A po Novém roce už budeme vyhlížet jaro

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Leden je krásný měsíc … i když se to nezdá. Je sice chladný, občas i počasí, že by psa nevyhnal, ale na obloze se dějí divy … vždyť je prvním krůčkem k jaru … .

Leden je náhodou krásný měsíc

A víte čím? Těmi kouzly, která se dějí na obloze i v přírodě. Jdete po lesoparku, nad vámi se klene obloha ozdobená tolika barvami, že by ji namalovat jen velký umělec. A nejlepší je ta fialová, která přechází do šarlatu. A pak, když ráno vyjde sluníčko, tak se jen tak usměje a už se na zdech domů tvoří podivuhodná stínohra. A pak jdete po lesní či luční nebo polní cestě, třeba se psem, a můžete se dívat kolem sebe, jak na sněhové pokrývce je plno stop zvířátek, které přebíhaly z jednoho háje do druhého. V lednu bývá krásné světlo, takové svěží a čisté jako z neónu. Stejně tak, jak se těším na červen, tak se těším na leden. Kvůli kouzlu přírody a ticha, které sem tam naruší ptáci.

Silvestr byl kolektivní událostí

Vzpomněla jsem si na každoroční podnikové oslavy! Na stolech nechyběly chlebíčky, jednohubky, cukroví od vánoc, pomazánky z domu, nakrájené rohlíky na kolečka, sýry a domácí klobásky. A víno, nějaká ta kořalka, pivo a pan ředitel, který nejdříve pronesl projev a pak si sedl mezi lid. A zábava mohla začít. Většinou jsem se po projevu vytratila. Ale dnes, když jsou všichni „jen tak pro sebe“ a většinou rozhádaní, znechucení a otrávení, se tyto kolektivní radovánky spíš neodehrávají. A člověk si říká – je to dobře nebo není? I když se něco občas organizuje, ale mimo podnik. Dříve lidé, ať to bylo správné nebo nebylo, navazovali na pracovištích přátelství, jeho kvality, trvání a účel, nechť si vyhodnotí sami. Ale určitě, každému z odstupu času tyto vzpomínky vytanou na mysli a začnou porovnávat se závěrem:“Jó, stojí to dnes za houby.“ V tom kolektivu si připadali platní, motivovalo je to v udržování vzhledu a oblečení, k přemýšlení o vztahu k lidem. A odchod z práce, ať je z jakékoliv příčiny, nenese mnohý člověk dobře.

… od půlnoci do rána

A dlouhou dobu ještě ho přepadají vzpomínky na kolegy, na plnění úkolů a na společné večírky, zvláště, když sedí sám u televize a čeká na půlnoc, aby si připil na Nový rok – třeba sám se sebou, pak televizi vypnul a zkoušel usnout. Co bude zítra? Nový rok. Jestlipak si na mne někdo vzpomene? Bože, jak ty roky letí. A co z toho mám! Lidé už oželeli i to, že si na ně nikdo nevzpomene s popřáním zdraví a štěstí do Nového roku. Na co? Pošta je drahá, každý má tolik starostí, že posílat nějaká přáníčka je jen starost navíc! A tak jde k oknu a dívá se na temnou oblohu. Do svítání je ještě hodně času. Tolik času, aby si postavil na kávu, pustil si potichu nějakou hudbu a vypustil z hlasy to „přemejšlení“ o tom co bylo, je a bude.

… začíná leden

A svítá. Víte, že je to nejhezčí čas? Udělat si ráno další kávičku s mlékem, pustit si rádio, osprchnout se, obléci a pokud to počasí dovolí, tak vyrazit si na procházku. Vyčistit si hlavu. I když v tom nitru je ještě něco rozmělněného zahořklého. A tak začal příběh jednoho člověka, který se nejen osprchoval, ale také oholil, poplácal si tváře vodou po holení a vzal s sebou psa na procházku. Vzal to postranními ulicemi, do parku, kde se zrovna v tu chvíli, v tu hodinu, procházela jedna paní, také se psem. A ten pán svého psa pustil z vodítka, aby se proběhl. Zamířil si to zrovna k paničce, která se ho snažila odehnat, protože Lucinka, její pejsek, se bála.

„Pane, odveďte toho psa,“ křičela a snažila se Lucinku vzít do náruče. Běžel tam, chytil svého psa, vynadal mu a připojil mu vodítko. Když se narovnal, propadl se do pohledu té dámy, která se usmívala. Vůbec se nezlobila. Nevěděl co říci, tak jen zakoktal své jméno a omámil ho její parfém. Pořád se usmívala. Hledal, co by udělal užitečného, aby si tu chvíli podržel, pro sebe. A tak jí pochválil pejska. Šli spou po zledovatělé, škvárou posypané cestě až na konec parku.

„Co kdybychom si dali kávu?“ zeptal se a ukázal na kavárničku, naproti, přes silnici. Souhlasila, protože bylo dost chladno a také se ji nechtělo odejít. Povídali si, popíjeli kávu se štamprličkou griotky. Na stole byla vázička s umělým kvítkem.

„Ale vypadá jako opravdová kytka,“ řekl, když viděl, že se její ruka blíží k váze a konečky jejich prstů se setkaly.

… tak zítra zase tady, ve dvě …

to navrhnul on. Usmála se a ruku neodtáhla …

To je pravdivý příběh. I to se může stát, aniž to člověk tuší. A v každém věku, protože nedobře je člověku samotnému. A tak, všem, kteří mají náběh na úzkost, strach ze samoty, když se všichni radují, kterým nepřistála pozvánka na silvestrovskou zábavu z podniku, nebo od přátel přeji, aby si z toho nic nedělali. Určitě čekají další a další překvapení, kterých se nenadáli. I v tom zdánlivě nehostinném, smutném a chladném měsíci lednu. I on má připraveny své dary…

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet