Důchodce a duchovní život – Hoši a vlak

Autor článku: František Benda Několik hochů se sešlo na nádraží, kde stál vlak, připravený k odjezdu do blízkého města. Každý z nich nesl na zádech těžké zavazadlo a všichni spěchali, aby jim vlak neujel.

První z nich byl velice nedočkavý; přesto, že ho tížil jeho vlastní náklad, snažil se – podle jeho názoru příliš pomalý – vlak uvést do pohybu tím, že se vší silou opřel o jeho nárazník a tlačil jej vpřed. Samozřejmě že marně – vlak se ani nepohnul.

Druhý z hochů byl naopak spíš pomalejší a nikam příliš nespěchal. Také se bál, aby s ním vlak nejel příliš rychle. Proto ještě dříve, než se dal do pohybu, chytal jej za madla u stupátek v marné snaze jej byť jen trochu přibrzdit. Pouze si tím ale zbytečně přidělal práci.

Třetí hoch proti rychlosti vlaku nic neměl, ale jaksi se obával do něj nastoupit. Usoudil – ostatně správně – že se do města dostane i pěšky. Jeho břemeno se mu sice neustále připomínalo, ale cítil se dostatečně silný, aby to zvládl. Nadhodil si je vesele na zádech a směle vykročil podél kolejí současně s hřímajícím a syčícím kolosem.

Zbývali ještě dva hoši, kteří přece jen směle a bez obav nastoupili.

První z nich však zůstal stát již ve dveřích vagonu a nesměle se rozhlížel. Vše mu zde připadalo jaksi nové, nezvyklé a neznámé, takže si ani neuvědomoval, že ho na zádech tíží značně těžký vak. Byl rád, že vůbec jede, zvlášť když oknem byl dřív pozoroval marnou a zbytečnou námahu svých kamarádů.

Jenom onen poslední – byl mladý, starý?, byl naivní nebo moudrý?, kdo to ví? (záleží na tom snad tolik?) – uložil své zavazadlo pečlivě na polici, pohodlně usedl k oknu a sledoval se zájmem ubíhající krajinu. Co pozoruhodností se tam dělo! Neobtížen, v klidu a spokojený, mohl se plně věnovat sám sobě i svému okolí.

V Žalmu 34,5 čteme: „Uval na Hospodina cestu svou a slož v něm naději; on zajisté všechno spraví“.

Šťastnou cestu!

Autor: František Benda, Foto: Internet