Historie známá neznámá – po stopách Gótů

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Gótové jsou poprvé zmiňováni na území dnešního Polska v 1. století n 1. Vizigótské Španělsko, které mělo z obou gótských království delší trvání, podlehlo arabským dobyvatelům až ve druhé dekádě 8 století.

Historie národa označovaného jako „Gótove“ tak zahrnuje 700 let a značné oblasti Evropy od severního Polska až po Atlantik Během své pouti vytvořili Gótové pozoruhodné památky.
Mauzoleum prvního krále ostrogótské Itálie, Theodoricha Velikého, jehož střechu tvoří jediný masivní blok kamene, lze stále ještě vidět v Ravenně. Gótské poklady, k nimž patří zlaté orlí spony vykládané drahými kameny a zlaté koruny z vizigotského Španělska, oplývají bohatstvím. Gótové byli také prvním germánským kmenem zabývajícím se písemnictvím Pozůstatky gótské literatury jsou nejen lingvisticky velmi významné, ale dochovaly se ve formě rukopisu, který je sám o sobě největším gótským pokladem Codex Argenteus, nyní uchovávaný v Uppsale, obsahuje 188 foliantů gótských náboženských textů psaných stříbrným a zlatým inkoustem na purpurově zbarveném pergamenu. Pergamen je tak jemný, že byl patrně vyroben z kůže nenarozených telat

Všichni se o ně zajímali

Není proto překvapující, že se o Góty zajímali Evropané různých vyznání. Gótští králové se pravidelně objevovali ve středověké hrdinské poezii, přičemž jako příklad může sloužit sám Theodorich Veliký, s nímž se pod jménem Dětřich z Bernu setkáváme v Písni o Nibelunzích Rozsah a velkolepost gótské historie se staly rovněž symbolem pro budovatele říší. Stačí přitom poukázat na švédský královský znak, kde druhá ze tří korunek symbolizuje království Gótů. Znak vznikl v 15-18. století po nekonečných tahanicích, zda pravými dědici Gótů jsou švédští králové nebo rakouští Habsburkové. Poměrně nedávno se gótskou minulostí zaštiťovali nacisté, kteří své územní požadavky na Východě zdůvodňovali tvrzením, že se v Polsku, Rusku a na Ukrajině nacházela stará gótská království, např. říše krále Ermanancha v ukrajinských stepích. Polský přístav Gdyně byl po dobytí Polska v roce 1939 přejmenován na Gotenhafen („přístav Gótů“) Další vojenský postup Němců vyvolal mezi nacistickými úředníky vážně míněnou diskusi o vhodnosti jména Theodenchshafen („Theodorichův přístav“) pro Sevastopol na Krymu.’

Problémy s etnicitou Gótů

Historik, který se Góty zabývá, je z hlediska výzkumu identity s etnickou skupinou přiváděn k dvěma závěrům: za prvé, neexistuje něco jako neměnná identita. Poznatelné součásti identity – komplex mýtu a symbolu jakékoli skupiny – se mohou časem měnit. Například „mýtus“ není často úplně historický, ale odráží nově nabývané zkušenosti skupiny a sám se mění, když jsou do historie skupiny zařazovány nové epizody. Kontinuita skupinové identity nemůže být tedy poměřována stálostí individuálních kulturních znaků, nýbrž přenesením představy o odlišnosti v čase’ nároku na zvláštní identitu z pohledu určitého počtu jedinců a uznání tohoto nároku jinými. Za druhé, případy odpovídající celé šíři spektra (víceméně pevné skupinové identity) jsou v současnosti dobře zdokumentovány. Avšak ukazuje se, že určitý druh silné etnické identity nalézaný kterých moderních kontextech by v minulosti nemohl existovat. V posledních letech se vskutku objevuje znatelná tendence považovat sociálně-politické entity raného středověku za vysoce „pomíjivé situační konstrukce“ Jde přitom o nutnou reakci na starší práce, které viděly entity gótského typu jako neměnné, bezproblémové historické fenomény. Je tedy třeba zdůraznit – a ja to považuji za hlavní bod -, že moderní západní nacionalismus představuje velmi specifický fenomén vyvolaný výjimečnou konstelací bezprecedentních okolnosti Mnozí však poukazují na skutečnost, že některé skupinové identity v minulosti, byť byly poněkud odlišně konstruovaný, mohly vykonávat silný vliv na jednotlivce.

Getica
Moderní práce o historii Gótů rozhodujícím způsobem ovlivnil spis Původ a činy Gótů neboli Getica byzantského autora Jordána. Jedná se o unikátní dokument napsaný v Konstantinopoli v roce 550 n. 1. Ačkoli jeho autor psal latinsky, byl gótského původu a vycházel z gótské ústní tradice. Výslovně se hlásí k osobní znalosti tohoto materiálu a není důvod mu nevěřit (např. Getica 28, 43, 72, 79, 214). Přidržoval se také, opět podle vlastních slov, nyní ztracené Historie Gótů, kterou ve dvacátých letech 6. století napsal na dvoře ostrogótského krále Theodoricha Velikého římský senátor Cassiodorus. Jordanes určitě Cassiodorův originál upravil a něco přidal, ale jeho závislost na něm je značná. Podobně jako Jordanes byl také Cassiodorus obeznámen s příběhy, které si Gótové vyprávěli o své minulosti, a některé z nich zařadil do své práce. Aby byla Getica ještě zajímavější, zmiňuje na třech místech třetího gótského historika, jakéhosi Ablabia (28, 82, 117). Není o něm s určitostí nic známo, ačkoli se zdá, že se zajímal o gótské tradice. Už pouze čirým dohadem je, že působil na dvoře vizigótských králů. Jordanes o něm pravděpodobně věděl pouze zprostředkovaně a pasáže, kde je zmiňován, převzal z Cassiodora.

Gótština jako literární jazyk?

Gótština existovala jako literární jazyk od poloviny 4. století, ale neexistuje žádný náznak, že by byla používána k jiným než náboženským účelům. Žádné dějepisné dílo psané v gótštině se do dnešní doby nedochovalo a nic nenasvědčuje tomu, že by bylo vůbec nějaké napsáno. Prostřednictvím Getiky se tak dostáváme nejblíže ke gótské historii, jak byla vykládána samotnými Góty.

Soustavný přehled gótských dějin

Také druhý rys Jordánovy práce dostatečně vysvětluje historiografickou hodnotu tohoto díla: Getica nám totiž podává komplexní a soustavný přehled gótských dějin (až do doby svého vzniku). Řada řeckých a jiných latinských písemných pramenů z prvních šesti století našeho letopočtu nám zaznamenala větší množství informací o Gótech než Getica. Působila tu zvláště řecká tradice podrobně popisovat současné dějiny, takže nepřerušená řada autorů z let 200 až 600 n. 1. nám zprostředkovává množství zpráv o činech Gótů. Ale jejich údaje jsou spíše epizodického rázu, a není tedy divu, že souvislé líčení Getiky mnohem více ovlivnilo celkový „ráz“ moderních rekonstrukcí gótských dějin. Dílu zejména vděčíme za tři hlavní myšlenky. Za prvé, Gótové původně sídlili ve Skandinávii, odkud se vydali přes Balt a Polsko na jih k Černému moři (viz str. 21-22). Za druhé, nejpozději od 3. století byli Gótové rozděleni do dvou skupin: na Vizigóty a Ostrogóty (Getica zvi. 42, 82). Za třetí, obě tyto skupiny byly vedeny rody s královskou autoritou, totiž rody Balthů a Amalů (Getica zvi. 42, 78-81, 98, 146, 174, 175). Žádná z těchto myšlenek nebyla moderními historiky a archeology přijata jednoznačně, ale nakonec se všichni shodli na okruhu problémů, o nichž se rozpoutala diskuse.

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet