Moje rodina – Áčko a Po O

Autor článku: Irena Fuchsová Tato povídka je z knihy Ireny Fuchsové, KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY, vyšla v roce 2010 v nakladatelství Beskydy. Pokud se chcete o aktivitách této spisovatelky, která je zároveň nápovědou v pražském Činoherním klubu, dozvědět více, podívejte se na stránky uvedené na konci příspěvku.

Dcera Rita se narodila skoro devět let po synovi Filipovi. Bylo mi tehdy třiatřicet. Do první třídy šla až od sedmi, takže jsem ji skoro do svých čtyřiceti vodila každé ráno do školky, a stejně jako před lety s Filipem, i s ní jsem měla stejné slovní hry.
Áčko a Po O.

V té době jsem pracovala jako nápověda v kolínském divadle. Zkoušelo se i v sobotu. Místo soboty jsme měli náhradní den v pondělí. A tak se stalo pravidlem, že moje děti házely v pondělí ve školce Áčka. Házely ho občas i jindy, když mi například odpadla zkouška a hrdě hlásily svým milovaným učitelkám, že zítra „hodí Áčko!“

Potom jsme ještě měli Po O. To se říkalo před pětatřiceti lety a říká se to stále. Jít domů Po O, mají všechny děti rády. Tehdy i dnes. Možná to není ani tím, že by se jim nechtělo ve školce po obědě spát. Jít domů Po O, je privilegium, které nemá každé dítě. A proto těm, kteří mají to štěstí, a jdou domů Po O, ostatní závidí a to tak, že dost, což PoOákům dělá, samozřejmě, hodně dobře!

Takže jsme měli Áčko a Po O. A ještě něco jsme měli. Ráno jsme cestou do školky nikdy nepospíchali. Dodnes lituju maminky a tatínky, kteří táhnou své děti za ruku a koukají na hodinky, aby byli včas v práci. Tenhle ranní spěch je náročný pro ně i pro děti. Bohužel to asi ve většině případech jinak nejde…
Moje děti měly štěstí. V divadle jsme zkoušeli od deseti, do školky jsem je vodila na osmou hodinu a tak jsme měli čas na ranní povídání, na jejich převlečení ve školce i na rozloučení, a ještě jsem stačila do deseti hodin nakoupit, uklidit, někdy i něco uvařit na večer – to když jsem měla zájezd nebo představení.

Víte, proč jsem si na tohle vzpomněla? Potkala jsem nedávno známou, básnila o vnucích a nakonec se mě zeptala, jestli jsem už babička. Babička… TSU.

Když dcera chodila poslední rok do školky, šla jsem jednou pro ni a potkala jsem spolužačku. Bylo jí jako mně, tedy čtyřicet, ale na rozdíl ode mě se brzy vdávala a hned měla dva kluky. Vezla kočárek a já ji nadšeně zastavila.
„Jiřino, to je tvoje?“
„No dovol?! To je vnouček,“ zpražila mě pohledem. „A kdy ty budeš mít vnuka?“ Rozesmála jsem se.
„Doufám, že ještě hodně dlouho ne! Kam myslíš, že teď jdu? Pro dceru do školky!“

Dneska mi je šedesát a spolužačku bych asi opět zklamala. Babička pořád nejsem. Dcera Rita právě končí vysokou školu a patří do generace, která má jinou představu o životě, než jsme měli my, a syn Filip našel svoji Pavlínku, se kterou mě chtějí udělat babičkou, až teď.
Nicméně tě, milá Jiřino, potěším!

Moje kamarádka Oli mi vyložila karty a mám tam přírůstek do rodiny! A pan Fuchs dal loni na chalupě nový vypínač dost nízko. Když jsem se ho ptala, jestli je to kvůli mně, abych na něj dosáhla, až tady budu drandit na vozejku, řekl, že je to kvůli vnoučatům.

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.happyend4.me/10-otazek-pro/10-otazek-pro-irenu-fuchsovou.html
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12