Kroky ve tmě

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Již jsem psala v některých článcích, že přichází doba, kdy se svět začne měnit a co platilo ještě včera, zítra platit nebude.

Z pohledu historie je takový stav normální, jsme bytosti, které dějinami hýbou svými přístupy, chováním, konáním a jednáním, nehledě na to, že se děje něco důležité – výměna generací. S výměnou generací však nepřecházejí, nebo dost často nepřecházejí, zkušenosti, praktické návody k životu a ani varování nejsou dost silná …

Naše děti žijí jinde, než jsme žili my. Je to pravda?

Současné mladé generaci není lehko. Její doba od ní vyžaduje úplně jiný styl života (ona ta svoboda má velmi široký rozměr a rozhodně není jen o příjemných věcech, ale také o povinnostech, které si lidé musí především uvědomit sami, že je mají, o dobývání chleba v potu tváře, a je jedno, co člověk dělá, o vřazování se mezi úspěšné, to znamená, že člověk, který mezi nimi chce být, musí být také úspěšný a vydávat ze sebe výsledky. Není to nic zvláštního, že se světy generací od sebe oddalují, jakoby generace stály na krách na rozbouřených vodách. A tak si položme otázku: má ještě láska, solidarita, rodinné vztahy a přátelství tu stejnou váhu a mají lidé potřebu si tyto vztahové hodnoty mezi sebou pěstovat?

… úcta k životu a zdraví

Tisk nás informuje, že v mnohých rodinách se za zavřenými dveřmi odehrávají krutosti, násilí, sadismus, jejichž oběti jsou právě tací členové rodiny, ke kterým se chovala úcta. A co se děje jednomu, děje se všem, nelze před tím zavírat oči a myslet si, mně se to netýká. Má to ještě jiný, neméně vážný aspekt: viníci nehod neposkytnout pomoc oběti, kterou srazili a z místa činu ujedou v představě, že je nikdo nechytí, že nebudou sankcionováni, že někde najdou oporu, aby nebyli trestáni za to, že někomu zničí život svou bezohlednou jízdou.

….. na červenou se nepřechází ani v životě

Další příklad jsem si vybrala z chování chodců nebo cyklistů, kteří mohou zase zničit život řidiči, protože přebíhají vozovky mimo značné přechody, na červenou či nemají ve večerních a nočních hodinách výrazně označené své jednostopé vozidlo a pokud dojde k nehodě, ta může mít vážné následky nejen pro cyklistu či chodce, ale i pro řidiče. Takže brutalita, bezohlednost jednoho člověka k druhému a lhostejnost se neodehrává jen za zavřenými dveřmi domácností, ale rozrůstá se do celého života společnosti, zejména do myšlení a usuzování lidí v krizových momentech. Jak pak lze vychovat děti k tomu, aby měly úctu k životu a zdraví druhých lidí, když vyrůstají v takovém prostředí a nemají téměř žádný vliv na svůj názor, když si nikdo takové otázky, jako je úcta k životu, k lidem, k rodině, k vlasti, neklade? Nestaví je před rozhodnutí, co udělat, aby se zachovaly správně? A co je to, to „správně“? Myslet na sebe a raději utéci a mlčet o tom, nebo pomoci či zavolat pomoc? To dokonce ani nevědí dospělí lidé, kteří mají strach, aby je policie či soudy celé roky, jako svědky, nepopotahovaly a pro ostatní byli v roli práskačů (a že jsi se na to, Tondo, nevykašlal). Budou nastaveny podmínky tak, aby se lidé nebáli ohlásit nehodu či násilí, aby se neobávali svědčit a pomáhali obětem svým přispěním ke spravedlnosti a zmírnění utrpení třeba proto, že je normální a že totéž by očekávali od druhých, kdyby se to stalo jim?

… k úctě k životu patří také úcta k tradicím …

Je normální, že člověk stárne, že ho potkají různé nemoci, že se může stát, že bude na stáří osamělý, protože jeho životní partner odejde dřív, a děti se odstěhují daleko apod. Každý člověk ví, že zestárne a měl by o tom přemýšlet, protože stáří samo o sobě není nemoc, která se dá řešit vně. Stáří se musí řešit také uvnitř mysli, patří to prostě k životu a nedá se s tím nic jiného udělat, než přijmout novou kvalitu života. Zatímco se snaží stárnoucí lidé přijmout novou kvalitu života, mladší generace na ně nezřídka nevraživě pohlíží. Nerozumí jejímu času a nepřijímá hodnoty (ať jsou jakékoliv kvality), které nejsou hned využitelné bez dlouhého přemýšlení, rozmýšlení, přemítání a vyhodnocování. Tady a teď! Chytit příležitost za pačesy a být po zbyteček života ve vatě! Ať to tak kdo slibuje, zejména spořitelny a jiné ústavy., nakládající s penězi, nikdy to tak jednoduché není a nebude. Něco mezi tím, já chci a já dostanu, osciluje a překáží, aby se dospělo k cíli. Ti, kteří to prožili a pochopili, stojí na prahu svého stáří s nepřenosnými zkušenostmi, protože kromě toho, že se o tom mluví, se to také prožívá … Ale platí: nedělej druhému to, co nechceš, aby dělal on tobě, do důsledku? Nebo se to vyplatí prostě překročit hranici a konat bez ohledu, že se to nemá? „Ono se nemá věcí,“ řekl si už kde kdo, ale toto pravidlo není vysloveno jen tak do větru, ono má za sebou dlouhý, předlouhý obsah, které tvoří příběhy, za které ani dnes nemáme být proč pyšní jako lidé. A navzdory všem špatným zkušenostem s prolamováním hranic toho, co je prostě dáno, tak činíme dál. Předpokládáme, že není nic, co by nám v tom mělo bránit. A co takhle starý dobrý přítel – svědomí? Naše vnitřní kontrolka? Jak často, a zda vůbec ještě bliká?

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet