Důchodce a duchovní život – Poctivost

Autor článku: František Benda „K tomu, kdo je poctivý, proudí hojnost ve všech směrech“. Tak zní starodávná poučka. Slovo nekradení zní v našem prostředí příliš hrubě. Ale lze jeho význam vyjádřit jemněji, a také tak, aby zasáhlo i okrajové odstíny této činnosti: neziskuchtivost obecně a netoužení po cizím majetku pak zvláště.

Že jde o prastarou lidskou vlastnost je zřejmé už z toho, že dokonce v nejstarších dochovaných textech lze nalézt zmínky jak o různých přestupcích, o jejich zákazech, i o trestech za ně.
Touha po majetku dokáže přerůst do takových rozměrů, že pře-hluší vědomí práva druhého na soukromý majetek, i uvědomění si škod či žalu, které se tím někomu způsobí.
Totéž se týká zcizování ve velkém, kdy poškozeného je obtížné určit jmenovitě; buď je jich mnoho, nebo se přestupek týká nějakého odvětví, které se vztahuje na činnost celých skupin. Za každou činností je ale ukryta určitá myšlenka, a ta vznikla ve zcela určité hlavě (nebo ve více hlavách současně). Oběti určitelné být nemusí, viníci ale existují vždy. Jedna věc je pak v jejich nalezení a odsouzení podle práva, jiná pak v tom, aby si sami uvědomili škodlivost svého počínání i jeho pozdější následky a nevcházeli dobrovolně a zbytečně do koloběhu zla.

Ne vždy se ale jedná o zjevně hrubé násilí. Někdy je obtížně určitelné, na co si lze dělat oprávněný nárok, a na co ne. Období sběračství, kterým zřejmě člověk prošel v pravěku, v mnohých myslích pře-trvává dosud. V přírodě se člověk odjakživa považoval za jejího spolumajitele, a tak si z ní volně vybíral co potřeboval nebo co se mu líbilo. S přibývajícím množstvím lidí, žijících ve stejném místě, se ale poměry změnily natolik, že příležitostí k braní valem ubývalo. Pak nezbylo, než sáhnout na majetek spoluobčanů, pokud nebyl pečlivě střežen.

Socialistická éra v tomto směru značně uvolnila morálku. Hlásané heslo, že „vše patří všem“ se snadno dalo vyložit jako „nic ne-patří nikomu“, čemuž se mnozí snadno přizpůsobili. Obohacovat se na úkor společnosti bylo dokonce považováno za přednost, a celé skupiny se v ní předháněly.
V otázce autorství je situace poněkud jiná. Nové myšlenky a nápady jsou přinášeny ve prospěch celé společnosti. Ne u všech objevů a vynálezů jsou známi jejich autoři, ne všichni za ně byli náležitě odměněni. Proto také nemohou být patřičně citováni; byla by to ostatně u každé nové práce nepřehledná řada jmen.

Výstavba nového myšlenkového díla – v kterémkoli oboru – se tak podobá stavbě nové budovy, při které se ale nepoužívají výhradně nové materiály, nýbrž současně s nimi i celé součásti staveb již dříve postavených, mnohdy novými tmely a výplněmi jen vhodně pospojovaných. Pouze ve věci zběhlý odborník by dokázal poznat, odkud co pochází a co je případně nové. Jakékoli citování zde v běžném případě vůbec nepřipadá v úvahu.

Do oboru nekradení také patří plýtvání. Většinou je neprokazatelné a nekontrolovatelné. Naopak nepřiměřená úzkostlivosti snadno překývne do živoření. Hospodárný způsob života má velice široké meze. Někteří nazývají plýtvání „vesmírnou loupeží“. Samozřejmě že v konečném důsledku postihuje autora, ale poškození většinou zůstanou neznámí, neboť mohou být vzdálení jak v prostoru, tak v čase.

Autor: František Benda, Foto: Internet