Důchodce a duchovní život – Utajení

Autor článku: František Benda Traduje se, že když se starověkým kněžím podařilo objevit něco málo ze subtilních zákonů, které podle jejich přesvědčení ovlivňovaly chod světa a života, byli postaveni před obtížnou otázku, jak tato tajemství uchovat pro budoucí generace.

Přímého zveřejnění se obávali, neboť nepochopení nevzdělaného prostého lidu by mohlo vést k tragickým následkům. A zcela utajit nebo zapřít je také nebylo žádoucí, neboť je chtěli uchovat pro další zasvěcence, kteří by na jejich rozvoji mohli dále pokračovat. Požadavky byly dvojí: jednak měly poznatky přežít veškeré možné přírodní katastrofy, které zemi v budoucnu nepochybně čekají, stejně tak jako předpokládané společenské zvraty, které jistě nezbytně přijdou, jednak měly být na dlouhou dobu utajeny před zraky vágní veřejnosti, která má vždy sklon ke zneuctívání a zneužívání i toho, co by jinak mělo být považováno za nedotknutelné nebo svaté. Přitom by ale nic z nich nemělo ze světa zcela zmizet – naopak: všechna by měla být dosažitelná kdykoliv a komukoliv, kdo dokáže zkultivovat svou lidskou přirozenost a přiblížit se k nim s náležitou pokorou a úctou.

Záhy opustili představy o jejich odsunu do běžně nepřístupných míst, neboť i tady by mohly být v budoucnu objeveny. Ani patřičné zašifrování do těžce rozluštitelných znaků nebylo přijato, neboť i ty by mohly být – vlivem nějakých nepříznivých okolností – postupně zapomenuty nebo zcela ztraceny.
Rozhodnutí bylo šalamounské: nechat je přímo na očích v každodenním používání, ale zakrýt je těžko odhalitelnou slupkou povrchnosti, po které mělký zájem uspokojivě sklouzne, aniž by se poznalo, že hlubší pochopení tak uniká.

Příkladem může být údajný vznik tarotových karet. Karty se hrály zřejmě odjakživa a jejich obliba patrně hned tak nezanikne, ať se kolem děje cokoli. Taroty obsahují navíc řadu obrázků, jakýchsi názorných sdělení, vyjadřujících symbolicky základní stupně myšlenkového vývoje, jež by měly být návodem k jeho hlubšímu pochopení, ale pouze pro ty, kdo se předem k takovému chápání odhodlají a vyškolí. Pro všechny ostatní – nezasvěcené – zůstanou pouhými zajímavými obrázky nebo levnou pomůckou k předvídání budoucnosti. A také samozřejmě k hraní karet. To dokáže zaujmout mysl natolik, že o nějaké hlubší pochopení ani neprojeví zájem.

Nebylo to ale řešení nikterak mimořádné či originální. Také příroda sama už dávno žárlivě střeží svá hluboká tajemství, aniž by s nimi chodila jednoduše na trh, kde by je nabízela za levný peníz. Ukazuje pouze jejich lesklou, obtížně prostupnou, tvrdou povrchní slupku, po které je tak snadné klouzat se zdáním skutečného prožívání. Takovýto přehlíživý způsob se pak spíš než chápajícímu poznání podobá přeskakování z jednoho vrcholku plovoucí ledové kry na jiný, přičemž vůbec nikomu nepřijde na mysl, že těžiště každé z těch ker je ukryto kdesi hluboko dole, v těžko přístupné ledové tmě.

Tak vzniklo pojmové myšlení, které kategorizuje všechny známé jevy do povrchních uzavřených skupin, čímž nebere v úvahu jejich vnitřní významy a vzájemnou provázanost. Následkem toho je, že můžeme snadno a bez jakýchkoli zábran vyslovovat názvy pojmů jako Bůh, láska, mateřství, pokora, odříkání a řadu jiných, neméně důležitých, aniž by nám zatrnulo při pouhém pomyšlení na to, že svatokrádežně přehlížíme jejich hloubku. V té chvíli je prostě nechápeme, nevnímáme. A nejen to – všechny, i ty nejsvětější výrazy je snadné donekonečna omílat třeba v populárních šlágrech v bláhové představě, že jim tak přijdeme na kloub a podaří se nám je prožít. Skutečné poznání není provázeno ani halasným jásotem, ani bezduchým opakováním do omrzení, nýbrž naopak pokorným mlčením. Jinak jsou to pouze slova, slova a zase jen slova. Prázdná, bezobsažná slova.

K obdobným závěrům došla východní filosofie ve svém učení o máje, což je název pro blud nebo klam. Podle ní to, co se nám vzdá být skutečné, je pouze nepřetržitá výměna víceméně prázdných pojmů, z nichž jeden přechází – zdánlivě plynule – v druhý bez jakéhokoliv náznaku toho, že mezi nimi zeje hluboká propast, která je překonávána pouze setrvačností překlenujícího myšlení. Proniknout pod ně, k pravému jádru, znamená odtáhnout se od většiny jednání, kterému říkáme život, a směřovat k jeho ztišení. Jedině tak opadne povrchní pozlátko a objeví se vnitřní provázanost jednoho s druhým.
Ani ono neustálé přeskakování ale nemusí být zcela prázdné. Naštěstí ne všechny vrcholky jsou bezvýznamné. Řada z nich nese odlesk jejich v hloubce ukrytého významného jádra, takže pobyt na nich může naplnit mysl i srdce hlubokým uspokojením z částečného poznání. Někdo se zastaví již zde, ale tu a tam se přece jen objeví snaha pokročit dále.
Aspoň že tak.

Autor: František Benda, Foto: Internet