Důchodce a duchovní život – Koncentrace

Autor článku: František Benda Jde o soustředění naší mysli. Místo rozverného skotačení a přeskakování z jednoho tématu na druhé bez jakéhokoliv výběru se do ní má umístit předmět pouze jeden, a navíc se má u něj nějakou dobu setrvat. Potud definice.

Ve skutečnosti (stačí to zkusit) jde o vleklou záležitost, naplněnou občasným jásotem nad vztyčenou vlajkou kdesi nad nepatrným skaliskem, kterému se na chvíli podařilo vynořit z bezbřehého oceánu všednosti, vystřídanou vzápětí propastnou depresí, když všechna ta vlajkosláva byla zalita a zdušena nekonečnými vlnami neustále se vtírajících každodenních problémů.

Není nikterak snadné soustředit mysl na jednom předmětu. A přece k tomu dost často dochází zcela samovolně. To v případě, že nás něco zaujme natolik, že zapomeneme na chvíli i vnímat své okolí. Může to být zajímavá kniha, práce na nějakém koníčku, nebo i dílo třeba na objednávku, za které jsme sice placeni, ale které jsme se rozhodli provést co nejpečlivěji. Takové soustředění je vlastně složeno z jednotlivých poutavých úkonů, tak, jak je vyžaduje daný postup a je pak zakončeno uzavřením díla.

Chceme-li navodit podobnou spontánní situaci uměle, narazíme na odpor. Zřejmě proto, že zájmová činnost je vlastně průběžná, naplněná změnami, které poutají pozornost od začátku až do konce. To přináší vnitřní uspokojení, neboť mysl má změny ráda. Dosadíme-li ale do soustřeďovacího procesu soustavné odstraňování jakékoliv myšlenky, která – jakkoli závažná či důležitá – by vlastně překážela, snažíme se v podstatě o něco zcela jiného, doslova protichůdného. Odtud ty problémy.

Situace může nabrat jiný kurs teprve tehdy, jestliže se touha po soustředění stane naším jediným cílem; toužíme po ní a usilujeme o ni ze všech sil. Zálud je v tom, že úspěchy pak nemůžeme dost dobře kontrolovat. Asi tak jako nemůžeme hlasitě prohlašovat, jak dokonale umíme mlčet.
I když se ale přece jen k takovému úsilí vzedmeme, zjistíme, že jsme se ocitli v podobné situaci jako při vyklízení složitého domu, ve kterém je mnoho pokojů, komor, půd, sklepů a různých zákoutí, přeplněných předměty nejen denní potřeby, ale i těch dávno odložených, a také nechtěných, překážejících a třeba i nebezpečných.

Úklid pak probíhá tak, že nejprve se snažíme zbavit předmětů největších, které překážejí v pohybu. Pak přijdou na řadu menší a menší, a když už není co vyklízet, je ještě nutno zamést smetí a utřít prach. Pečlivá hospodyňka pak navíc začne čistit kdejakou skvrnu, a neřekneme-li včas dost, může protáhnout svou činnost do nekonečna.

Vedlejším produktem takovéto usilovné činnosti je, že vedle ní už není na nic jiného čas a možná ani energie. Stojíme ale o takovou sterilní čistotu? Opravdu se spokojíme s prostou stravou na jednoduchém talíři, postaveném na zemi uprostřed prázdné místnosti, kolem kterého stolujeme v lotosovém sedu? A stačí nám spát v rohu prázdné místnosti na holé karimatce? Je nepochybné, že i tak bychom se dokázali najíst a vyspat – opravdu to ale považujeme za nezbytné a žádoucí? A přece se najdou tací, kterým se i toto zdá příliš přepychové.

Přísně vzato i takové chování by mohlo najít své opodstatnění, ale těžko bychom pro ně hledali pochopení ve svém současném okolí.
Zcela od věci to ale není. Dosud např. žije v Indii sice nevelká, ale přece jen respektovaná skupina tzv. nágů, kteří se zřekli veškerého majetku (a tím i všech vazeb) natolik, že nevlastní vůbec nic, dokonce ani oděv – čili chodí zcela nazí (což si v indickém teplém prostředí mohou spokojeně dovolit.) To tamější sannjasíni, jiní svatí muži, kteří se rovněž zřekli všeho, učinili alespoň malý ústupek: nosí pouze bederní roušku, která ovšem musí být z materiálu už naprosto nehodnotného, nepatrné ceny, vlastně už zcela bezcenného, nejlépe nalezeného na smetišti. U nás by se dalo obdobné odříkání – i když ne v tak drastické míře – vystopovat u některých mnišských řádů.

Tyto zcela zřejmé krajnosti jsou pouze důsledkem toho, do jaké míry je kdo rozhodnut omezit změny ve své mysli. Mysl je na změny vysazená – klid jí nedělá dobře. Na ten neměla možnost si zvyknout. Pokud jej přece jen zvolí, musí se mu pracně učit a přivykat nové situaci.

V tomto místě se dotýkáme citlivého, až bolestivého bodu, ve kterém se kříží a střetávají zájmy hmotného a duchovního světa. Oproštění od vazeb, a tedy i od změn mysli, je samozřejmě vítané doporučení hodné. Ale ona přepečlivá hospodyňka, udržující náš příbytek ve sterilní, netečné čistotě, přece jen není naším ideálem. Na druhé straně pochopitelně netoužíme ani po nekontrolovatelném nepořádku, znemožňujícím jakoukoliv činnost.

Moderní člověk by rád dosáhl stavu, ve kterém by mu byly přístupny výdobytky starých mudrců tak, aby s nimi mohl manipulovat pomocí moderních tlačítek a ovladačů. K tomu by bylo nutno hledat onen jemný, za rovnovážný považovaný bod, ve kterém se sice trochu odkláníme od nutkavé potřeby co největšího oproštění, ale ještě se nepřibližujeme do nebezpečné blízkosti všežravého ozubeného soukolí moderní přetechnizovanosti, které nás – pod šalebným příslibem rozhojnění možností našeho hmotného života – hrozí pohltit do posledního drobku.

Toto dilema není vůbec žádný nový objev. S podobnými problémy se potýkali odjakživa všichni, kdo pochopili nutnost brát existenci duchovního života vážně. Mnozí pak z těch, kdo se pionýrsky prodírali houštinami naznačených problémů, po sobě zanechali svědectví, upozorňující na jimi objevené slepé uličky i na možná východiska. Všechny jejich poznatky jsou ovšem individuální a subjektivní – ani dva nešli stejnou cestou, jakkoli třeba žili dlouho těsně vedle sebe.

Nehledě na časové a zeměpisné vzdálenosti, lze mezi poznatky a doporučeními vysledovat dva proudy, které se postupně vyčlenily a zdokonalily, takže nabídly základy velkým skupinám následovníků.
Zhruba by se daly poeticky nazvat cesta rozumu a cesta srdce.

Cesta rozumu je víceméně vědecká a psychologická: snaží se rozpoznat všechny faktory, které jsou ve hře při očišťování mysli od jejích změn. Těch faktorů je velké množství a při snaze o pečlivý rozbor se rozpadají do stále jemnějších a jemnějších podrobností. Oddaný žák cítí uspokojení už z toho, že je na cestě, i když tuší, že se svému cíli, který se nachází kdesi v nedohlednu, blíží pouze asymptoticky. Stačí mu už to, že se alespoň jakž takž úspěšně zbavil hrubých lpění a u zbytku tuší jak si dále počínat.
Cesta srdce má jinou strategii. Propadá se do naprosté oddanosti představovanému všemocnému Pánu, přičemž všechny podrobnosti svého usilování nechává na něm. K čemu detaily? Jeho nezměrná láska je překlene tak, že se v ní utopí a zaniknou.

Staří mystikové tyto dva způsoby nazvali chladnou a horkou cestou. Chladná je kratší, ale vyžaduje větší sebezapření a častá, někdy dost náročná cvičení. Horká je vlastně bez námahy, ale trvá značně dlouho. Zato ji může nastoupit vlastně kdokoli. I nejprimitivnější mysl si dokáže vykonstruovat představu svého jednoduchého Pánbíčka, kterému bude bezvýhradně sloužit. Čím jednodušší mysl, tím s bližším cílem se spokojí.

Obě cesty lze samozřejmě propojit. Světlým cílem ovšem stále zůstává omezení změn, které neustále spontánně vznikají v mysli. Problémem je, že tyto změny si spojujeme s představou plného života – a od toho se nám přirozeně odpoutat moc nechce.

Autor: František Benda, Foto: Internet