Píše Vám Marie…

Autorka článku: Marie Kemrová Píšu Vám poprvé, sama nevím, jestli to má smysl. Mám ráda dialog z očí do očí a když je zájem na obou stranách. Raději skákat do řeči a reagovat hned než nudný monolog. Takže nesu kůži na trh a bude to o mých úvahách, radostech a pochybách. Třeba si řeknete, že v tom nejste sami, třeba se připojíte, poradíte, vyvrátíte. To už bych na to nebyla já sama.

Jsem celoživotní realistický optimista, a to jsem toho zažila docela dost. A tak si uvědomuji, že právě teď jsem opravdu na rozhraní, a to na několika frontách.

Nikdy jsem nebrala v potaz věk,mám známé a kamarády od třiceti do sedmdesáti.
Stejně tak v pracovních vztazích. Jako OSVČ jsem organizovala, produkovala, propojovala, zařizovala, psala. S úsměvem, porozuměním, s radostí z práce, se spokojenými klienty. Doposud.

Ale přišel kotrmelec. Odříkání zakázek-ekonomická krize kosí na všech frontách, neplatiči, totální absence plnění smluvních závazků .Zkrátka rána mezi oči, ale řekla jsem si: „Výdech, nádech, začneš jinde a jinak.“

A bum. První co se řeší je věk. Jsem v nepoužitelné rizikové skupině, je mi 57 let, jsem totiž stará!Celý život mi pomáhal černý humor a nadhled. Takže řeči, že není možné, že je mi tolik, jsou mi teď slušně řečeno úplně na nic.
Řeším totiž zásadní existenční otázku!

Protože ucházet se o práci, znamená poslat životopis s datem narození. A to je ještě před začátkem konečná. Je mi na houby, že vím, umím, mám zkušenosti, pokoru, loajalitu, empatii, vystudovanou vysokou. Paradoxně i obor výchova a vzdělávání dospělých. Jsem bojovnice, začínám na sobě testovat, jak to chodí.

Ale dost! Jen jsem Vám chtěla trochu přiblížit kdo jsem. A že to psaní nemusí být o životě, ale i ze života. A budete-li chtít potkat se aspoň takhle i příště, jsem tu.

A ještě něco, možná Vás to popudí. Kdo jste přečetli těch pár řádek, jste ve výhodě. Rozumíte si s internetem, máte spojení se světem, jste svým pánem v rozhodnutí, které informace k sobě pustíte. Mám ráda lidi, jsem pejskař. Proto jsem začala už dávno přemýšlet o seniorech osamocených. O těch ,co potkávám na procházkách s pejsky. Ti jsou jejich smysl života. Naučila jsem se naslouchat a přidat úsměv. Neuvěřitelně to na chvíli pomůže. Domů se vracívám plná vzteku, že nemůžu víc.

A obecně: důchodce, senior…..nezdá se Vám, že jsou tahle názvosloví vyslovována s despektem? Co proti tomu můžeme dělat? Ukázat nejlépe s humorem, že se to týká i mě. Zkrátka zosobnit to. Všude chybí spousta obyčejné lidskosti. Tak a já už jsem začala.

Srdečně Marie

Autor: Marie Kemrová