Důchodce a duchovní život – Samuel a chrám

Autor článku: František Benda Když byl Samuel – dnes moudrý, uznávaný a vyhledávaný – ještě zcela neznámý mladík, naplňoval velmi často své srdce touhou po bohu. Měl jediné přání: aby se v něm jeho Pán usadil natrvalo.

Snažil se všemožně. Na nejrůznější místa svého příbytku například kladl květiny – to v představě, že padne-li na ně jeho těkající zrak, okamžitě mu připomenou, kamže to musí zaměřit své myšlenky. Trvalá myšlenka na Pána byla jeho jedinou touhou. Mysl však – z jakýchsi nepochopitelných důvodů a zdánlivě nelogicky – vždy znovu sklouzávala k událostem všedního dne, které ji právě zaujaly. Těm se pak kupodivu věnovala s takovou náruživostí, že od nich musela být zpravidla násilně odtržena. Ale ještě poté v ní dozníval přerušený prožitek, takže se k němu nezřídka v nestřežené chvíli znovu vrátila.

Samuel vyzkoušel i psaní různých svatých a moudrých průpovědí, které porůznu rozvěšoval na místa, o kterých předpokládal, že na ně padne jeho zrak (což mu připomene, že…). S touto metodou však neměl valný úspěch, stejně jako s nápadem přemístit pár předmětů každodenní potřeby na jiné místo, než obvyklé. Jejich překvapivá nepřítomnost, následovaná hledáním, nebo alespoň nutností vzpomínky kam že byly přemístěny, mu měly připomenout vždy stejné: vzpomínku na Pána. Neodpovídalo to však jeho pořádkumilovnosti a jednoduchosti bydlení. Nejúčinnější byly ještě tak ty květiny.

Jednoho dne dostal nápad. Postaví chrám! Místo neustálého rozmisťování a kontrolování trvale uvadajících květin postaví svému Pánu chrám. Kromě toho, že v něm bude moci trávit všechny své volné chvíle, jej bude mít trvale na očích – a Pán se pak snad usadí v jeho srdci navždy.
Okamžitě se dal do práce. Jeho nadšení dosti ochablo v té chvíli, kdy začal se skutečnou stavbou (v představách to šlo podstatně rychleji). Své prvotní záměry stran velikosti a vybavení tedy poopravil, ale u původní myšlenky, totiž skutečně postavit svatostánek, setrval.

Když už se začala rýsovat podoba budoucí svatyně, usedl unavený, ale šťastný Samuel opodál, a prohlížel si zálibně své dílo. „Třeba ten chrám pojmenují lidé po mně“, napadlo ho, „chrámů je sice mnoho, ale Samuelův ani jeden“. Ještě se však s tou myšlenkou nestačil ani zálibně polaskat a již sám sebe pokáral: „Pro koho stavím chrám? Pro sebe, nicotného, či pro Pána, nekonečného a věčného?“

„Pane, jsi velký“, usmál se Samuel vděčně, ale shovívavě nad klopýtnutím své pošetilé mysli. Nebyl asketa, který by za takovýto přečin okamžitě chytal na své tělo důtky. Vychovával sám sebe laskavě; snažil se mít sám k sobě stejný vztah, jako se mu zdálo, že má jeho Pán k němu.

„Myšlenky jiné nedopusť Pane než o tvé věčné přítomnosti“ zazpíval si v duchu a dal se s chutí do další práce.

Stavba byla již téměř z polovice hotová, když jel kolem král se svou pestrou a hlučnou družinou. Samuel byl příliš zabrán do své práce, než aby si všímal, co se kolem něj děje. Ovšem zvuk zvonců a trub, jakož i krok slonů byly příliš silné, než aby unikly jeho pozornosti.
Přerušil práci a zvedl hlavu právě v té chvíli, kdy král kázal zastavit. Vznešený králův rádce se přišel zeptat, co že to zde tento mladík buduje.

„Vyřiď králi, že stavím chrám svému Pánu“, odpověděl prostě Samuel.
Rádce se po chvíli vrátil, že král milostivě vzkazuje, aby k němu Samuel přišel osobně.
Bez bázně se Samuel králi uklonil a vysvětlil mu, že se mu nedaří udržet jméno svého Pána v srdci trvale, takže chce postavit svatostánek, kde by Pána nalezl kdykoli.
„Tvá činnost je dobrá a záslužná“, pochválil ho král laskavě. „Až stavbu dokončíš a zasvětíš, ohlas se na mém dvoře. Dostaneš službu pomocného kněze. Potřebujeme takovéto nadšence“.
„Jsi ve velkorysý, pane, díky!“ uklonil se Samuel poníženě – ale král si ho již nevšímal. Pokynul rukou a průvod se hnul dále. Zvonce i trubky záhy dozněly a ani kroky slonů již nebylo slyšet.
„K čemu je mi jakékoli místo na tvém světském dvoře?“ zvolal jako v procitnutí Samuel. „Já sloužím mocnějšímu vladaři“. Musel se usmát nad svou pošetilostí, které na chvíli propadl, snad omámen leskem výzdoby královského průvodu či ohlušen břeskem hudebníků.

A toto poznání ho nadchlo k dalšímu úsilí. S ještě větší chutí se dal do práce.
Konečně byl chrám hotov. Sice se dost lišil od původních představ, nicméně se Samuelovi zdál i tak dostatečně důstojný, aby v něm umístil svého Pána.
Seděl, unavený, na kraji lesa a zálibně si své dílo prohlížel.

Náhle zaslechl kroky. Ohlédl se – po cestě se k němu blížila krásná mladá dívka.
Zpozorovala – snad současně – Samuela i jeho nový chrám. Překvapeně zůstala stát.
„Kdo jsi?“ zeptala se.
„Jsem Samuel, služebník svého Pána“.
„A kde máš svého Pána?“
„Zde, v tomto chrámu“.
„Jak se tam dostal – a je tam skutečně?“
Samuel se zarazil. „To ještě nevím. Chrám jsem postavil pro něj. Po celou dobu stavby jsem myslel jen na něho. Každý můj pohyb mu byl zasvěcen – takže v něm vlastně už je. Ale ještě provedu vysvěcovací obřad, kterým bude jeho přítomnost v chrámu potvrzena“.
„Kde byl tvůj Pán do chvíle, než byl postaven chrám?“
„Nosil jsem ho ve svém srdci, ale tam ho občas překryly všelijaké denní starosti. Zde v chámu bude dlít trvale“.
„Byl ve tvém srdci, říkáš? A co bude v tom tvém srdci až z něj Pán odejde?“
„Neodejde z něj zcela; bude i vněm, i v chrámu“.
„A co ještě bude ve tvém srdci“
„Nepotřebuji tam již nic jiného. Pán mi stačí“.
„Srdce je jako rozlehlá budova o mnoha pokojích. Nepřijmeš do některého z nich ještě někoho jiného?“

Samuel již chtěl říci ne, ale náhle pocítil, že v domě jeho srdce zazářilo přívětivé světlo. Zvlášť jedno okno přímo jásalo přitažlivým jasem, a otevíralo pohled do zcela neobsazeného velkého pokoje.
„Koho myslíš, že bych tam měl přijmout?“ stačil se ještě otázat; ale ještě než dořekl, věděl, že odpověď nedostane. Ani ji nečekal. Alespoň ne z dívčiných úst. Dvě štíhlé paže se ovinuly kolem jeho ramen a celý obzor mu zakryl pár velkých, hlubokých hnědých očí.

Neviděl nic, než ty oči.

Neviděl les, odkud přinášel dřevo na stavbu, ani cestu, po níž odešel král ke svému dvoru; neviděl nově postavený chrám, ani oblohu nad hlavou.
V rozlehlé budově jeho srdce nezůstalo jediné místečko volné.

Autor: František Benda, Foto: Internet