Zlodějka

Autor článku: Irena Fuchsová Tato povídka je z knihy Ireny Fuchsové, KDYŽ JE MUŽ MOC HODNÝ, která vyšla v roce 2004. Pokud se chcete o aktivitách této spisovatelky, která je zároveň nápovědou v pražském Činoherním klubu, dozvědět více, podívejte se na stránky uvedené na konci příspěvku.

Koukla jsem na kalendář. Kdepak, s tím nic nenadělám. Výplatu budu mít až v pátek.
„No co, aspoň zhubnu…“ Nataša naproti u stolu zvedla zvědavě hlavu.
„Budeš hubnout? Máš nějakou novou dietu? Je dobrá?“
Zavrtěla jsem s úsměvem hlavou.
„Ne, nemám žádnou novou dietu. Jsem bez peněz.“
„A chceš půjčit? Je sice před výplatou, ale něco bych ti mohla dát.“ Její velkorysou nabídku jsem odmítla.
„Už mi před týdnem půjčila Věra tisíc korun ze své bezedné pokladny.“
„Copak Věra,“ kývla s porozuměním Nataša. „To je náš anděl strážný.“
Věra byla naše pokladní, která nás nikdy nenechala ve štychu. Šéf jí dával na měsíc určitou částku, aby za ním nemusela kvůli každé koruně běhat a Věra se tak stala naší jistotou. Její pokladna byla i naše pokladna.
„Takový dluh jsem u ní ještě nikdy neměla! A za všechno může moje sestřička!“ Nataša zvedla zvědavě obočí.
„Rozhodla se, že dá švagrovi k svátku poukaz na dovolenou, ale na zálohu neměla! Teď už to vydržím! Aspoň vyjím ledničku a pak ji odmrazím!“
Obě jsme se zase sklonily nad svými stoly. Sice jsem si hrála na hrdinku, ale mrzelo mě to. Když před čtrnácti dny přišla sestra, že potřebuje půjčit zálohu na dovolenou, půjčila jsem jí. Věděla jsem, že mi to vrátí, pomáhaly jsme si takhle často a pak, úplně bez peněz jsem nezůstala.
Jenže…
Hned druhý den přišel nedoplatek za elektriku a za plyn. Další den začalo škytat auto a šlo do opravy a vrchol byl, když jsem si uvědomila, že mi tenhle měsíc strhli ze sporožira dvě roční pojistky!
A tak přišla na řadu Věra a po zaplacení všech výdajů mi zůstala v peněžence stovka. Výplata přijde na sporožiro v pátek. A dneska je úterý…
Zvedla jsem hlavu od práce. Vedle v kanceláři se něco dělo. Už před chvílí tam Aleš
nesl dvě velké krabice a teď tam něco bouchlo.
„Všichni sem! Dneska mi je pětadvacet!“
Nataša rychle otevřela stůl, vyndala malý balíček a utíkala vedle.
No nazdar! Aleš má dneska narozeniny!
Chtěla jsem mu koupit nějaký dáreček, ale jak jsem teď pořád počítala peníze a prohlížela doma zásoby, tak jsem na to úplně zapomněla!
To bude trapas!
Všichni se nahrnuli vedle, kde Aleš rozléval šampus do skleniček. Na stolech ležely tácy s obloženými chlebíčky a se zákusky a každý z mých kolegů držel dárek.
Jediná já měla ruce prázdné.
Ze své kanceláře vyšel i sám náš pan šéf. Zastavil se mezi dveřmi a s úsměvem nás pozoroval. Věděl, že tyhle oslavy neznamenají, že se jeho podřízení opijí. V kanceláři jsme si připili a pochutnali si na dobrotách, dali jsme oslavenci dárky a slavili jsme až odpoledne, po práci, nedaleko odsud v baru Argentina, kde nás znali a bez problémů nám rezervovali náš oblíbený stůl.
Na našem oddělení jsme byli všichni mladí a zatím ještě bez rodin a tak jsme tam často zašli, i když jsme nic neslavili. Jenom tak, protože nám spolu bylo dobře. Někdy tam za námi přišel i šéf. Bylo mu něco málo přes třicet a byl také svobodný, stejně jako my.
Byli jsme prostě výborný kolektiv. Vy jste moje adoptivní rodina, říkal často Petr, který měl všechny příbuzné na jižní Moravě. I já si říkala, že jsem měla štěstí. Tohle místo jsem sehnala hned po maturitě a neměnila bych.
Připili jsme Alešovi a pak se kolegové s dárečky začali řadit za sebou.
Šéf popřál Alešovi jako první. A hned mu dal i svůj dárek. Obálku. Tu jsme měli všichni nejradši! Potom mu každý předal dárek s vtipným přáním. Všichni se smáli, jenom já trnula, až na mě přijde řada.
Vtom se ke mně přitočil šéf.
„Laďko, prosím tě, až to tady skončí, dojdi mi na poštu, mám tam něco na dobírku.
Budu to potřebovat, až přijdu. Musím teď na chvíli odejít.“
Podal mi tisíc korun, lístek na vyzvednutí dobírky a zmizel.
Zařadila jsem se na konec řady a horečně přemýšlela, co udělám. A pak mě něco napadlo. Měla jsem doma nové číslo PLAYBOE, zabalené v igelitové fólii, pod kterou byla propisovací tužka. Koupila jsem ho svému příteli, který se měl příští týden vrátit ze služební cesty.
Jsem zachráněná, chtělo se mi zavolat na celou kancelář. Ulevilo se mi. Rozhodla jsem se, že cestou na poštu skočím domů a časopis Alešovi přinesu.
Když na mě přišla řada, dala jsem mu pusu a ukázala prázdné ruce.
„Teď nemám nic. Ale když chvíli vydržíš, nebudeš zklamán! Dárek pro tebe jsem zapomněla doma, ale za chvíli ti ho přinesu!“
Když jsem si brala kabelku, Nataša na mě mrkla.
„Snad mu nechceš přinést instantní polévku ze svých zásob? Nezapomeň, že musíš přežít do pátku!“
Rozesmála jsem se.
„Neboj! Já už si nějak poradím!“
Utíkala jsem na metro. Domů to mám dvě stanice a za chvíli jsem jela s časopisem zpátky. Poštu jsme měli hned vedle firmy, takže jsem stihla za dvacet minut všechno. Zásilku i dárek.
Když jsem čekala na poště ve frontě, někdo na mě zavolal. Od vedlejší přepážky se na mě culila moje sestra!
„Laďko! Můžu ti něco vrátit už teď! Přišly mi od pojišťovny peníze za to moje koleno!“
Rozzářila jsem se. To snad není pravda!
„Kolik jsi dostala,“ zeptala jsem se, zatímco mi do dlaně odpočítávala část svého dluhu. Když mi řekla částku, hvízdla jsem.
„Tak to bych si vaz přetrhla taky!“
Ohnala se po mně, ale věděla, že si dělám legraci. Co si se svým kolenem prožila za poslední dva roky, to se penězi zaplatit nedalo.
Hrála odmalička basketbal a posledních pár let ji zlobilo koleno. Vyvrcholilo to
vážnými problémy následkem špatného doskoku a skončilo to operací, která byla úspěšná.
Dneska už basket zase hraje a vypadá to, že operované koleno drží víc než zdravé. Prohodily jsme ještě pár slov, pak jsem vyzvedla zásilku a pospíchala do práce.
S velkou slávou jsem předala Alešovi opožděný dárek. PLAYBOY měl úspěch! Aleš hned obal roztrhl a nechal tužku, na které byl malý zajíček, kolovat.
Spokojeně jsem dala šéfovi do kanceláře jeho balíček a pak jsem se přitočila k Věře.
„Vracím dluh! Celé noci jsem kvůli tomu nespala! Děkuju!“
Podávala jsem jí tisícikorunu a Věra se na mě překvapeně podívala.
„Výplata je až v pátek!“
Pokrčila jsem rameny.
„To víš, kdo umí, ten umí.“
Nataša, která nás pozorovala, se ušklíbla.
„To bylo řečí, jak umírá hlady a najednou vrací dluhy!“
Mávla jsem po ní rukou a utíkala na záchod. Když jsem se za chvíli vrátila, měla jsem pocit, že jsem si spletla dveře a vešla do jiné kanceláře! Všichni totiž stáli kolem vyděšené Věry, která měla otevřenou malou příruční pokladnu a rozčileně se probírala penězi, které tam měla.
„Nemůžu si pomoct, je tady o tisíc korun míň! Mám tady mít 7 820 korun, a mám tady jenom 6 820 korun. Tisíc korun chybí! Před hodinou jsem to kontrolovala.“
Nešťastně znovu a znovu peníze počítala a všichni jsme počítali s ní.
„A co je tohle,“ ukázala Eliška na tisícovku, která ležela stranou.
„Ta s tím nemá nic společného. Tu mi před chvíli vrátila Laďka. Musím si to odepsat…“
Věra vyndala sešitek, kam si zapisovala naše dluhy, odškrtla si mě a chtěla tisícovku dát k ostatním. Najednou se zarazila a zrudla. Prudce vstala a zase si sedla. Podívala se na mě, ale hned uhnula očima.
V kanceláři nastalo podivné, napjaté ticho.
„Co je? Co se děje,“ zeptal se nervózně Aleš.
Věra dala hlavu dolů. Mlčela. Pak se na mě znovu podívala a zase uhnula pohledem. To už si jejich pohledů všimli i ostatní a podívali se na mě i oni.
Nevím proč, ale zrudla jsem. Nebyla jsem ráda středem pozornosti a v tomto případě jsem navíc vůbec nic nechápala.
„Věro, co je,“ zeptala se Nataša a zasmála se. „Koukáš na Laďku, jako když ti to štípla ona!“
Věra nic neřekla a znovu pečlivě prohlížela tisícikoruny.
„Ani bych se nedivila, kdyby to šlohla,“ pokračovala Nataša, ve snaze uvolnit napjatou situaci, která houstla čím dál víc.
„Před chvíli byla bez peněz a brečela, jak umře do pátku hlady a najednou přinese Alešovi drahý časopis a ještě ti vrátí tisíc korun!“
Přistoupila ke mně a objala mě kolem ramen.
„Tak co, naše malá zlodějko? Přiznej se, nebo zavoláme FBI!“
Všichni jsme se, kromě Věry, s úlevou zasmáli. Mezi námi přece nemůže být zloděj. Musí se to nějak vysvětlit!
„Třeba jsi to někomu půjčila a nezapsala sis to,“ snažila jsem se Věře pomoct, aby si vzpomněla, kde by mohla tisícovka být, ale Věra zavrtěla hlavou.
„Nerada bych někomu ublížila,“ řekla tiše a ticho zhoustlo ještě víc.
„Ty snad víš, kdo to vzal,“ zeptala se Eliška a nervózně polkla.
Věra těžce vzdychla a schoulila se na židli.
Podívali jsme se po sobě. To není možné! Mezi námi je zloděj? Kdo? Prohlížela jsem si své kolegy jednoho po druhém a oni dělali totéž. Kdo je zloděj?
Aleš, který dneska slaví pětadvacet let? Těžko by své narozeniny oslavil krádeží-
jedině, že by to udělal v legraci, a to by nám předem řekl.
Petr, který byl známý svým odporem k jakémukoli násilí a nebyl schopný zabít ani
mouchu? Ten by se k něčemu takovému nesnížil, ani kdyby mu šlo o život.
Laskavá Nataša? Když její bratr ovdověl, nastěhovala se k němu a pomáhala mu s
výchovou jeho dvou synů a byla ochotná pomoct každému kdykoli.
Drobounká Eliška? Zodpovědná a pečlivá? Byla schopná přijít do firmy o půlnoci, kdyby se jí zdálo, že zapomněla zhasnout.
Nebo Honza, který teď nervózně přecházel od okna ke dveřím? Horolezec a sportovec, který riskoval život, když bylo potřeba pomoct kamarádům?
Vojta? Zrzavý, tichý kluk, který trpělivě snášel, když jsme ho zlobili, že si bude muset hledat nevěstu v Irsku?
Nebo snad Věra? Proč by sama sobě kradla peníze? Byla známá svou poctivostí a pečlivostí, s jakou si zaznamenávala dokonce i čísla bankovek…
V tu chvíli se na mě Věra zase podívala. Pak zvedla tisícovku, kterou jsem jí před chvíli vrátila.
„Před hodinou jsem ty peníze počítala. Dělám to každý den. Pro jistotu. Ne že bych někoho podezírala! Dělám to pro svůj klid. A vždycky si tužkou na bankovku napíšu číslo. Vždyť víte.“
Věděli jsme to. Kolikrát jsme si od ní půjčili padesátikorunu, stovku, pětistovku a pokaždé jsme se smáli, když jsme její číslo na bankovce objevili.
„A tady na té tisícovce…“ Pokračovala Věra pomalu dál, a čím víc tišeji, takže jsme k ní všichni přistoupili blíž. „Tady na té tisícovce…“
Opět se na mě podívala.
„Na tisícovce, co mi před chvíli vrátila Laďka, je sedmička. Tu sedmičku jsem tam napsala před hodinou já.“
Vůbec nic jsem nechápala. Jak by se ke mně dostala tisícikoruna z pokladny od Věry?
Ostatní se na mě dívali. Mlčeli. Vojta se zasmál.
„Chceš snad říct, že ti Laďka vzala tisíc korun? A za hodinu je vrátila? Laďku znám tři roky a myslím si o ní, že je chytrá holka.“
Nerozuměla jsem, co tím chce říct, a nebyla jsem sama.
„Co tím myslíš,“ zeptala se tiše bledá Eliška. Vojta pokrčil rameny.
„Že není blbá! Tohle by nikdy neudělala! Musela přece vědět, že na to Věra okamžitě přijde.“
„A kdo z nás je tedy málo inteligentní,“ zeptala se smutně Nataša a natáhla ruku po té zpropadené tisícovce. Prohlédla si sedmičku a podala peníze Vojtovi. Tisícikoruna prošla rukama všech, až skončila u mě.
Podívala jsem se na ni a vrátila ji Věře.
„Věro, já tomu nerozumím. Nic jsem ti nevzala.“ Podívala jsem se na Natašu. „Peníze jsem ještě před hodinou neměla, to je fakt.“
„Já si dělala legraci, Laďko!“ Nataša zvedla ruku na svoji obranu a já přikývla. Ale stejně jsem pokračovala ve vysvětlování dál.
„Časopis, co jsem dala Alešovi, ten jsem měla doma a dojela jsem pro něj, mám to kousek. A pak jsem šla na poštu a tam jsem potkala svoji sestru. Dlužila mi peníze a vrátila mi je. Tu tisícovku jsem vrátila Věře z peněz, co mi dala sestra.“
Šla jsem ke stolu, otevřela kabelku a vyndala peněženku. Chtěla jsem všem ukázat, že mám ještě několik tisícovek a nemusím krást, ale když jsem se na ně otočila, zhrozila jsem se.
Dívala jsem se do tváří sedmi lidí, o kterých jsem si ještě před chvíli myslela, že jsou mí nejlepší kamarádi. Na všech tvářích byla nedůvěra.
Oni mi nevěřili!
Nataša, Věra, Aleš, Petr, Vojta, Eliška, Honza. Všichni stáli proti mně a koukali na mě jako na zlodějku.
„Já nic nevzala! Opravdu!“ Hlas se mi v krku zaškrtil. „Nic jsem nevzala!“
Oči se mi zalily slzami.
„Jak se tedy ta tisícovka k tobě dostala,“ zeptala se tiše Nataša a dívala se přitom
někam nade mě.
Proboha, co se to s námi během několika minut stalo? Jak je možné, že stačí tak málo a z člověka se stane zloděj? Utřela jsem si oči a nařídila si, že nesmím plakat. Nemám proč plakat! Nic jsem neudělala!
Honza přecházel po kanceláři a kroutil hlavou.
„Lidi, já tomu nerozumím. A přitom je to jasné. Laďko, co by sis myslela ty, na mém místě?“
Chtěla jsem mu říct, že já na jeho místě bych si určitě nemyslela, že kradl. Kdyby se něco takového stalo a on byl v podezření, zasmála bych se tomu a řekla bych, že si s námi hraje zlý duch a že se to určitě všechno vysvětlí.
Ale neřekla jsem nic. Neměla jsem sílu ani chuť něco říkat.
„Někdy člověk udělá něco, co by jindy neudělal. Ale když udělá něco špatného jednou, tak se mu může odpustit, ne?“
To se ptala Eliška, celá nešťastná, ale mému pohledu se vyhnula. Pasovala mě na zlodějku. A totéž udělali ostatní. Ano. Kradla jsem.
Stála jsem na pranýři!
A do toho se vrátil náš šéf. Když uviděl Věru nad její pokladnou, praštil se do čela.
„Věro, omlouvám se! Jsem blbec! Jak jste vedle přáli Alešovi, nechtěl jsem tě vyrušovat a vzal jsem si v pokladně tisíc korun. Dal jsem je Laďce, aby mi došla na poštu pro dobírku! Neměl jsem u sebe peníze. Takže tady ti vracím tisícikorunu, co jsem si půjčil!“ Položil před Věru tisíc korun a podíval se na mě.
„Laďko, bylas na té poště?“
Přikývla jsem.
„Je to na stole. I peníze nazpátek.“
Proběhl kolem nás a ani nezaregistroval, že se právě jedna z jeho podřízených rozhodla dát výpověď…

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.happyend4.me/10-otazek-pro/10-otazek-pro-irenu-fuchsovou.html
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12