Pošťácká panenka

Autor článku: Irena Fuchsová Tato povídka je z knihy Ireny Fuchsové, KDYŽ JE MUŽ MOC HODNÝ, která vyšla v roce 2004. Pokud se chcete o aktivitách této spisovatelky, která je zároveň nápovědou v pražském Činoherním klubu, dozvědět více, podívejte se na stránky uvedené na konci příspěvku.

„Dobrý den, paní Vaňková!“
„Dobrý den, Míšo… tak pojď, pojď, já za tebou zamknu.“
Paní Vaňková otevřela domovní dveře, a když zamkla, podívala se na tašku, kterou jsem držel na pravé ruce. Vlastně na půlce pravé ruky. Pod loktem mi ruka končila.
„Proč nenosíš protézu, Míšo? Maminka si mi stěžovala, že ji nechceš nosit.“
Pokrčil jsem rameny.

No jo, má pravdu. Nechci ji nosit. Nezvykl jsem si na ni… překáží mi.“
„Tak si ji vezmi aspoň někdy. Ať má radost. Víš, že je nemocná…“
Rozesmál jsem se.
„Vy jste se na mně domluvily! To stojí za to, když se vy dvě sejdete na kafíčku!“
Moje matka a paní Vaňková byly kamarádky. Když jsme se sem před čtyřiceti lety přistěhovali, bylo jim oběma třicet let. Zatímco moje matka byla vdaná a měla mimino- mě, paní Vaňková byla čerstvá vdova. Bezdětná. Nikdy se už nevdala, i když nápadníků měla, že by je mohla přehazovat vidlemi, jak říkávala maminka s úsměvem.
Paní Vaňková byla totiž krásná.

Její krása mě a mé kamarády provokovala k tomu, abychom na sebe pořád něčím upozorňovali. Ona se totiž uměla krásně rozčilovat! Všichni jsme věděli, že se nerozčiluje doopravdy a strašně rádi jsme pozorovali, schovaní na dvoře nebo v tmavé chodbě, jak na nás hraje divadlo!
Nejlepší bylo, když vyběhla ze svého přízemního bytu jen v župánku, pod kterým někdy neměla skoro nic! A vybíhala často, protože my jí přímo pod jejími okny připravovali taková překvapení, že byl div, že nevybíhala nahá…

Teď stála a koukala na mě. Její oči byly smutné. Přestal jsem se smát. Věděli jsme to oba. Moje matka byla nemocná. Přikývl jsem.
„Tak jo, paní Vaňková. Tak já si tu vaši protézu někdy vezmu. Aby máma měla radost.“
Paní Vaňkové se rozzářily oči. Měla je pořád krásné. Sice už nebyly tak tmavé, jako
když jsem byl malý, ale krásné byly pořád. Hluboké, sametové.
„Víš co, Míšo? Vezmi si ji ráno, až půjdeš do práce a dej si ji ke mně. A až půjdeš z práce, tak si ji u mě zase vezmeš. Maminka si bude myslet, že ji máš celý den a bude mít radost.“
Přikývl jsem. A tak jsme spolu měli další tajemství. Nevím, kolikáté. Mezi námi bylo tajné spiklenectví od mých deseti let.

Tehdy jsme připravili s kluky „bombu“. Chtěli jsme ji odpálit v chodbě a konečně naši krásnou paní Vaňkovou pořádně vylekat. Přinesli jsme ze sklepů a z půd všechno, co jenom trochu zavánělo střelným prachem a já to dal dohromady podle návodu, který jsem našel ve staré učebnici.
A když to v chodbě tehdy před třiceti lety bouchlo a já ležel v krvi na zemi, byla krásná paní Vaňková první, kdo ke mně přiběhl a vzal mě do náruče. Vím, co jsem říkal. Ona si možná myslela, že mluvím z cesty, ale já byl při vědomí.
„Já jsem chtěl, abyste se strašně lekla. Lekla jste se, paní Vaňková?“
Držela mě a plakala. Kolem běhali sousedé, volali o pomoc a ona mě pořád držela a plakala.
„Lekla jste se, paní Vaňková,“ zeptal jsem se znovu a ona konečně přikývla.
„Lekla jsem se. Strašně! Ty jsi ale uličník, Míšo! To se ti opravdu povedlo, takhle mě polekat! Až se uzdravíš, tak si to s tebou vyřídím, uvidíš!“
Spokojeně jsem se usmál a pak jsem omdlel…

Nikdy jsme o tom, co jsme si tehdy řekli, nemluvili. Ale nezapomněli jsme na to. Já věděl, že jsem to udělal kvůli paní Vaňkové, kvůli jejímu nádhernému rozčilování, kvůli její vůni, která mě vzrušovala už jako kluka a ona to věděla také. I když o tom nikdy nemluvila, věděl jsem, že má výčitky. Zbytečné, protože ona za to nemohla- mohla za to moje blbost. Pochopil jsem, že o tom nechce mluvit a tak jsme mlčeli oba. Třicet let.

Celých těch třicet let jsme se měli rádi. Chodil jsem často k ní a ona k nám. Stala se naší rodinnou přítelkyní. Pomáhala mamince i mně, kde se dalo. Byla nám pořád nablízku. Byla to laskavá víla naší rodiny…
Zůstal jsem svobodný a už jsem se s tím smířil. Měl jsem sice pár holek, ale ty se o mě chtěly starat jako o mrzáka. A já se mrzákem necítil. Měl jsem dobrou práci, dokázal jsem se o sebe postarat a nepotřeboval jsem, aby se ke mně někdo choval jako k nějakému ubožáčkovi. A už vůbec bych to nesnesl u ženy, kterou bych miloval.

Vlastně bych se do takové ženy ani nemohl zamilovat.
Takže jsem se neoženil, i když ve mně byla bezedná touha po ženách. Po milování s nimi. Miloval jsem už jako kluk paní Vaňkovou právě pro její ženskost, která z ní byla cítit.
Kdyby se mi to nestalo s rukou, pravděpodobně bych střídal ženské jako fusekle. Takhle jsem se musel krotit. Moc jsem si sexu neužil, alespoň ne takového, jaký jsem si představoval ve své osamělé fantazii. Divokého, vášnivého, nezkrotného!

Většinou se na mě lepily hodné holky, které by mě nosily na rukou, ale pořádný sex jim nic neříkal. A také nebyly moc hezké. Řešil jsem to výlety podobných „starých mládenců“ do Prahy, kde jsme si o víkendu užili a v neděli večer se vrátili domů. Maminka to věděla a mrzelo ji to.
„Koukáš na to, co má holka pod sukní, místo aby sis vzal nějakou slušnou, která se o tebe postará, až tu nebudu.“

To jsem slyšel pořád a poslední dobou víc a víc. Chápal jsem ji. Byla nemocná a trápilo ji, co se mnou bude, až tu nebude. Sice věděla, že jsem soběstačný, ale chtěla vedle mě vidět hodnou ženskou. Tak jsem jí slíbil, že si dám inzerát.
„Paní Vaňková, řekněte mi o nějakém ženském časopise, kde jsou inzeráty.“
Před chvíli jsem přišel z práce a stavil se u paní Vaňkové pro „její protézu“. Připínal jsem si ji a vzpomněl si na inzerát. Zvědavě se na mě podívala.
„Ty se chceš s někým seznámit, Míšo?“
„Já ne. Maminka. A já jí to slíbil.“
Paní Vaňková se usmála.

„Tak tys to slíbil mamince… To je od tebe hezké. Ale víš co, Míšo? Počkej s tím chvíli! Něco mě napadlo.“
V očích jsem jí uviděl čerty a rozesmál jsem se.
„Vidím, že jsem měl za vámi přijít už dávno, paní Vaňková!“
Zamračila se.
„Jak to myslíš? Já neznám adresy pražských bordelů, Míšo.“
„Vy taky víte všechno… Já to tak nemyslel, nezlobte se! A v Praze jsem nebyl už dva měsíce. Nechci mámu rozčilovat.“
Když jsem si druhý den odpoledne přišel vyzvednout protézu, seděla paní Vaňková v kuchyni s mladou ženskou. Přesně ten typ, který se mi odjakživa líbil, ale ke kterému jsem se bohužel nikdy nedostal. Džíny, bundu hozenou přes židli, plandavý svetr a blonďaté vlasy, které jí létaly kolem hlavy. Když paní Vaňková viděla, jak jsem na ni vyvalil oči, spokojeně se usmála.
„Tak to je náš Míša, holčičko!“
Mladá žena vstala. Nadechl jsem se a málem omdlel! Bože, já to zase cítil! Po třiceti letech! Nádherná vůně, která se vznášela kolem paní Vaňkové, když jsem byl malý, byla tady v kuchyni! Vůně, kvůli které jsem odpálil „bombu“ a přišel o ruku!
„Ahoj. Já jsem Stela.“
Probral jsem se. Držel jsem Stelinu ruku v dlani a koukal do nádherných hnědých očí. Otočil jsem se na paní Vaňkovou, která nás pořád s úsměvem pozorovala.
„Ona má oči jako vy! Ale vy přece děti nemáte, paní Vaňková!“
„To je moje neteř, Míšo! Počítám, že jste stejně staří. Moje sestra se provdala do Ostravy. Stela má dvě děti, obě teď studují v Praze. A protože moje sestra před rokem zemřela, Stela udělala výměnu. Bydlí teď kousek od nás, Míšo. Přímo na náměstí! Děti to mají z Prahy domů blíž. A prý to udělala i kvůli mně…“
Stela ji objala a políbily se. Koukal jsem na ně a cítil v srdci smutek. Taková nádherná ženská! Její chlap ji musí na rukou nosit! Povzdechl jsem si.
„Škoda, že nejste vdova jako vaše teta, Stelo.“
Obě ženy se rozesmály.
„A rozvedenou byste nebral,“ zeptala se Stela koketně a několikrát kolem mě přešla
jako manekýnka na molu.
Ona je rozvedená?! Ta nádherná ženská, ze které cítím to, co jsem z paní Vaňkové cítil už jako pětiletý kluk, je volná?
„Bral! Bral! Všema deseti!“

Radostí jsem poskočil a natáhl před sebe ruce. Při pohledu na pravý pahýl ruky a na pět prstů na mé zdravé levé ruce, na mě Stela zahrozila.
„A už to začíná! Vy lháři!“
Vyprskli jsme oba smíchy a smáli se tak, až začala křičet, abych toho nechal, nebo se počůrá. Začala mě honit po kuchyni a já ji chytil a pevně objal. Snažila se vykroutit, ale držel jsem ji pevně.
„Teti! Teti! Pomoc!“
Ale paní Vaňková mávla rukou.
„Holka, já ti nepomůžu! Je to bláznivý rošťák, který mě svými lumpárnami přiváděl do hrobu odmalička! Jen si s ním poraď sama, já se jdu podívat na dvůr na prádlo! Jestli už proschlo!“
A zmizela.
Stela sebou přestala cukat a přitiskla se ke mně.
„Mě už tak dlouho nikdo takhle nedržel…“
Podívala se na mě a zavřela oči. Byl jsem o hlavu větší, tak jsem se sklonil a políbil ji. A pak jsem ji zvedl a líbal ji a líbal. Byla jako pírko…
„Tak vidím, Stelinko, že bylo rozumné, že ses přistěhovala právě sem!“
Odskočili jsme od sebe a podívali se na paní Vaňkovou, která celá zářila.
Stela zrudla a pak na mě zahrozila.
„Ty jeden! Jen počkej! Teti, je to přesně takový rošťák, jak jsi říkala! A ještě něco ti řeknu! Je to přesně takový rošťák, na kterého jsem čekala! Celý život jsem na něj čekala! Jak jsem mohla vědět, že se narodil tady a ne v Ostravě?!“
Začali jsme spolu chodit.
Stela byla jako vítr. Zvládla všechno. Nás dva, svůj byt, zaměstnání, starost o děti i vymýšlení lumpáren, kterými mě přiváděla k nádhernému šílenství, jaké jsem nikdy předtím s nikým nepoznal.
Brzy u nás byla jako doma, maminka rozkvetla a všechny její nemoci byly pryč.
A paní Vaňková?
Když jsme jí se Stelou přinesli svatební oznámení, řekla, že mi konečně splatila dluh, který měla třicet let…

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.happyend4.me/10-otazek-pro/10-otazek-pro-irenu-fuchsovou.html
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12