Důchodce a duchovní život – Rumpál

Autor článku: František Benda Patrně od první chvíle, kdy si člověk uvědomil, že i velmi primitivní nástroj v jeho ruce mu dokáže zpříjemnit život, se začal o tento druh činnosti zajímat.

Byla to pro něj zcela neznámá oblast, nicméně asi netrvalo příliš dlouho, než současně přišel i na to, že hmotných předmětů nelze používat libovolně, neboť jejich vlastnosti se dost různí. Začal u nich rozeznávat jejich odlišné vlastnosti, takže bylo nutno je třídit a podle jejich různých možností i používat.
Tento trend se ostatně zachoval až do dnešní doby. Příroda stále ještě není ani zdaleka prozkoumaná zevrubně, i když nacházet její další možnosti je stále složitější a nákladnější. Nové objevy ale zato mají dalekosáhlejší dopady.

Kromě hmotného světa ale lidé začali ještě tušit ještě i jiný svět, umístěný kdesi výše, jinde, svět víceméně představovaný než běžně prozkoumatelný. Protože na jeho poznání zcela zjevně nestačily obyčejné, běžné lidské schopnosti, vznikla představa, že je obýván bytostmi (pokud by bylo možno je tak nazvat) lidskými smysly nepostřehnutelnými. S těmi by pak bylo zajisté výhodné být zadobře, neboť jejich činnost by byla jistě zcela zjevně schopna zasahovat do všech lidských záležitostí. A to by mohlo být vítané, pokud by se nám podařilo si je příznivě naklonit.

Člověk se pak cítí být účasten obou těchto světů; do hmotného je schopen zasahovat v míře svých nabytých zkušeností, ve druhém se cítí být odkázán na libovůli bytostí, které jej obývají. Odtud ta pokora.
Zdá se tedy logické, že hmota je v podstatě přinucena projevit své zákonitosti v aparatuře námi sestrojené tak, aby došlo k předem vypočítaným a navrženým výsledkům. Obdobně se extrapolovala tato představa i do světa duchovního: poznáme-li jeho zákonitosti, dokážeme i jej ovládnout. To se ale už od pokory dost odklání.

Zdá se, že dosáhnout toho není zcela vyloučené, i když zdaleka ne snadné. Rozhodně při tom nelze použít mechanických postupů, tolik osvědčených při zkoumání hmoty. Právě naopak – postupy, zde použité, se musí od těch navyklých lišit přímo diametrálně. A také není tak snadné je objevit.

Navzdory tomu lze nalézt mezi oběma postupy některé analogie, neboť tolik možností, aby byly všechny naprosto rozdílné, zřejmě není. Jako jednoduché analogie lze zde použít případu docela obyčejného rumpálu, jak jej můžeme objevit u každé pořádné staré studny. Jedná se o válec, zakončený klikou, na který se při otáčení namotává provaz, na jehož konci je okov, který při otáčení klikou stoupá vzhůru. Stejně tak je možno jej – při opačném postupu – spouštět.

Snadno zde rozeznáme dvě zcela rozdílné činnosti. Klika válce se nikam nepřemisťuje, je stále na stejném místě, jen jí musí někdo (nebo něco) otáčet.

Ve zcela jiném režimu se nachází okov. Ten se neotáčí; naopak – pohybuje se přímočaře. Jedna činnost zde vyvolává jinou, dost odlišnou, a to pouze tím, že jejich mechanismy jsou vhodně propojeny. Klika se točí monotónně stále dokola, okov mění svou polohu – stoupá, nebo klesá.

Mnozí přemýšlivci přišli už velice dávno na to, že neúnavné opakování nějaké činnosti vede nejen např. ke zvýšené svalové schopnosti nebo k myšlenkové pohotovosti, ale že vedle toho je schopno zapříčinit ještě vznik i něčeho jiného, od původní činnosti někdy dost vzdáleného. To tvrdili již alchymisté při svých donekonečna opakovaných pokusech; stejná myšlenka není neznámá ani mnohým homeopatikům, donekonečna protřepávajícím své preparáty, a konečně zónování monokrystalů znamená vlastně totéž.
A každodenní, po mnoho let opakované meditační sezení mnichů také důvěřuje tomuto tajemnému spojení. Je to monotónní, je to pracné a unavující, ale přináší to nesporné výsledky.

Do této oblasti patří rovněž dodržování rituálů, což je snaha o navázání spojení s duchovním světem, shrnutá do stručného, snadno pochopitelného postupu, přístupného i nezasvěceným.

Jako téměř vše má i tento postup dvojí, polarizovanou tvář. Bývá dost zneuznávaný, protože bez vnitřního prožití může snadno přejít do bezduché řady úkonů, o kterých účastníci či vykonavatelé často nemají ani tušení, jak vlastně vznikly a co vůbec znamenají. Je-li ale rituál vnitřně prožíván, změní se rázem v tresť, která je schopna kamsi dovést. Potřebný je jmenovitě pro vlažné, již se jej zúčastňují pouze nárazově, ale význam má i pro ty pilnější v období jejich slabších chvilek, kdy se nedokáží vzchopit k uvědomělé, po delší čas prováděné praxi.

Monotónnost takové činnosti nás nesmí ani zarazit, ani zneklidňovat. Taková je podstata věci. Kdo se alespoň trochu seznámil s některou z duchovních cest, byl na ní vyzýván tu k modlitbě, tu k opakování manter, tu k prosté koncentraci. Společný prvek je zde zcela jasný. Myšlenka se podobné činnosti zpočátku dost vzpírá, protože její svět je v neustálé změně. A teď tohle. Znamená to smířit se se zcela novým způsobem práce vlastní mysli, s monotónním opakováním. Různé školy zde navrhují rozličné pomůcky, jak se přenést přes první překážky. Jedná se však pouze o jakési pomocné berličky, které mají problém usnadnit. Ať se na ně díváme z kterékoliv strany, nic nám práci neulehčí.

Rumpálem se totiž – nedá se nic dělat – musí točit a točit. Stále stejně, stále dokola. Točit a točit. Čím hlubší je studna, tím víc se musí točit. A u té nejhlubší – neustále.

Autor: František Benda, Foto: Internet