Důchodce a duchovní život – Neubližování

Autor článku: František Benda Neubližování je první a základní požadavek východních náboženství. Všechny další části duchovního rozvoje jsou pak zaměřeny na odvrácení pozornosti člověka od záležitostí tohoto světa, takže je vyzbrojen proti svazujícím citům a emocím. Jóga dokonce vyžaduje zastavení změn mysli, tak jaképak emoce.

Kdyby chyběl na samém začátku takové cesty zákaz zabíjení a ubližování vůbec, snadno by vznikl otrlý jedinec, nebezpečný svému okolí a nakonec i sám sobě. To je také důvod, proč bylo možno s dobrým svědomím tvrdit, že ve jménu jógy a buddhismu (které vyznávají tyto zásady), nebyly nikdy vedeny žádné války. To v moderní době bohužel už neplatí. Nacionalismus, šovinismus a místní rozbroje snadno potlačují duchovní zájmy. Duchu se ve hmotě nikdy nevedlo příliš dobře.

Problémy nastanou při úvaze, komu se nemá ubližovat a u koho to již je nějak omluvitelné. Nelze žít ani krátkou chvíli, aniž bychom nezničili život nějakého – většinou nám neznámého – stvoření. Hledisek proto může být několik, neboť žijeme na tomto světě jako součást zaběhnutého potravinového řetězce, uprostřed nesmlouvavé přírody a mezi lidmi nejrůznějšího smýšlení.

Rozhodně nebude běžnému člověku obtížné vzdát se zabíjení velkých zvířat. K velrybám, slonům a tygrům máme tak jako tak daleko. S menšími velikostmi, hlavně pak těch tvorů, kteří žijí vedle nás (a které si dokonce úspěšně pěstujeme), si umíme poradit docela dobře. Velikosti řekněme od potkanů níže, a pak ty zcela nepatrné, se nám ale už zcela vymykají z ruky, takže jsme proti nim mnohdy ve své bezradnosti víceméně bezmocní.

Jiné hledisko se zabývá otázkou, který živý tvor se podobá člověku natolik, že by se na něj mělo vztahovat neubližování. Hranice není určena jednoznačně. Někde se mluví o tvorech myslících, jindy o cítících. Ale nedá se přesně zjistit, kteří tvorové – kromě člověka – myslí a cítí. Navíc se mohou vyskytovat smyslová vnímání člověku neznámá a nedostupná.

Neubližování se nevztahuje pouze na ubližování tělesné. Násilí lze působit nejrůznějším způsobem, někdy zcela bezděčně, dokonce i na dálku. Násilník může použít fyzickou sílu, slovo, nebo pouhou myšlenku. Ve všech případech se ale má za to, že se takové konání obrací v závěru proti němu, jakkoli mu v současnosti může přinášet užitek nebo potěšení. Svou karmu (osud) si vytváří každý sám. Má-li být tato zásada skutečně dodržována, nejen že násilí nesmí být prováděno, ale ani schvalováno (byť i jen v myšlenkách), ani trpěno v dosahu našich možností.

Trpět nesmí nikdo ani naším případným odříkavým životem. Můžeme se snažit jít příkladem, ale nikoho nesmíme k čemusi podobnému nutit. Obětovat smíme pouze to, co je bezvýhradně naše. Jelikož se nedokážeme vyhnout činnosti, měly by naše myšlenky, řeč i konání směřovat vždy ve prospěch věcí nebo lidí, kterých se týkají. Zranit někoho, zkazit něco nebo nevšímat si zla je velice snadné. Ne vždy ale máme skutečnou možnost v nouzi přispět a dokonce ne vždy je naše pomoc vítána, jakkoli se skutečně snažíme.
U řady varování i doporučení je velmi diskutabilní příkaz o jejich dodržování vždy a za všech okolností. To, že náš život, stejně tak jako život každého jiného živého tvora, je začleněn do potravinového řetězce, ze kterého se nelze jednoduše vymknout, situaci značně komplikuje. Živá i mrtvá těla jedněch jsou mnohdy vítanou potravou jiných. Moderní způsob života a zpracovávání potravin ve velkém vzdálil tento fakt očím současného člověka; jenom na vesnici, kde mají lidé k projevům života blíže, je stále ještě přijímán jako samozřejmý. Navzájem si sloužíme, navzájem si ubližujeme.

Tuto skutečnost prožívají někteří lidé obzvlášť citlivě. Příčí se jim představa, že by měli být příčinou uhynutí nějakého tvora, byť sebemenšího či sebebezvýznamnějšího. Podle toho také jednají a zařizují si svůj život. Proti jejich názorům nelze nic namítat. Rozsah, ve kterém se pohybuje život, je natolik členitý, že ať se usadíme kdekoli, vždy bude možno poukázat na to, že něco podporujeme a jinde si protiřečíme. Diskuse v tomto směru nemá valnou naději na úspěch.

Špatné svědomí a odpovědnost za zabití zvířete si uvědomovali lovci zřejmě již dávno. Nelovili pro zábavu, nýbrž pro obživu, ale i tak se zvěři omlouvali, ať už soukromě, nebo pomocí hromadných
rituálů. V pozdějších dobách jim stačilo utěšit se myšlenkou, že zvíře nebylo zabito kvůli nim. Dnešní distribuce masa je zcela anonymní. Leckterý náš současník porážku nikdy ani neviděl.

Námitky proti požadavku neubližování jsou vedeny v tom smyslu, že je nedokonalý a neúplný. Pečuje prý jen o vlastní prospěch v duchovní oblasti, a zcela přehlíží biologické potřeby člověka. Obsahuje pouze odstup od zla, aniž by se věnoval činnosti, vedoucí ke konání dobra. Zvedá prst k hrozbě za to, co se dělat nemá, ale neukáže na to, co by se dělat mělo. Neobsahuje soucit. Egoisticky se staví proti ubližování, jen aby zachránil pozdější klid vlastní mysli.

Z této námitky lze odvodit druhý pól požadavku neubližování. Nikoli pouze neubližování, ale raději pomoc. Bořit je tak snadné, ale to vede vždy pouze jedním směrem. Zato pomoc může mířit do nejrůznějších směrů a vrstev.

Zvláštní kapitolu v problematice neubližování tvoří humor. I v nejprostším vtipném příběhu se někomu ubližuje nebo se něco ničí. Tuto skutečnost nezastře ani shovívavá a dobrácká formulace. I zde bychom ovšem mohli puritánským pročišťováním dojít až k hranici nepoužitelnosti a absurdnosti, a zbavili tak život jeho důležité ozdravující složky.

Autor: František Benda, Foto: Internet