi teď řekla, že vybrala školku, která je blízko naší firmy a že tam můžu Milánka ráno vodit a odpoledne ho vyzvedávat, ani mě to nepřekvapilo. Ale poprvé po sedmi letech, co jsme byli spolu, mě napadlo, že se chová, jako bychom byli dvě rodiny.
Já s Milánkem a ona s Honzíkem a s Janičkou.
Netušil jsem, že nejsem daleko od pravdy.
Začala tedy pracovat. Většinou odcházela s dětmi ráno do školy a pak šla do práce. Já odvedl Milánka do školky, po práci ho vyzvedl a šli jsme domů.
Marcela se s dětmi vracela pozdě večer. Když jsem se jí ptal, kdy dělají úkoly, řekla, že u ní v práci. Že tam za ní mohou přijít, že je tam šatna, kde mají na úkoly klid. A po práci je rovnou vodí na cvičení, na kroužky, do lidušky.
Večeře jsme začali mít studené, a protože v ledničce často nic nebylo, začal jsem nakupovat a vařit. Milánek mi pomáhal a čas nám v prázdném bytě rychle utíkal.
Ti tři doma už jenom spali. Než si šla Marcela lehnout, stačila vyžehlit nebo pověsit prádlo vytažené z pračky a umýt nádobí, pak padla do postele a za chvíli spala.
Ani nevím, kolik si na těch bagetách vydělávala, ale řekla mi, že jí nemusím dávat na domácnost, že peníze má. Ale mně o peníze nešlo. Myslel jsem, že teď, když chodí do práce, bude spokojenější, ale pro naši rodinu to byl divný čas…
Tahle situace trvala dva měsíce. Nemilovali jsme se. Nemluvili jsme spolu. Dvojčata se mi odcizila. A Milánek ke mně přilnul ještě víc.
Nevím, co mě to napadlo, ale jednou dopoledne jsem se sebral a šel se podívat, kde vlastně Marcela pracuje a kde dělají dvojčata úkoly.
Firma na bagety sídlila v moderní hale skoro na konci města. Ve dvoře stály tři
dodávky a z celého provozu bylo vidět, že se majiteli daří.
Chtěl jsem projít přes vrátnici, říkal jsem si, když tam můžou děti, tak to tady asi moc hlídané nebude, ale odněkud se vynořil vrátný a nechtěl mě pustit dál. Poprosil jsem ho, ať mi zavolá manželku. Když jsem řekl její jméno, zakroutil hlavou, že u nich nikdo takový nepracuje. Koukal po mně nedůvěřivě a tak jsem si nechal zavolat majitele.
Vysvětlil jsem mu, o co jde a on mi řekl, že u něho Marcela nikdy nepracovala.
A tak jsem šel ke škole, kam chodila Janička s Honzíkem.
Sedl jsem si naproti do kavárny a pozoroval vchod do školy. Kolem půl jedné přijelo před kavárnu auto. Seděla v něm Marcela a na místě řidiče nějaký muž. Měl jsem pocit, že ho znám, ale nemohl jsem si vzpomenout, kde jsme se viděli.
Povídali si spolu, smáli se. Bylo vidět, že se dobře znají.
Když děti začaly vybíhat ze školy, ti dva vylezli z auta. Zaplatil jsem, ale zůstal jsem stát za prosklenými dveřmi v chodbě. Viděl jsem, jak Janička s Honzíkem běží k autu.
„Tati! Mami! Tati! Mami!“
Cuklo to se mnou. Děti mě vidět nemohly! Jak to, že volají, tati? Ten muž na ně zamával, děti k němu doběhly a on je chytil do náruče. Pak všichni čtyři nasedli do auta a odjeli.
Ničemu jsem nerozuměl.
Došel jsem pro Milánka a pak jsme doma čekali.
Čekali.
Přišli kolem sedmé večer. Děti utíkaly do koupelny a pak se zavřely u sebe v pokoji. Marcela dala prádlo do pračky, v předsíni roztáhla žehlicí prkno a začala žehlit.
Vypnul jsem žehličku, a když se na mě podívala, řekl jsem jí, co jsem viděl.
Když začala mluvit, cítil jsem, že se jí ulevilo.
Co mi řekla, bylo neuvěřitelné. Bylo to jako z nějakého románu. Ale byla to skutečnost. Pro mě krutá, ale nedalo se nic dělat.
Když Marcela před deseti lety otěhotněla a chystala se svatba, zavřeli jejího snoubence za zpronevěru na deset let. Podle ní v tom byl nevinně a stal se obětí svého kolegy. Jeho rodina ji obvinila, že je to kvůli ní a její rodiče chtěli, aby šla na potrat. Odešla co nejdál a našla si podnájem tady u nás. To on už byl zavřený.
Když se dvojčata narodila, neuvedla ho jako otce. Nechtěla na sebe upozorňovat. Věděla, že na něho bude deset let čekat. I on to věděl. Ale byla v těžké situaci, a když viděla, že to nezvládne, vzala si mě. I o mně věděl.
Věděl, že si vzala hodného blbce.
A Milánek?
Marcela by nikdy nešla na potrat. Věděla, že ode mě s dětmi odejde a říkala si, aspoň ten hodný blbec nezůstane sám.
Byl to od ní prachobyčejný kalkul. On se před několika měsíci z vězení vrátil a bydlel na ubytovně. Scházeli se tam. Proto ta komedie se zaměstnáním. Janička s Honzíkem také nechodili tak často do kroužků. Všichni se scházeli u něho.
A proč neodešli hned? Marcela chtěla, aby děti ukončily školní rok. Hned potom se všichni chystali odejít tam, kde on zařizuje bydlení. On. Otec dvojčat. Děti poznaly, že je jejich opravdový táta. Byly mu strašně podobné. Tak, jako byl Milánek podobný mně. Proto se mi zdálo, že ho odněkud znám. Podobal se Janičce a Honzíkovi.
Rozvedli jsme se, děti dostaly vysvědčení a všichni čtyři odešli z města.
Milánek zůstal se mnou.
Válčili jsme spolu rok sami a pak jsem si dal inzerát. Tu pravou jsem nenašel hned. Trvalo mi to dva roky. A nebylo to na inzerát. Člověk někdy hledá daleko a přitom stačí, aby se rozhlédl kolem sebe.
Helena pracuje jako kuchařka ve školní jídelně, kam Milánek chodí na obědy. Jsme stejně staří. Milánka miluje. Nemůže mít děti, proto se ani nepokoušela vdát.
Rozumíme si a je nám spolu dobře. Ona ví, že ji nikdy neopustím a já vím, že mi ji nikdo neodvede.

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.happyend4.me/10-otazek-pro/10-otazek-pro-irenu-fuchsovou.html
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12