Aby řeč nestála

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Co je mravné a co je nemravné? Rozhoduje o tom každý z nás sám nebo se určuje hranice toho co mravné je nebo není objektivním názorem, či z pohledu samotného úmyslu jednat mravně či nemravně z pozice přátelství, kamarádství či kolegiality?

Zranění lidé si teprve potom uvědomují, co se všechno nemuselo stát, kdyby nebylo toho či onoho skutku, úmyslu a příliš velké důvěry. Jak se to vezme …

Budeme přátelé…

Dva lidé se rozhodnou, že budou přáteli. Mají co mezi sebou sdílet – společné záliby, společné myšlenky a ideály. Ví každý o dobrých a i těch horších vlastnostech toho druhého všechno, než mu svěří nějaké tajemství, nějakou starost či něco, co by se neměl jiný nikdy dozvědět? Je mi docela záhadou, že někteří lidé vkládají do přátelství tolik víry, aniž vyzkoušeli jeho stabilitu a upřímnost, že nakonec se mohou dostat do velmi zapeklité situace. Neboť každý přítel má ještě další přátele, stejně důvěryhodně s nimi rozpráví o věcech druhých lidí. Aby řeč nestála. Dospělý člověk by měl odhadnout, kdy je něco svěřeno jen jemu, a pokud je to navíc slušný člověk, nebude to vykládat při kávě v první kavárně svým přátelům. Jenže, slova se mluví a voda teče. Když si člověk neumí najít sám téma, o čem by se bavil s druhými lidmi, aby taky vypadal zasvěceně a důležitě, vybalí něco, co může stát někoho místo v zaměstnání, může přijít o důvěryhodnost mezi lidmi, na kterým jim záleží anebo dokonce i trestně stíhán.

… drby a polopravdy zahřejí a ukojí malé sebevědomí

Když si tak procházíte noviny, jsou plné takových „zajímavých“ polopravd, které mohou někomu uškodit, a přitom se tomu těžko ubrání. Tvrdit, že to není pravda nebo jinak, to nikoho nezajímá. Stačí, když uspokojí vlastní nedostatečné sebevědomí anebo si vylije žluč. Někdy i stačí, že se někdo polil vínem na recepci nebo sebou plácnul v tanečním kole, frajer. I v knihách, které lidé o sobě píší, a které se nazývají memoáry, najdete spoustu zajímavostí i jiných slavných lidech, takže si hned můžete upravit mínění. Nejsem proti, aby se lidé bavili, aby psali či malovali. Vždyť svět je i o lidských vlastnostech, o zbabělosti či hrdinství. O příčinách vzestupu a také pádu. Ale jedna věc je, když jde o všeobecně známá fakta, která dokreslují povahu nějaké postavy v příběhu nebo románu bez zjevného úmyslu postavu poškodit v očích lidí anebo o blízkého přítele, který měl zajímavé známosti a vlivné postavení, neuměl v jistých chvílích udržet pusu na zámečku, a když přestal být přítelem, stal se po určitém úsilí pisatele, lotrem.

… jak se do lesa volá

Každý dospělý člověk, který se chce veřejně vyjadřovat k problémům doby, by měl rozlišovat, co je mravné a co nemravné v jeho záměru „něco napsat“ a tím i šířit, protože se mu to může vrátit i s úroky. A třeba ho to i velmi citelně finančně postihnout. Dokonce i toho, kdo byl „jen vyprovokován“ a prostě si přisadil. Není třeba psát dlouhé komentáře, trávit celé dopoledne nad obhajobou nebo zlomyslnou debatou, pod článkem, kde se píše o někom, kdo lidem pije krev. Třeba jen tím, že nosí jinou kravatu. To ostatní se už někde sežene … neumím si představit jak žijí lidé, kteří se živí psaním štvavých článků a knížek.

Nakonec, dnes, když máte peníze, můžete si vydat, co chcete. Nemůžete však mít jistotu (skutečný příběh), že po deseti dvaceti letech, když už jste třeba i na všechno zapomněli, někdo, o koho velmi stojíte a spřádáte si sny o společném životě, vás vymaže najednou z Facebooku, z kontaktů v mobilu a Skype. Proč? Protože pochopí, že máte i několik dalších tváří, než tu jednu, co mu ukazujete a netouží ty ostatní poznat.

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet