Důchodce a duchovní život – Had a houba

Autor článku: František Benda Toto neobvyklé spojení snad nejlépe vysvětlí naše známé přísloví „Strach má velké oči“. Jedná se ale o zcela jednoduchý případ tzv. předjímání.

Náš mozek si za dobu našeho života vytvořil jakousi soustavu představ, něco jako kartotéku s mnoha přihrádkami, do kterých se snaží uložit vše nové, s čím se setká. Pokud není ochoten založit pro zcela nové, dosud nepoznané poznatky, další, pro ně vyhovující přihrádky – což se chce, jmenovitě starším lidem, zpravidla jen zřídka – nezbude nic jiného, než pomocí analogií nebo příbuznosti se je snažit vecpat do některé přihrádky alespoň trochu podobné, ale již osvědčené a zaběhnuté. Pokud někde něco přečnívá nebo nějak překáží, bude nutno to nějak přizpůsobit. Že se tím nově zařazovaný poznatek občas dost zdeformuje, je pochopitelné.

Že má strach velké oči vyplývá z lidské zkušenosti, která při setkání s něčím neznámým spíš čeká nějakou pohromu než obveselení. To je ta naše opatrnost. Očekávajíce pohromu jsme o to víc šťastnější setkáme-li se místo toho s něčím naopak příjemným.

Ve východní literatuře, která nám proniká ve stále větší míře, se velice často opakuje případ kohosi, kdo v šeru nebo dokonce ve tmě uviděl na zemi ležící silný provaz a značně se polekal, neboť jej považoval za hada.

Tomu se dá docela dobře uvěřit, neboť taková záměna je pochopitelná. Ovšem v našem prostředí moc nesedí, neboť je značně nepravděpodobná. U nás se zmije i užovky chovají jinak, a nic jiného prakticky nepřipadá v úvahu. Tak jakápak záměna? Proč ta obava?

Ne tak v Indii. Počet uštknutí jedovatým plazem je ve srovnání s naším prostředím otřesný. Je to tam zkrátka jiné.

Před lety jsme byli požádání postarat se o program jednoho Inda v době, kdy zrovna nepřednášel. Zavedli jsme ho na naše oblíbené místo na stráň mezi lesy, odkud byl utěšený rozhled daleko do zvlněné krajiny. Zatím co se rozhlížel, usadil jsem se pohodlně v trávě. On mne úkosem pozoroval, načež se otázal: „No snakes?“ (Nejsou tu hadi?). Ujistil jsem ho, že nikoli, i když mne v tu chvíli škodolibě napadlo, že jak na potvoru by se nějaká ta zbloudilá zmijka objevit mohla. Naštěstí se tak nestalo, a on suše dodal: „V Indii byste si takto nesedl“.

Tehdy jsem pochopil, že strach ze všudypřítomných hadů je asi zcela oprávněný, takže není divu, že se dostal si do podvědomí tamějších obyvatel. Hadi tam zřejmě číhají na každém kroku, pročež znamenají trvalou hrozbu.

Se stejným problémem předjímání se ovšem můžeme setkat i u nás. Velice snadno jej dokážeme vystopovat dokonce ve svém vlastním myšlení.

Dost často již předem předvídáme (zpravidla neopodstatněně) jak by se ta která situace mohla v budoucnu vyvíjet, a ani to nedá velkou práci, abychom patřičné příznaky už jakoby zřetelně rozpoznali.
Trefně se tomu říká „Přání otcem myšlenky“. Je to svůdné; jestliže se něco projevuje v určitém směru pouze na padesát procent, záleží pouze na nás, považujeme-li to za vítězství či za kolaps.

A teď k té houbě.

S hady u nás zřejmě nepochodíme, to není naše parketa, ale předjímat můžeme vesele i v jiné oblasti, nám bližší. Jsme přece vyhlášený národ houbařů. V lese neprcháme před hady; naopak: honíme se za houbami. A každému houbaři se jistě mnohokrát přihodilo, že ho náhodná skvrna prosvítajícího slunce nebo vhodně umístěný uvadající spadlý list oklamaly natolik, že je považoval za hlavičku některé houby, takže zrychlil své kroky, aby ho někdo nepředběhl. Je to sice oproti hadovi pouze slabý odvar, ale je náš, a princip je stejný.

Je nicméně pozoruhodné, že se patrně jen zřídka může stát, že by někdo považoval hlavičku skutečné houby za list nebo sluneční odraz a nechal je bez povšimnutí. Indové asi také nepovažují kdejakého hada za kus provazu. To by se jim hrubě nevyplatilo.

Je to s tím poznáváním pravé podstaty věcí problém. Naše myšlení je sice skvělý vynález přírody, kterého si ze všech sil užíváme, ale nic – jak známo – se nesmí užívat víc, než je zdrávo.

Autor: František Benda, Foto: Internet