Táta

Autor článku: Irena Fuchsová Tato povídka je z knihy Ireny Fuchsové, KDYŽ JE MUŽ MOC HODNÝ, která vyšla v roce 2004. Pokud se chcete o aktivitách této spisovatelky, která je zároveň nápovědou v pražském Činoherním klubu, dozvědět více, podívejte se na stránky uvedené na konci příspěvku.

„Na jak dlouho do té Ameriky letí?“
Podívaly jsme se s mamkou na sebe. Tátův hlas z pokoje, kde se díval na televizi, nás překvapil. Myslely jsme si, že vůbec nevnímá, o čem se bavíme. Nikdy se do našich debat nevměšoval. Dokonce mi to někdy připadalo, že ho vůbec nezajímá, jestli chodím s Karlem nebo s někým jiným. A přitom jsem s Karlem chodila od sedmnácti let! Pět let!
„Na rok.“
„Na rok?“ Táta se objevil ve dveřích a kroutil hlavou. „A to si myslíš, že spolu vydržíte? Když bude rok pryč?“
Mamka se mě zastala.
„Proč by nevydrželi? Já na tebe taky čekala, když jsi byl dva roky na vojně až u Tábora, kam bylo strašný spojení!“
Otec se na mamku otočil a mluvil s ní, jako bych tam nebyla.
„Spojení tam bylo strašný, ale jezdila jsi za mnou každý měsíc. Ale tihle dva? Rok se neuvidí a to si holka myslí, že ji nenechá? Chodí s ní pět let! To je dost! Najde si tam jinou. Nebo si někoho najde holka! Jestli se nerozešli dřív, tak se vsadím, že se rozejdou teď!“
Chtělo se mi brečet. Kájovi jsem věřila a sobě taky. Řekli jsme si, že vydržíme! Milovali jsme se! Nemohli jsme bez sebe být! Vždyť o co jde? Já budu studovat tady a on tam. Budeme si posílat e-maily, budu mu psát dopisy.
Mamka mě povzbuzovala od první chvíle, kdy jsem jí řekla, že Kája na rok odletí, ale táta mlčel. A teď mi řekne tohle! Místo aby mě podpořil, připravuje mě na to, že mě Kája nechá! Byl divný, fakt! Co si pamatuju, tak mě pořádně neobjal, nedal mi pusu. A nejen to!
Když jsem mu říkala o nějakém svém úspěchu, třeba ve výtvarné soutěži, pokýval hlavou a nic víc. Když jsem mu ukázala své obrázky, vždycky mi je zkritizoval. Hrála jsem basket od třetí třídy a on mi jednou řekl, že sport má cenu dělat jenom vrcholově. Jinak je to ztráta času.
Není to na hlavu? Přece nejsme všichni vrcholoví sportovci! Sport se přece dělá i pro zdraví a pro radost ze hry! Proto, že je člověk s kamarády, má partu, tráví čas s lidmi, kteří dělají totéž! A že nejsme první v republice? Všichni přece nemůžeme být první!
Ale táta tyhle věci nechápal. Byl strašně náročný k sobě a k druhým a já nebyla výjimka. I mamka si s ním užila! Kolikrát jsem ho slyšela, jak jí vytýká, že něco mohla udělat líp, nebo jinak, nebo že to neměla dělat vůbec!
Když jsem byla malá, ušila mi do mého pokoje na válendu deset malých polštářků! Každý měl jinou barvu a já je milovala. Když je táta uviděl, chtěl je vyhodit. Prý jsou nepraktické, zabírají místo a pohlcují prach…
Když jsem vyprovodila Káju a vrátila se z letiště, brečela jsem celý večer. Slyšela jsem tátu, jak chodí v předsíni, ale ke mně do pokoje nepřišel. To mamka ke mně vklouzla, vzala mě do náruče a povídaly jsme si o všem možném. Moc mi to pomohlo. Druhý den to už bylo lepší…
Uběhl měsíc. Kája se v Americe zabydlel, e-mailovali jsme si, a i když se nám stýskalo, život šel dál. V Americe i u nás.
Horší byla jiná věc. Měla jsem to dostat před čtrnácti dny a ono pořád nic. A já moc dobře věděla, proč.
Doktorka mi totiž dva měsíce před Kájovým odletem doporučila jinou antikoncepci, ale my se s Kájou dohodli, že teď už to nestojí za to, že si bude dávat pozor a já si na rok od antikoncepce odpočinu a až se vrátí, začneme se pokoušet o děťátko. Kája měl totiž po návratu z USA slíbené dobré místo a jeho teta nám chtěla pronajmout svůj byt a odstěhovat se na chalupu.
Plány jsou jedna věc a skutečnost druhá. Jak je vidět, nebudu muset čekat rok. Podařilo se nám to už teď. Když jsem to Kájovi zavolala, byl z toho smutný.
„Katuško, omlouvám se ti za to, že budeš na všechno sama! Neomlouvám se ti za to, že budeš mít děťátko! Já ho chci! Já jsem strašně šťastný! Ale nemůžu se vrátit dřív, než za rok. To víme oba. Budeš na všechno sama.“
Byla jsem šťastná, ale zároveň jsem se strašně bála, co tomu řeknou naši. Hlavně táta.
Jakmile jsem to měla od doktora potvrzené, šla jsem za mamkou na Městský úřad, kde pracovala. Neměla úřední den, tak jsem si k ní sedla do kanceláře, a když šli ostatní v poledne na oběd, řekla jsem jí to. Rozplakala se.
„Katuško… co budeme dělat? Káju máš pryč, svatba bude za rok. Co tomu řekne
táta?“
Objala jsem ji! Kdepak, mamka mě nezklamala! Ani slovo o tom, abych šla na potrat! Ale má strach z táty! Jako já!
A tak jsme s mamkou vymyslely plán. Budeme hrát co nejdéle mrtvé brouky. Prostě nejsem těhotná. Když si všimne, že přibírám, tak mu to nějak vysvětlíme. Třeba, že jsem vysadila antikoncepci a proto tloustnu. S Kájou jsem se domluvila, že jeho rodiče necháme mimo hru. Byli rozvedení a Kája od rozvodu bydlel u tety. U té, která nám chtěla nechat svůj byt.
Měla jsem ji ráda, často jsem k ní chodila a o děťátku jsem jí samozřejmě řekla. Měla radost a nabídla mi, pokud by táta moc vyváděl, abych přišla bydlet k ní.
Ubíhal měsíc po měsíci. Všechno bylo jakžtakž v pořádku, ale předstírání před tátou mě ničilo. Byla jsem už v pátém měsíci a bříško mi najednou narostlo jakoby přes noc. Nosila jsem volné blůzy a snažila se radši před tátou moc neukazovat, ale byly jsme s mamkou obě nervózní, kdy to praskne. Nemůžeme to přece zatloukat až do porodu!
Jednou jsem byla na poliklinice na prohlídce, a když jsem vyšla z ordinace, musela jsem si na chvíli sednout na lavičku u otevřeného okna. Zavřela jsem oči a zhluboka dýchala. Neměla jsem gynekologické prohlídky ráda. Věděla jsem, že jsou nutné, ale oddychla jsem si, když jsem je měla za sebou. Děťátko, jako by se mu ulevilo také, začalo vesele kopat. Pohodlně jsem si sedla a položila si ruku na břicho. Tak co, ty lumpíčku, co se ti nelíbí, co? Kopeš jako nějaký fotbalista! Ale na fotbal zapomeň! Budeš hrát basket! Jako máma s tátou!
„Kateřino?!“
Srdce se mi roztlouklo. Proboha! To je táta! Pomalu jsem otevřela oči. Stál přede mnou a vytřeštěně mi koukal na břicho.
„Je ti špatně? Ty budeš… ty budeš rodit? Mám někoho zavolat?!“
Málem jsem se rozesmála. Táta vypadal, že se bojí! Rozhlížel se kolem sebe, jestli neuvidí doktora. Byl tak vystrašený, že ho vůbec nepřekvapilo, že mám břicho! On myslel, že sedím, protože mi je špatně! On si myslí, že budu rodit!
„Kateřino! Mám někoho zavolat?“
„Tati! Neboj se! Nic se neděje! Byla jsem na prohlídce a pak vždycky tady na lavičce odpočíváme. Nemáme prohlídky rádi.“
Pohladila jsem si břicho a táta si opatrně sedl vedle mě.
„Kdy… kdy se ti to narodí?“
„Za čtyři měsíce. A až se Kája vrátí, tak se vezmeme.“
„Hm… co tomu Kája říká?“
Kája? Táta řekl poprvé Kája?!
„Je šťastný, tati. Akorát ho mrzí, že tady nemůže být se mnou. Že jsem na všechno sama.“
Táta se vedle mě zavrtěl.
„Jak sama? Jak to myslíš, sama? Máš přece mě a maminku…“ Zarazil se. „Kateřino! Jak to řekneme mamince?“
Zůstala jsem na něho koukat s otevřenou pusou a v hlavě mi to šrotovalo. On si myslí, že mamka nic neví? No jasně! Myslí si, že by mu to řekla, kdyby to věděla! Nesmím ji shodit!
„Tati… myslíš, že bys jí to zvládnul říct sám? Já se bojím…“
Táta mě objal kolem ramen.
„Buď klidná, holčičko! S maminkou to zařídím. Hlavně se nerozčiluj! Tak co, už je ti líp? Půjdeme domů?“
Došla jsem si na WC a odtamtud jsem zavolala mamce a připravila ji na novou situaci.
„Musíš dělat strašně překvapenou,“ instruovala jsem ji a mamka se smála.
„Neboj se, Katuško! To bude herecký výkon na Oskara!“
A byl! Tátu tehdy ani nenapadlo, aby měl nějaké pochybnosti a připadal si jako hrdina, který chrání svou těhotnou dceru před rozčilenou matkou.
Nikdy jsme mu to s mamkou neřekly, a jestli čte tenhle příběh, tak se teprve teď
dozvídá, jakou boudu jsme na něj tenkrát před třemi lety ušily…
Tati, já myslím, že teď už je ti to jedno, viď? Jsi šťastným dědečkem našeho Robina a
spokojeným tchánem mého Káji!
A já si někdy říkám, že nebýt mého utajovaného těhotenství, tak jsem se nikdy
nedozvěděla, že mám nejlepšího tátu pod sluncem!

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.happyend4.me/10-otazek-pro/10-otazek-pro-irenu-fuchsovou.html
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12