Důchodce a duchovní život – Čin

Autor článku: František Benda Při řešení konkrétních situací, ať už v oblasti reálných záležitostí, či na poli duchovního usilování, se jako rozhodující ukázal čin. Fantastické pouhé představy jak danou situaci řešit nebo planá silácká rozhodnutí jsou možná zajímavá, ale k řešení přispívají pramálo. .

Je to konkrétní čin konkrétního člověka, zasazený do stejně konkrétní, právě prožívané situace, se rozhoduje. Na zásah nějakých vyšších mocností se nedá příliš spoléhat. O takových případech sice existuje mnoho záznamů a koluje bezpočet zajímavých zkazek, ale ty jsou určeny spíš pro kratochvilné utrácení času než jako vodítko pro praktické jednání. Je to teprve čin, co dokáže skutečně změnit prostředí nebo alespoň situaci, které se ukázaly jako nevyhovující.

Při pečlivějším pátrání se snadno zjistilo, že čin má svůj počátek v mysli, takže se veškerá další pozornost přesunula na ni. To se pak stalo alfou i omegou veškerého dalšího usilování.

Jako i v jiných oborech, také v duchovním bádání se vyplatí nesetrvávat pouze na zvoleném vlastním omezeném písečku, nýbrž porozhlédnout se co se odehrává i na pískovištích cizích.

Historie zaznamenala, že na Západě končili myšlenkoví reformátoři dost často neblaze, mnohdy i na hranici. Tehdy všemocná církev nepřipouštěla jakékoliv vybočení mimo všeobecně uznávanou doktrínu. Východ byl mnohem tolerantnější. K hlasatelům nových idejí, kteří pěšky putovali napříč rozsáhlými krajinami, se sbíhali zájemci ze všech stran, aby se s nimi utkali v urputných slovních kláních. Kdo zvítězil, získal věhlas. To mělo ovšem za následek, že vzniklo současně několik filosoficko-duchovních směrů, sice pozoruhodných, ale dost často od sebe navzájem i odlišných. Vše sdružující autorita v nich chybí.

Dnes už nebezpečí z heretických názorů nehrozí, takže je zajímavé a vlastně bez rizika pokusit se srovnat např. křesťanskou mystiku, jógu a buddhismus, potažmo pak i zen a tibetský buddhismus, které si vytvořily své vlastní, specifické přístupy. Všechny tyto směry jsou postaveny na zpracovávání myšlenek jako na bezpodmínečném základním kroku pro jakýkoliv čin stran duchovního pokroku. Liší se pouze v používaných postupech. Ovšem východisko a cíl jsou u nich stejné, to jen jejich cesty jsou odlišné.

Křesťanská mystika představuje Boha v roli Otce, který poslušná dítka odměňuje a neposlušná trestá. Je přitom ale většinou milosrdný a slitovný, takže i těch odpadlíků, kteří sice v důsledku vlastní pošetilosti nějak zbloudí, ale posléze se obrání na správnou cestu, si dokonce mnohdy váží víc než oněch stálých a trvale pravověrných. Vyžaduje ovšem od všech neustálou pozornost a uctívání ve formě modliteb a předepsaných rituálů.

Buddhismus a jóga chápou naproti tomu proces života téměř jako školní docházku, kde je chování výhradně v rukou jedince, neboť záleží pouze na jeho rozhodnutí a následující píli. Nepodaří-li se mu v určitém termínu složit patřičné zkoušky, nic světoborného se neděje. Žádné tresty, žádné výčitky. Pouze prostě nepostoupí do další třídy a bude muset látku opakovat – třeba donekonečna. S žádným zásahem zvenčí se tu nepočítá. Ani s prominutím, ani se sankcemi. To úzce souvisí s otázkou hříchu. V křesťanství je hříchem neposlušnost, za kterou podle přesného, předem známého tarifu, následuje trest. Východ chápe neposlušnost jako nedokonalost nebo neschopnost, které jsou výsledkem nevědomosti či nerozhodnosti. Prostě se to – zatím – nepovedlo. Proto také je nevědomost považována za počátek všeho zla. Proti ní je třeba bojovat v prvé řadě.

Jóga se snaží zahrnout do své péče co nejvíce činností, se kterými se člověk setkává v běžném každodenním životě. Z jejich komplexní spolupráce vyplývá pak postoj, kterým se řeší všechny problémy.

Teorie čehokoliv může být přísná a jednoznačná, ale praxe si ji stejně přizpůsobí svým potřebám a možnostem. Tak se záhy ukázalo, že lidé to, co získali z různých návodů, si pozměnili svým vlastním způsobem tak, jak jim to nejlépe vyhovovalo. Někde něco ubrali, jindy zase přidali. Hlavně se vyhýbali překotným zvratům. Kolik lidí, tolik názorů, ale navzdory této pestrosti se postupně přece jen vyčlenilo několik výrazných skupin se specifickým zaměřením. Ty nejživotnější se dodržely dodnes a zdá se, že zájem o ně neucuchá.

Mnoho lidských myslí je zapáleno představou, že vesmír byl stvořen nanejvýš inteligentní bytostí. To považují za cestu ke s svému prozření, pročež se s ní snaží navázat kontakt.

Jiní v sobě zase objevují manažerské sklony, které je staví do pozic dirigentů, velitelů, učitelů nebo vedoucích různých organizací a družení. Všude se snaží přiložit svou ruku k dílu. Jsou přesvědčeni, že se takto spoluzúčastňují na osudu svém i celého lidstva, což je přivede k správnému poznání. V tom vidí svoji cestu.

Další skupinu tvoří myslitelé, kteří se zaobírají původem, smyslem a zaměřením veškerého stvoření a snaží se dostat se k jeho podstatě. Žádná otázka pro ně není natolik nepřístupná, aby ji nepodrobili svému pečlivému rozboru. Věří, že k poznání se dostanou nejbezpečněji skrze pochopení původního závěru Tvůrce.

Všechny tři typy vycházejí z představ dokonalého, neměnného Tvůrce na jedné straně a jeho protipólu v beztvaré nevědomé hmotě, kterou je třeba obrátit k tvůrčímu duchu a vykřesat z ní úsilí vybrat se na cestu k němu.

Nikdo ze zájemců o duchovní postup není naprosto čistým přívržencem pouze jedné z těchto cest. Každý chová ve svém srdci a mysli směs ze všech cest jím poznaných, z nichž si vybíral podle toho, jakého je myšlenkového zaměření a k jakým zkušenostem dospěl ve s svém životě.
Kromě těchto základních směrů existuje ještě celá řada odvozených směrů vedlejších, z nichž každý si vzal za cíl podrobně rozpracovat některou část všeobecného přístupu. V jejich čele stojí dost často nějak autoritativní osobnost, která tento směr reprezentuje. Všechny tyto směry společně však předkládají pouze modely možných cest v duchovní oblasti. Je jich velké množství, některé i dost vlezlé a agresivní. I takové ale naleznou své vyznavače.

Moderní doba má možnost využít dříve nemyslitelných prostředků k poznání a rozvoji čehokoli. Snadno může odhalit podvrh či naivní zbloudění, stejně jako se jí může podařit objevit něco nového, dosud netušeného. Pokrok se prodírá nezastavitelně všude, ale s ním současně přichází i prostoduchá naivita a krátkozraké zjednodušování.

Nakonec tu ale vždy zůstane jedinec, který se ocitne na pokraji temného, neznámého ale o to více lákajícího světa, kde bude muset prokázat svou vůli a odhodlání učinit nejen ten první rozhodující krok, ale po něm pak ještě mnoho a mnoho dalších, než ho přivedou k tomu, co bude považovat za poznání.

Autor: František Benda, Foto: Internet