Vídeňské bonbónky:A začalo to tak pěkně …díl 1

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Den vypadal normálně, ale člověk ho nemá chválit před večerem. Je vůbec možné počítat sedmou hodinu jako večer? Asi záleží, jak kdo. Protože včera, o sedmé hodině, se najednou rozezněl zvonek. Myslela jsem si, že jsou to hasiči. Hrozně jsem se lekla.

A pohromy začaly. Shodila jsem z parapetu květináč, protože jsem otevřela okno a zapomněla jsem na úplně na chudáčka sukulenta, který měl z toho určitě šok. Na chodníku na mne mával můj bratranec, který bydlí, trvale a navždy, jak říká, ve Vídni a kromě kulturních požitků pracuje u mé tety ve starožitnictví. Říkám to proto, že jak ho vidím, tak vždycky dostanu strach, že v jejich krámě něco přebývá, a tak mi to veze jako dar. Nedá se to vyhodit ani prodat, protože teta čas od času chodí kontrolovat, jak s jejím veledary zacházíme. Můj muž několikrát uvažoval, že podpálí barák, aby jsme mohli vysvětlit věrohodně a po pravdě, že všechno lehlo popelem.

Ale co naplat, příbuzní jsou příbuzní a je s nimi legrace, proto je nezavrhujeme. Svého času nám hodně pomáhali, tak co bychom neměli doma tři komódy, porcelánové figury, patery starožitné hodiny, „nádherné“ péřové vějíře a jiné „krásy“ minulosti … ještě že moje druhá tante z Chebu tohle nepěstuje a velmi striktně zakázala vozit komukoliv do jejího domu krámy. Jedině je povolen štrúdl domácí a nějaké zavařeniny. To ano. Ale obrazy, sochy, z jakéhokoliv století, to ne. A tak jsem ho pustila nahoru, měl v ruce jen kabelu, sláva bohu, takže tentokrát to nebude taburet. O ten se muž málem loni zabil, když se mu postavil do cesty.
Obviněná jsem byla já a odsouzená taky. Konečně, je to mé příbuzenstvo. Na krásném modrém Dunaji

http://www.youtube.com/watch?v=j6nY7A6UI5Q&feature=related

http://www.youtube.com/watch?v=2s3ZrALhrAA

Udělala jsem kafe a sedli jsme si do pokoje. Rozhlédl se a očima udělal inventuru ve skleníku, zda jsme něco nevyhodili.

„A nic nerozdávej,“ nakázala mi tehdy teta z Vídně, „lidi jsou chamtivý. To víš, takový roky to leží na skladě, oprašuju to, šetřím to pro vás a ti by po tom hrábli.“

Věřila jsem jen to, že to léta leží na skladě. To ostatní si pěkně přidala.

Naváděla jsem jednou synovce, aby si založil vetešnictví, objel příbuzné a bude mít obchod, o kterém se nikomu v Česku nesnilo. Chvíli o tom přemýšlel, ale bratr mu to zakázal a mně vynadal, že  tomu dobrákovi zničím život, protože on je toho schopný a pak zjistí, že to nebudou chtít ani ti, co jinak nic nemají a jemu to zlomí srdce.

„Teta ti něco posílá. Něco, to budeš překvapená.“

Vytáhl pouzdro a na první pohled bylo vidět, že v tom je šperk. Otevřel poudro a vítězoslavně mi ho strčil před oči. Bylo to něco starého, mohutného, proloženého kameny a zlatem.

„Zkus si to, jak ti to bude slušet.“

„No ba že jo,“ odpověděla jsem,“ taková krása, ta se jen tak někde nevidí.“

„Viď? To někde sehnal tvůj strýc za války, asi od Němců. Vyměnili to asi za chleba,“ zarozumoval. I když nikdo z nás, mladších. válku nepamatuje, přesto se vymýšlí všechno možné.

http://www.youtube.com/watch?v=a-L1cQKSm-I&feature=related

Hned jsem věděla, že můj estét by mne s tím nepustil ani vysypat smetí, ale zase ho trochu pozlobit neškodí. Třeba se tak rozčílí, že mi koupí něco sám, uvažovala jsem.

Tak jsem si ho zavěsila a zapnula a v tu ránu jsem měla ránu. Jak to jinak říci.

„No vidíš, jak ti to sluší,“ řekl pochvalně a podával mi obálku. Otevřela jsem ji a byla tam pozvánka psaná švabachem. Velmi nóbl pozvánka! Letos, na svatého Štěpána se bude pořádat ples, zahájený čtverylkou. Myslela jsem, že omdlím, protože jsem tam byla napsaná mezi tančícími. Vzpomínám si, jak jsem uštvala dva tanečníky, když jsem se učila císařský valčík. Ne, ovšem, že bych ho uměla, uměli ho oni. Já jsem si pořád něco pletla, ale nakonec jsem ho zvládla a myslela jsem si, že mám nadosmrti pokoj.

„Já ji neumím. Vždyť těm lidem půjde o život,“ řekla jsem s vykulenýma očima a on pravil suše, že tam bude doktor. A došlo mi, že se budu muset nahastrošit do nějakých dobových šatů, do mučivých bot a kroužit kolem tanečníků a ten hrozný šperk je k tomu.

„No, když už čtverylka, já tedy přijímám, ale mám podmínku. Budu mít na sobě pravý český kroj.“

A, vyrazila jsem mu dech. Myslela jsem si, že tím pro mne ta povinnost padá, že do tak nóbl společnosti se český kroj hodí jako dělo na oltář a já si pěkně budu sedět doma a číst si, muž tam bude preludovat a mučit pěvecký sbor, a místo mne tam bude někdo, kdo se rád hastroší. Jsem úžasná, pomyslela jsem si, teď jsem je doběhla. Ať si tam pojídají sachry a štrúdly, potí se v maskách a pomlouvají se navzájem tiše, s očima zle stáčejícími se po svých obětech.

Ale on vytáhl mobil a vyťukal číslo, chvíli čekal a pak spustil:

„Es ist sehr gut. Check. Und eine geniale Idee, wird das Tragen luxuriöse tschechische Kostüm.“ Její jásot jsem slyšela z telefonu a já se cítila jak hodinu před smrtí. Kde ten kroj vezmu? A jak si to oni představují? Luxusní český kroj. Že jsem se vůbec narodila. Budu v něm vypadat příšerně. To ten náhrdelník. Ale vlastně je to fuk. Než secesní šaty s honzíkem, radši český kroj. Však to moje kamarádka Majda nějak vymyslí. „

Domluveno. Dopil kafe a odjel a já zůstala sama, v pokoji, kde to bylo před tím tak krásné, ošetřovala jsem zraněný sukulent a hlavou se mi začaly honit všelijaké nápady.

¦

Když se muž večer vrátil ze zkoušky, tak jsem mu to vykládala a on se smál a smál, mně to tak legrační nepřipadalo. Tak  jsem se pro jistotu urazila. Ale protože mne miluje, tak si sedl za klavír a začal mi hrát čtverylku. A upozornil mne, že jich spousta a že nemůže vědět, která se bude hrát. A já na to, zda by to nemohl ovlivnit, a on že ne, že asi bude mít koncert v Praze. Hrklo ve mně jak v těch pitomých secesních hodinách od tety.

„Třeba dostanu chřipku,“ řekla jsem.

„Lepší by byl černý mor. Ten je u tety omluvitelný.“

„Já se zblázním.“

„Ale ona neví, že jsi trdlo. Nakonec to tak dobře dopadlo, i tenkrát u toho valčíku,“ smál se zase. A já jsem najednou pojala podezření, že to na mne navléknul, protože nechce, abych se vyhýbala společenským událostem. Hudba šlechtí, to ano.  A hlavně, abychom byli co nejvíc spolu a já ho tak ráda poslouchám …

http://www.youtube.com/watch?v=ZMzyGBXbt54&feature=related

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet