Západy a východy

Autor článku: Irena Fuchsová Tato povídka je z knihy Ireny Fuchsové, KDYŽ JE MUŽ MOC HODNÝ, která vyšla v roce 2004. Pokud se chcete o aktivitách této spisovatelky, která je zároveň nápovědou v pražském Činoherním klubu, dozvědět více, podívejte se na stránky uvedené na konci příspěvku.

Byla jsem ráda, že jsem už doma!
Uf! Celá jsem se třásla zimou! Ani jsem nemohla odemknout schránku, jak jsem měla zmrzlé prsty! Ráno jsem nechala kabát na věšáku a vzala si ze skříně koženou bundu. A neměla jsem to dělat. Jaro sice podle kalendáře už je, ale kabát se přece jenom ještě unese…
Ve schránce jsem měla pohled od Simony.
„Danuško! I když je ještě po ránu zima, východy slunce jsou nádherné! A o západech ani nemluvím! Už se těším k vám na chalupu! Ó, tam bude západů a východů slunce! Pozdravuj Honzu! Simona.“
Tajemná Simona a její tajemství! Seznámily jsme se spolu loni v létě v Itálii a od té doby jsme si psaly. Dokonce jsme plánovaly, že k nám s manželem přijede v létě na chalupu.
Spiklenectví žen, tak by se dalo nazvat naše přátelství!
Bydlely jsme společně čtrnáct dní v jednom bungalovu, ale důvěrně jsme se spřátelily až několik dní před odjezdem. Do té doby se mi na ní totiž něco nezdálo! A nejenom mně! I Honzovi!
Jak to vlastně před rokem v červenci začalo?
Byl tehdy pátek. Trochu jsem poklízela „pokoj habánů“, jak jsme říkali našim dětem a najednou stál ve dveřích Honza a potutelně se usmíval.
„Danuno! Co bys říkala tomu, koupat se v neděli v moři? V Bibione?“
Podívala jsem se na něho a měla jsem sto chutí poklepat si na čelo. Bibione? Co to blábolí?!
Včera obě naše děti odjely na brigádu do Německa- přes agenturu si rok co rok přivydělávají na vysokoškolská studia v italské cukrárně kousek od Hamburku. A my se chystali na celý měsíc na chalupu.
Letos jsme totiž naši každoroční dovolenou u moře vzdali. Od jara jsme strkali peníze do chalupy a na dovolenou nezbylo. Ale nevadilo mi to. Po úpravách je v naší chaloupce jako v nebi. I když, moře je moře. Miluju moře. Mohla bych v něm ležet od rána do večera!
„Dano! Slyšíš mě? Tobě se snad nechce?“ Dorážel na mě Honza. „Pamatuješ, jak jsi
říkala, že bez moře nevydržíš? Že musíš každý rok k moři, jinak…“
Rozesmála jsem se.
„Co jinak? Co jinak?“
Přišel ke mně a objal mě. Přitulila jsem se k němu. Dneska v noci jsme si spolu užívali jako za mlada. Znáte to, v celém bytě sami…
„Však ty víš, co by jinak bylo! Kdybych tě nevyvezl k moři, nedala bys mi! Dneska v noci ses výjimečně rozparádila… ale já bych chtěl, aby ses takhle rozparádila každou noc! A u moře!“
To už jsme se smáli oba, ale já pořád nevěděla, kam míří!
„Pojď, zabalíme a ráno vyrazíme! Vyjedeme brzy ráno a v neděli jsme tam. Bydlení seženeme u té cestovky vedle kavárny, kam chodíme… vždyť víš…“
Co se to s ním děje? Že by něco pil? Odtáhla jsem se od něho.
„Jak vyrazíme? Kam vyrazíme? A za co? Tys snad vyhrál?“
Zavrtěl hlavou a pak přikývl.
„Nevyhrál jsem sice peníze, ale zato jsem vyhrál tebe. Danuš! Máme před sebou měsíc volna. Čtrnáct dní můžeme být u moře! Mám nějaké peníze… říkal jsem si, že je schovám na Vánoce… ale dneska v noci jsem si uvědomil, jak se mi stýská po…“
Znovu mě objal. Držel mě a mlčel.
„Po čem? Po moři?“
Zase zavrtěl hlavou a pak přikývl.
„Po moři se mi nestýská. Stýská se mi po tvém slaném těle! Mám asi nedostatek jódu či co!“
Ničemu jsem nerozuměla. Poznal to a konečně mi řekl všechno.
„Šéf potřebuje někam na čtrnáct dní uložit Alenu s jejich malým. Ale hlavně musí někam uklidit tchyni. Chce předělávat barák a Lukáškovi jsou tři měsíce. To víš, dítě a zedníci! Zeptal se mě, jestli jedeme k moři. Když jsem mu vysvětlil, jak jsme na tom s penězi, dal mi zvláštní odměnu a přikázal mi, abych tě k moři vyvezl! A taky mě poprosil, jestli by u nás na chalupě, zatímco my budeme u moře, nemohla být Alena s Lukáškem i s paní tchyni… vlastně… víš, Danuš… vlastně…“
Byl rozpačitý jako malý kluk! Chlap jako hora! Šťouchla jsem do něj prstem.
„Tak cos provedl? Co? Přiznej se! Leze to z tebe jako z chlupatý deky! Co -vlastně-? Jaké -vlastně-?“
„Víš, já už jsem na chalupě se šéfem byl. Všechno jsem mu ukázal a dal mu klíče. Zítra je tam veze…“
„Zítra?! Zítra tam přece jedeme my?!“
„Ne! My jedeme zítra k moři.“
Nadechla jsem se, že mu vynadám, ale najednou jsem ucítila vůni moře a uslyšela vlny, jak naráží do pláže…
„Tak co?“
Pátravě se na mě podíval, ale když v mých očích uviděl Bibione, oddechl si a začal křičet na celý byt.
„Balíme! Balíme!“
Bylo to neuvěřitelné!
Balili jsme se do Itálie, kterou jsme normálně plánovali několik týdnů a pečlivě se na ni připravovali! Ještě včera jsme o Itálii nevěděli, a teď budeme za pár hodin frčet přes Rakousko! Připadali jsme si, jakoby nám bylo dvacet! Psychologové mají pravdu, když tvrdí, že vše nečekané je krásné!
Do zavazadel jsme naházeli věci během půl hodiny, domluvili se sousedy zalévání kytek a dohled nad bytem, zavolali jsme dětem, já připravila svačinu a pití do auta, pak jsme zalezli do postele, spali jako dudci a ve čtyři ráno jsme nasedli do auta a vyrazili!
První noc jsme zastavili kousek před italskými hranicemi vedle motorestu, kde jsme už několikrát přespali. Tentokrát jsme se ale uvelebili v autě a přitulení k sobě spali až do rána.
Do Bibione jsme dorazili po obědě, a protože cestovní kancelář, kde jsme si chtěli zajistit ubytování, měla ještě zavřeno, šli jsme si sednout do naší oblíbené kavárny hned vedle.
Honza se mě dotýkal pod stolem nohou a já vrněla blahem jako kočka. Bylo to
nádherné! Ubytujeme se a vyrazíme k moři! Tahle cestovka měla své útulné bungalovy kousek od pláže, auta byla schovaná ve stínu stromů a jestli budeme mít štěstí a dostaneme bungalov pro dva…
„Když nebudeme bydlet sami, tak ti to vadit nebude, viď?“
Honza se zatvářil starostlivě a já se usmála. Čte mi myšlenky!
„Teď na to myslím. To je jedno. Už jsme párkrát bydleli s cizími lidmi a vždycky to vyšlo. Nikdo si nechce kazit dovolenou hádkami…“
„To máš pravdu,“ souhlasil spokojeně Honza. „Vždycky jsme se nějak domluvili. A bungalovy jsou prostorné, vadit si nebudeme…“
Vedle u stolu se ozvala čeština.
„A co když k nám dají dva Němce? To bych nepřežila! Strašně řvou!“
Seděla tam rodina. Rodiče v našem věku a dcera se synem ve věku našich habánů. Děti si něco tiše povídaly a otec prohlížel peněženku. Matka byla zamračená a nervózní.
Její manžel mávl rukou, ale ženu neuklidnil. Pokračovala dál.
„Možné to je. Slyšel jsi přece, že dvoulůžkové bungalovy už nemají!“
„Uvidíme, Simono, uvidíme! Hlavně, abychom se s nimi domluvili. A o to strach nemám…“
Kývl hlavou k dětem, které se o něčem radily nad mapou.
„Tak co jste vymysleli?“
Žena se podívala na hodinky a pak oknem kavárny na zavřené dveře cestovky.
„Ještě půl hodiny. Ty jejich polední přestávky… Ach jo. Už abychom byli ubytovaní…“
Honza se ke mně naklonil.
„Slyšelas?“
Napadlo ho totéž co mě. Oba jsme si rodinku nenápadně prohlíželi. Vypadali slušně. Jestli je to opravdu tak, jak si myslíme, pak máme o sousedy v bungalovu postaráno. V cestovce totiž nabízeli buď dvoulůžkové pokoje, nebo bungalovy pro čtyři a dva lidi.
Než otevřeli, domluvili jsme se s nimi a za hodinku jsme už vybalovali věci ve společném bungalovu.
Druhý den ráno jsem uslyšela vrznutí dveří. Někdo šel ven! V pět hodin! Nedalo mi to a vykoukla jsem pootevřenými dveřmi na balkon.
Byla to Simona! Rázovala směrem na pláž, v ruce červenou tašku na toaletní věci. V pět hodin?! Ale pak jsem nad ní mávla rukou. Je to její věc. A zase jsem se zahrabala vedle Honzy.
Když jsme vstali, byli naši sousedé už po snídani, kuchyň byla uklízená a celá rodina připravená k odchodu k moři. Simona se spokojeně usmívala a když dávala do košíku svoji červenou tašku, napadlo mě, že její rodina možná ani neví, že někam ráno šla…
Večer jsme seděli na balkoně a popíjeli červené víno a já si všimla, že zase někam jde. A zase sama. S červenou taškou na toaletní potřeby.
„To je divné…“
Honza se na mě zvědavě podíval a tak jsem mu řekla, čeho jsem si ráno všimla.
„A teď jde zase sama!“
Ukázal na zeď, za kterou byl slyšet tlumený hovor.
„Ale doma jsou! Takže musí vědět, že někam jde!“
„Ale kam? Dovedeš si představit, že bych se ráno v pět někam vypařila a přišla za hodinu jakoby nic? A večer bych to udělala zase?“
Honza položil skleničku, vstal a chytil mě za krk.
„Tak to bys udělala jednou a zaškrtil bych tě! Vlastně, co blbnu! Jsem u moře a budu ženskou škrtit! Utopil bych tě!“
Když si zase sedl, ukázal na protější bungalovy.
„Jestli nás teď někdo pozoroval, myslí si, že jsem tě chtěl zaškrtit! A já zatím láskyplně žertoval! A takhle nějak to bude se Simonou!“
Pustili jsme to z hlavy. Alespoň pro ten večer. Ale od následujícího rána záhady kolem Simony pokračovaly.
Nejenom že odcházela z bungalovu každé ráno a každý večer, ale všimli jsme si, že často odchází i z pláže. Zdálo se, že ona a její rodina je dost zapomnětlivá, ale Simona jim obětavě pro zapomenuté věci chodila. A ráda!
„Víš, co si myslím?“ Špitla jsem jednou večer Honzovi, když jsme oba uslyšeli vrznout dveře. To se Simona vracela ze své večerní procházky.
„Že tu má někde chlapa! Ženatýho chlapa s rodinou, se kterým se schází ráno a večer a občas i přes den! Nemůže bez něj být!“
Honza se zatvářil pochybovačně.
„Prosím tě, Danuno! Jarda je přece hodnej chlap!“
Honza se se Simoniným mužem spřátelil a měli si pořád co povídat. Oba měli podobné profese i povahy. Akorát, že Jarda se mi zdál na můj vkus moc laskavý.
„Právě proto, že je hodnej! Ženský zahejbaj většinou těm chlapům, co jsou hodný…!
„Takže já nejsem hodný?“
Obrátila jsem oči v sloup.
„To přece nemůžeš takhle brát! Hodný, hodný… To je u každého jinak…“
Honza přikývl.
„No právě. Já si, Danuno, myslím, že když chce někdo zahnout, tak prostě zahne. A je úplně jedno, jakého má partnera…“
A pak jsme nad Simonou definitivně mávli rukou. Nepřijeli jsme do Bibione, abychom se bavili o tom, proč si jsou lidé nevěrní.
Simona dál mizela od své rodiny ráno i večer, mizela z pláže a za hodinku se vracela, usměvavá a spokojená, že nese to, co někdo zapomněl v bungalovu. Zdálo se, že vztahy v její rodině jsou vynikající a její mizení nikomu nevadí. Proč by tedy mělo vadit nám?
Nicméně jsme se k ní oba chovali rezervovaně. I když jsme už její mizení nerozebírali, nápadné nám bylo pořád. Byla prostě podezřelá. Tajemná Simona.
Jednou jsme na pláži leželi kousek od sebe a Simona najednou začala hrabat ve svém košíku.
„Járy, tys mi bral z košíku křížovky,“ zeptala se manžela a ten zavrtěl hlavou.
„Já jsem si ráno luštil v posteli…“ Lukáš se začal provinile zvedat z ručníku. „Promiň, mami. Zapomněl jsem ti je tam vrátit. Dojdu pro ně!“
„Ne! Ne!“ Simona vyskočila, celá natěšená. „Lež! Dojdu tam sama! Vyhodím aspoň polštáře a deky na balkon! Teď už tam sluníčko tak nepraží…“
Popadla červenou taštičku na kosmetiku a svižným krokem mizela směrem k bungalovu. Koukali jsme s Honzou za ní a Jaroslav si toho všiml.
„Simona je strašně obětavá. A laskavá. O dovolené o nás pečuje jako kvočna… ale nejenom o dovolené! I doma je taková…“
„Je ranní ptáče, co? Kam to mizí každé ráno?“
Zatrnulo ve mně. Tak to se, prosím, zeptal můj muž! Probodla jsem ho pohledem, ale už to řekl, nedalo se nic dělat. Myslím, že měl na Simonu vztek. Zahejbá svému muži a on ji za to ještě chválí!
Jaroslav mu na jeho otázku odpověděl s úsměvem.
„Všimli jste si toho? To je její slabost! Východy a západy slunce! Ráno a večer chce mít od nás klid. A tak se chodí dívat na východ a západ slunce. Sama! Že prý tak načerpá nejvíc síly! Ona je strašně romantická! Kolikrát bych s ní šel, nebo děti, ale ona nechce. Prý, nechte mě samotnou, potřebuju si od vás odpočinout…“
„Západy a východy slunce?“ Podívali jsme se s Honzou na sebe a myslím, že jsme si oba pomysleli to samé.
To bysme tedy chtěli toho „západa a východa“ vidět! Určitě je ženatý!
„Ano! Západy a východy slunce,“ opakoval spokojeně Jaroslav a natáhl se na ručník. Když jsem za chvíli zjistila, že jsem si zapomněla knihu a řekla to Honzovi, oba jsme se tiše rozesmáli.
„Jdi si pro ni, východe slunce! Ale vrať se před západem,“ špitl potichu a já se smála ještě kus za pláží.
Už z dálky jsem viděla, že u Simony na balkoně někdo kouří. Že by toho chlapa pozvala dovnitř? A že by kouřil na balkoně? To by tedy bylo hodně riskantní!
Koukám na balkon a vtom vykoukla Simona, schovaná za zábradlím a mávala na mě s cigaretou v ruce.
„Nedáš si?“
„Ty kouříš?“
Překvapeně jsem zůstala stát. Nikdy jsem ji totiž neviděla, že by si zapálila.
„Pst! Pst,“ zasyčela na mě a hned na mě kývla, ať jdu dovnitř.
„Jak to, že kouříš,“ vybafla jsem na ni, sotva jsem se protáhla dveřmi na balkon a rychle za sebou zavřela, aby kouř nešel dovnitř. Určitě tu měla nějakého chlapa, který to tu zakouřil a ona to kamufluje přede mnou tím, že si zapálila také!
Simona se rozesmála.
„Kouřím už dvacet let. Tajně! Když jsem s Jardou začala chodit, řekla jsem mu, že nekouřím. On to nemá rád. A pak mi bylo blbý přiznat se, že jsem lhala. Znáš to… Naštěstí má maminku a ta vykuřuje celý život. A ta mě taky už dvacet let kryje. Bydlíme v baráku, maminka je v přízemí a tak si k ní chodím na cigárko!“
Už mi bylo všechno jasné! A Simona pokračovala.
„Ale jak to mám dělat o dovolených? Víš, co to pro mě je, Dano? A tak jsem si vymyslela západy a východy slunce…“
Přerušila jsem ji a řekla jí, s čím se nám před chvíli na pláži svěřil Jaroslav, a ona se spokojeně nafoukla.
„No vidíš, jak to funguje! Jarda nic netuší! A děti také ne! A že jsem obětavá a laskavá, to je pravda! Každou chvíli jim pro něco jdu. U moře mi totiž cigaretka strašně chutná! A tak občas něco „zapomenu“, abych se pro to mohla vrátit! Nemysli si, o těch křížovkách jsem také věděla, že je s sebou nemám. Ale víš, jak chutná dopolední cigaretka a kafe, které jsem si tu od rána nechala?“
Spokojeně típla zbytek cigarety do hlíny v truhlíku a pak dala nedopalek do igelitového sáčku.
„Vyhodím to venku do koše. Jsem vycvičená v mazání stop.“
Nedalo mi to a zahrála jsem si na osvětu.
„Stojí ti to za to, Simono? Kouření škodí zdraví.“
Pokrčila rameny.
„Já vím, Dano. Ale já zase tolik nekouřím. V práci nemůžu a tak jsou to dvě-tři cigarety u maminky. A na dovolených je to také tak. Ráno východ a večer západ. A někdy přes den, když něco „zapomenu“. Víš, ty moje cigaretky jsou takové moje malé nevěry. Risk!“
Musela jsem se smát, ale chápala jsem ji. Já zase Honzovi lžu, kolik mě co stálo.
„Fakt! Je v tom trochu nebezpečí, nemysli si,“ pokračovala Simona dál. „Co kdyby Jarda někdy přišel na východ slunce za mnou? Jak bych mu tu cigaretu vysvětlila? A také musím mít pořád u sebe sprej a žvýkačky… Jo, holka, ženská, která podvádí, to nemá lehké, nemá!“
„A kde je máš schované,“ zajímala jsem se o praktiky podvodnice a Simona ukázala na červenou taštičku.
„Tady. Mezi vložkami. Do taštičky by se mi totiž Jarda nikdy nepodíval! Ví, že je to moje taštička s intimnostmi.“
Ulevilo se mi. Ta rodina byla sympatická a podvod s cigaretou je nic proti tomu, co jsme si s Honzou mysleli…
Na pláž jsme se vracely společně, spojené spiklenectvím žen a bohatší o přátelství. Obě jsme totiž cítily, že nás uplynulá půlhodina sblížila víc, než deset dní společného bydlení!
Když jsme šli s Honzou do moře a já mu kus od břehu řekla, jak to opravdu s tajemnými Simoninými odchody je, chechtal se tak, že se málem utopil!
Zbývalo nám ještě několik dní společného pobytu. Užili jsme si je, a když jsme se vrátili, začaly mezi námi létat SMS, psali jsme si dopisy, navštívili se o Vánocích a společně plánujeme nejenom Bibione, ale i jejich návštěvu u nás na chalupě.
A mě někdy napadne, že nebýt toho, že jsem se tehdy vrátila do bungalovu pro knížku, nikdy bych se nedozvěděla, co se za Simoninou tajemností skrývá! Vzpomínali bychom na ni jako na potvoru, která svému muži na dovolené drze zahejbala…

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.happyend4.me/10-otazek-pro/10-otazek-pro-irenu-fuchsovou.html
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12