Jak jsem vyléčila svého manžela

Autor článku: Irena Fuchsová Tato povídka je z knihy Ireny Fuchsové, KDYŽ JE MUŽ MOC HODNÝ, která vyšla v roce 2004. Pokud se chcete o aktivitách této spisovatelky, která je zároveň nápovědou v pražském Činoherním klubu, dozvědět více, podívejte se na stránky uvedené na konci příspěvku.

„Báro, pojď se se mnou dívat na televizi! Je tam estráda!“
Otočila jsem se od počítače. Milan stál ve dveřích mé pracovny, tepláky stažené pod břicho a něco jedl. Zavrtěla jsem hlavou.
„Nemůžu. Zítra máme poradu a já si musím připravit nějaké materiály. Ale chci se dívat na film v půl jedenácté! Byl nominovaný na Oskara!“
Zatvářil se zklamaně.
„Až v půl jedenáctý? To už budu dávno spát.“
„To nevadí. Je s titulky, dám to na ticho. Nebude tě to rušit.“
Když se dcera před rokem vdala, předělali jsme radikálně byt. Z jejího pokoje jsem si udělala pracovnu, v ložnici si udělal pracovnu Milan a ložnici jsme nastěhovali do obývacího pokoje. Milan totiž zjistil, že je pořád v ložnici sám. Já jsem buď ve své pracovně, nebo koukám na televizi v obýváku.
S novým uspořádáním bytu byl maximálně spokojený. Věděl, že do obýváku přijdu kvůli televizi dřív, než jsem chodila do ložnice. A lednička, kam často večer a někdy i v noci chodil, byla hned vedle v kuchyni. A když si chtěl odpoledne lehnout, vklouznul na letiště, které jsme přestěhovali z ložnice, a koukal na televizi zahrabaný do peřin. Dřív jsme totiž měli v obýváku tři ušáky a nebylo kam si lehnout. Teď tam zbyl jeden. Dva si dal Milan do své pracovny, kam hrdě vodil kamarády.
I když pracovnou se jeho pokoj nazvat nedal. Spíš to byl staromládenecký pokoj. Měl tam sbírku starých pivních lahví, diplomy, které získal, když hrál fotbal, velký dřevěný globus, ve kterém byl bar, nechyběly svázané ročníky PLAYBOE a nejnovější číslo Nei- Reportu leželo samozřejmě hned vedle.
S kamarády tam byl třeba celý večer, ale sám se tam moc nezdržoval.
„Tak si tam něco dělej! Copak v práci všechno stihneš? Nebo fotografuj! Vždycky jsi rád fotografoval!“
Snažila jsem se mu nabídnout nějakou činnost, ale on se po mně pokaždé vyčítavě podíval.
„Fotografovat nechci. Stačí mi to o dovolené. Dneska je to drahý koníček. A v práci
stihnu všechno. Já ano. Já si nemusím práci tahat domů.“
Pracoval na úřadě a ať mi nikdo neříká, že na jakémkoli úřadě není co zlepšovat a vymýšlet. Ale na to Milan nebyl. Pracoval tak, jak byl zvyklý celý život a novoty neměl rád. Když jsem se rozhodla, že odejdu z kanceláře, kde jsem byla skoro třicet let a najdu si místo v redakci, zrazoval mě od toho. Přitom věděl, že mi celé roky vycházely v novinách fejetony nebo povídky. Psala jsem reportáže z dovolených. Vítězila ve čtenářských soutěžích. A když jsem tohle všechno předložila v jedné redakci, kde hledali redaktorku, vzali mě okamžitě!
Byla jsem maximálně spokojená, na rozdíl od Milana, který od té doby, co se dcera odstěhovala, chodil po bytě jako bez duše. Naučil se vizitýrovat ledničku, ale na nákup nedošel. Psal na lístečky, na co má chuť a já běhala a sháněla to. Vymýšlel si oblečení a já s ním musela chodit po obchodech. Pořád chtěl, abych se s ním dívala na televizi a na to já neměla chuť ani čas.
Na jednu stranu jsem ho chápala. Zatímco já nabrala v padesáti letech nový dech a objevovala kolem sebe jiný život a jiné lidi, on jel ve starých kolejí. A nudil se. Kdybych byla jako on, asi by se nám žilo krásně. Vyvářeli bychom si a koukali spolu na televizi.
Ale já si říkala, že na tohle máme čas, až nám bude osmdesát. Teď je ještě brzy! Lidé se dožívají sto let, takže máme ještě celý jeden život před sebou!
Když jsem jednou přišla odpoledne z redakce, Milan hekal v kuchyni.
„Zamotala se mi hlava, Báro! Málem jsem upadl!“
Seděl v kuchyni u stolu, před sebou rozevřené noviny a prázdný talíř. Musela jsem mu každý večer vařit na druhý den, protože nechtěl chodit na obědy. No, hochu, když máš náladu na noviny a na jídlo, tak ono to nebude tak strašné, pomyslela jsem si, ale podle Milana to strašné bylo. Prý si přečetl v novinách o roztroušené skleróze a má přesně takové příznaky. Motá se mu hlava, je mu slabo, zakopává.
„Tak si dojdi k doktorovi.“
To odmítl.
„Nepůjdu! Copak jsem nějaký hypochondr? Uvidím, co bude dál. Ono se to snad zlepší.“
Bylo to ale čím dál horší. Každou chvíli mě k sobě volal. Musela jsem mu masírovat záda, měřit teplotu, prohlížet, jestli nemá červené bělmo, vařit čaj a dokonce jsem běžela do lékárny pro mastičku na bolavé svaly, protože ho prý bolí celé tělo.
Kdyby to trvalo jeden den, dalo by se to vydržet. Ale ono to bylo denně! Jeden týden, druhý týden. Objevovaly se na něm příznaky různých nemocí, o kterých jsem nikdy neslyšela, ale k doktorovi jít nechtěl.
Jednou se mi v redakci udělalo špatně. Nemohla jsem polykat a měla jsem horečku. Dodělala jsem nejnutnější práci a domluvila se s děvčaty, že k doktorovi nepůjdu, ale na dva dny zalehnu a vypotím se. Doma jsem byla dřív než Milan, nanosila jsem si k posteli pití, prášky, ovoce, udělala si čaj a zalezla do peřin.
Přišel asi dvě hodiny po mně. Slyšela jsem, jak si v předsíni pobrukuje, za chvíli klapla lednička, ohříval si jídlo a pak jedl. Šustil při jídle novinami a spokojeně pomlaskával. Dělala jsem, že spím. Kdyby věděl, že jsem doma, chtěl by, abych mu jídlo ohřála. Jak jsem tak ležela, bolavá a nemohoucí, uvědomila jsem si, že mě využívá. Vymýšlí si, že je nemocný, abych kolem něho skákala.
Tak to ne, hošíčku!
Převalila jsem se na posteli a nahlas zavzdychala. Vyskočil od stolu a nakoukl do otevřených dveří naší obývací ložnice.
„Báro?! Co tu děláš? Jak to, že jsi doma?“
„Mám chřipku. Udělej mi, prosím tě, čaj.“
„No… počkej… jenom to dojím…“ Najednou se opřel o dveře. „Uf! Nějak se mi udělalo slabo. Asi jak jsem rychle vyskočil! Takové mžitky před očima jsem ještě neměl!“
Vrátil se ke stolu, ale já ho v klidu nenechala.
„Vodu na čaj mi snad můžeš dát! Já mám taky mžitky! Nebo jsou ty tvoje mžitky tak
silné, že nevidíš na cestu?“
Něco zabručel, ale přece jenom vstal, dal vodu do konvice a připravil hrníček s čajem. Než dojedl, voda se uvařila, udělal čaj, a když mi ho nesl, zamotal se tak, že si musel sednout na postel.
„Už zase! Zase se mi zamotala hlava!“ Čekal, že se ho začnu soucitně vyptávat, ale já se zavrtala do peřin.
„Mně se motá taky! Musím ležet, jinak bych upadla.“
„No jo, ale ty máš jenom chřipku, kdežto já mám bůhví co!“
„I kdyby to bůh věděl, stejně ti nepomůže! Dojdi si k doktorovi! Já mám jenom chřipku, tu vyležím. Ale jestli ty máš bůhví co, tak jdi k doktorovi. Já ti nepomůžu!“
Už jsem se s ním nebavila. Vypila jsem čaj, vzala si znovu prášky, snědla jsem dvě mandarinky a vypila džus. V kuchyni klapla lednice, chvíli bylo ticho a pak se ozval jeho zděšený hlas.
„V lednici nic není! Tys dneska nenakoupila?“
„Ne. Je mi špatně.“
„A co budu jíst? Já nikam jít nemůžu! Zakopávám!“
„Já taky zakopávám! Už dva měsíce! Máme asi stejnou nemoc! Když jsem si šla lehnout, zakopla jsem u postele tak, že jsem spadla do peřin! Všechno mě bolí! Myslím, že se zvednu až ráno! Potřebovala bych namasírovat!“
„A co budu jíst?“
„Teď jsi jedl, ne? V lednici jsou vajíčka, sýr, salám. A chleba je v mrazáku! Udělej si něco sám.“ Jeho vyděšená odpověď mě skoro rozesmála.
„Já? Já přece nemůžu! Nemám v rukách žádnou sílu! Třesou se mi! Sotva stojím! Pořezal bych se!“
Přemohla jsem se a posadila se.
„Milane! Pojď sem! Chci ti něco říct!“
Počkala jsem, až přišel a pak jsem mu s vážnou tváří oznámila, že poslední dobou nemám v rukou taky vůbec žádnou sílu! A že si myslím, že tu roztroušenou sklerózu mám já a ne on. A že hned jak mi bude trochu líp, půjdu k doktorce a nechám se vyšetřit. A do té doby mi bude muset pomáhat. Zatím jsem dělala všechno sama.
A pak jsem se svalila do peřin a za chvíli jsem spala.
Probudila jsem se až na zprávy. Milan seděl v křesle, a jak viděl, že jsem se pohnula, vyskočil.
„Nedáš si něco k jídlu?“
Aha, najednou to jde, pomyslela jsem si a slabým hláskem jsem zakňourala.
„Nic tu není…“
„Ale je! Máme plnou ledničku! Já byl v obchodě, Báro!“ Zmizel do kuchyně a já slyšela, jak otevírá ledničku. „Tam bylo věcí! To jsem ani nevěděl, co se všechno teď vyrábí! Ty mi nikdy nic takového nekoupíš.“
Sedla jsem si na posteli. Už mi bylo líp! A tak jsem s chutí pokračovala tam, kde jsem skončila, než jsem usnula.
„A víš, proč ti to nekoupím? Protože to nevidím! Dělají se mi mžitky před očima, motám se a zakopávám. Jsem ráda, že nakoupím to nejnutnější a dovleču to domů…“
Milan stál ve dveřích a usmíval se.
„Už toho nech, Bárinko. Asi máš horečku, viď? Mluvíš z cesty. Tady máš další čaj a pak ti připravím něco k jídlu. Nějak se mi udělalo dobře. A to jsem rád. Protože teď, když máš roztroušenou sklerózu ty, budu muset všechno dělat já.“
Usmála jsem se také.
„Všechno ne. Jenom něco…“
„Se psem budu chodit ven já, to ti slibuju!“
Vyděsila jsem se. Proboha! Teď mluví z cesty Milan a ne já!
„S jakým psem?“
„Koupíme štěně! A já s ním budu chodit na procházky. A budeme na tebe dva! Celé roky jste tady byly dvě ženské a teď tady budou dva chlapi a jedna nemocná chudinka!“
„Já ti dám chudinku!“
Hodila jsem po něm polštář, on ho chytil a výhružně šel ke mně.
„Tak tohle jsi dělat neměla! To tedy ne!“
Cestou se svlékal a k posteli dorazil nahý. A co se dělo pak, to si všichni umíte představit…

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.happyend4.me/10-otazek-pro/10-otazek-pro-irenu-fuchsovou.html
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12