Vídeňské bonbónky: A šmytec…tedy smyčec…díl 2.

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Ještě dopoledne jsem přemýšlela, jestli budu hrát hru, do které jsem se dostala zcela nevinně a možná i díky zlomyslnosti lidí, které nechci nyní jmenovat. Však se to ukáže! Nevím, zda jsem se modlila, ale rozhodně se věci posunuly kupředu velmi rychle.

Potkala jsem totiž na obědě Majdu, která seděla u stolu s nějakým mužem a mezi jídlem se bavili o něčem veselém. Nechtěla jsem je rušit a už jsem zamířila k jednomu volnému stolu, když mne uviděla a zamávala na mně tak, že jsem pochopila, že si mám k nim přisednout. Majda neví o mém problému zatím nic, ale přesto …

Dovol, abych ti představila …

Stojím tváří v tvář muži, okouzlujícímu muži, který se na mne přívětivě dívá a pak mi líbá ruku. Jsem jako ve snu. Je na něm něco zvláštního. Pravda je, že se s mnoha lidmi míjím, pokud se mnou nesdílí mé záliby a stereotypy, jejichž prostřednictvím se posunuji stále kupředu a nikdy zpět.

„Co si dáš?“ ptáš se Majda, když jsme se usadili ke stolu.

„Nevím, nějaký salát, Nemám zse takový hlad a pak, mám problém.“

„No jo, ty máš pořád problémy. Copak? Povídej a přeháněj,“ povzbudila mne a já si vykládala o tom podrazu, co na mně uspořádala rodina. A Majda se směje, že se nemůže ani napít ze sklenice. A dokonce se usmívá i ten muž, který se však chová zdrženlivěji a prohlíží si mne. Není to nepříjemné. Neuhýbám pohledem a opětuji mu úsměv i pozornost.

„No, máš štěstí, děvče. Ty potřebuješ tanečního mistra,“ řekla vážně, ale jen naoko.

„Jo? A kde ho vezmu? Do Štěpána  je sice daleko, ale pro mne zase tolik ne, abych to zvládla. Víš, co je to čtverylka?“

„Náhodou vím. A můžu ti pomoci.“

“ A jak prosím tě.“

„Tvůj zachránce sedí vedle tebe.“

Vím, že můj pohled nebyl zrovna zdvořilý, ale on se zase usmál.

„A vy profesionálně tančíte? Protože já potřebuji profesionála. Já se totiž nechytám v rytmu,“ řekla jsem tiše, i když se Majda smála dost nahlas.

„Tak, řekl bych, že jsem profesionál, i když se nepohybuji většinou ve společnosti, do které mířite vy. Tančím v růlných klubech, ledacos. Byla jste někdy na takovém místě?“

„Ne,“ přiznala jsem se, „a umíte čtverylku?“ zeptala jsem se pro jistotu.

„Tak jistě, já umím všechny tance. A kdo vás učil do této doby, pokud to není tajné?“

„Tak, vlastně nikdo. Jen císařský valčík jsem zvládala pomocí dvou učitelů.“

Usmíval se, zatímco se Majda zalykala smíchy. Zapálila jsem s cigaretu, protože jsem byla lehce nervózní, V hlavě se mi rodil ďábelský plán.

„Dohodneme se. Budu k vám docházet a učit vás. Pokud ovšem …“ zarazil se.

„Ano, přijímám. Máme jeden velký pokoj, je tam klavír. Můžeme se učit tam.“

Majda se přestala smát a nedůvěřivě na mne hleděla.

„Kolik budu platit za hodinu?“

„Já vás budu učit zadarmo. Nepotřebuji peníze. Hlavně, aby byl splněný účel.“

„To vám garantuji,“ řekla jsem dvojsmyslně a oba to správně pochopili.

♣

Bylo kolem třetí hodiny, kdy jsem vedla svého nového učitele tance do hudebního pokoje. Sedl si ke klavíru a hrál na něho nějakou sladkou melodii, zatímco já jsem se převlékala do koktejlových šatů. Když jsem vešla, přestal hrát a vstal.

„Výborně, tak čím začneme?“

Podívala jsem se na hodiny a pak jsem odpověděla, že obyčejným ploužákem na rozehřátí. Vyhledala jsem mezi miliónem CD to pravé a tanec začal. Napínala jsem sluch. až uslyším rachotit klíče v zámku. Já vím, že je to odemne malá podlost, ale druhá strana nebyla lepší. nebyla jsem nikdy zvyklá vymetat plesy a rozhodně jsem s mužem toho moc nenatančila. Neměl trpělivost a čas, což, jak je vidět, teď se mu to vymstí. Konečně se ozval v zámku rachot. Kroky na schodech, za dveřmi kroky a já se úžeji přitiskla ke svému mistrovi. Dveře se rozletěly …

http://www.youtube.com/watch?v=JoqRydSj-Gc

♣

Můj muž je slušný, distingovaný a introvert. Proto slušně pozdravil a já na něho zamávala.

„Co to má znamenat? Ty něco slavíš?“ zeptal se.

„Dovol, abych to představila svého tanečního mistra, který mne bude učit čtverylku,“ řekla jsem a navzájem jsem je představila. Viděla jsem, jak mu ztvrdly rysy a jeho ocelový pohled se mně svezl jako blesk. Klidně jsem to přijala a usmála jsem se.

„Letos se žádná ostuda nebude konat. Budu připravená,“ řekla jsem a pokračovali jsme v tanci. Sedl si ke klavíru a zíral. Když jsme skončili, uklonil se a řekl, že to půjde, jen se musím uvolnit a nebát se dělat široké kroky. Rozloučil se i s mužem a řekl, že mu je ctí, že ho poznal.

♣

„Udělej kafe,“ řekl, když mistr  odešel. Šla jsem do kuchyně, zatímco on se šel převléknout a umýt. Pak přišel za mnou a sedl si ke stolu.

„To jsi se musela na něho tak věšet?“ zeptal se podrážděně a míchal kávu. Bylo to poprvé, kdy se opravdu zlobil.

„Musela. Tanec je určitý projev sexuality, víš? Určitě to víš.“

„Nehrejme si. Dobře, našla jsi si tanzmistra, budeš se učit tancovat. V našem domě. Pod naší střechou.“

„No a? Co jsem měla dělat? Myslíš, že se dám zesměšnit? Já to hodlám předvést ve velkém stylu. To jsi chtěl, ne?“

„Já? Pozvala tě teta, ne? Zapsala tě na pozvánku.“

„No vidíš, a ty jsi neřekl – miláčku, já tě budu učit. Kdybys to řekl, tak bych, pochopitelně, nehledala učitele tance.“

Říkala jsem klidně, bez stínu výčitky a spatřila jsem, jak mu naskakují rudé skvrnky po obličeji. On opravdu zuřil.

„A kromě toho, máš v tu dobu koncert, on mne na ten ples doprovodí. Nemohu tam vtrhnout sama, to dá rozum. Však se nakonec spřátelíte. Je taky hudebník, budete si rozumět. Určitě si jednou zahrajete čtyřručně nějaké to adagio nebo jak se tomu říká.“

Přešel mou ironii bez povšimnutí. Svlékala jsem si šaty a pak na sebe oblékla župan. Pustila jsem si znovu tu skladbu, na kterou jsme tančili a prozpěvovala jsem si. Opakovala jsem si lekci, snažila jsem se dělat dlouhé kroky a uvolnit se v kolenou. Zamířil ke dveřím a bouchl s nimi. Ale věděla jsem, že se vrátí a tak jsem si připravila závěrečné vystoupení. To víš, říkala jsem si v duchu, tobě tak skočím na lep. Teď je jasné, že jsi to na mne nastrojil. Tak si trp. Najednou se dveře zase otevřely a on tam stál jak dirigent pěti vojenských kutálek a pravil přísně:“Najdu ti učitele sám.“

Ne, nevybuchla jsem smíchy, i když jsem měla co dělat. Skoro jsem ho i litovala.

„Já už ho měnit nebudu. A nepleť se do toho. Já se budu učit tančit, konečně jsi si to přál a šmytec.“

Přejel mne zuřivým pohledem, protože tohle slovo nemohl ustát.

„Tedy, chtěla jsem říci smyčec.“

Opět bouchnul dveřmi a já jsem si sedla ke klavíru. Nesmím to vzdát. Za žádnou cenu. A nebylo mi z toho nejlíp. Ale – ono to nějak dopadne.

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet