Důchodce a duchovní život – Samuel a kahánek

Autor článku: František Benda Samuel žil již od mladých let o samotě a v ústraní. Zabýval se pozorováním přírody a přemýšlením o nejrůznějších vztazích všeho stvořeného tak dlouho, až se mu v srdci rozhořel plamínek poznání.

Od té chvíle nacházel všude kolem sebe pouze boha v nesčíslných jeho projevech, a sám zatoužil připojit se k jeho dílu, byť pouze neustálým opěvováním jeho velikosti a moci. Vyzkoušel mnoho různých chvalozpěvů, avšak vždy znovu se stávalo, že byl z jejich pronášení vytrhován různými potřebami běžného života. Přesto, že je považoval za svoji nejdůležitější činnost, následkem lidské slabosti na ně občas přece jen zapomněl, a – odveden od nich – se k nim již jen těžko vracel.
Tento nedostatek ho převelice hnětl, takže přemýšlel, co dělat, aby si dokázal připomínat boží přítomnost neustále. Nakonec si uhnětl z hlíny drobný kahánek; knůtek, neustále potopený v oleji, pak zapálil. Nepatrné světýlko, ozařující ve dne v noci jeho skromný příbytek, mu od té doby připomínalo boží jiskru ukrytou i v té nejzapadlejší temnotě.

Již se nebál zapomínání – drobný plamínek ho vždy svým plápoláním přivedl na správnou cestu.
Jednoho dne dostal vzácnou návštěvu. Jeho vzdálený příbuzný měl do jeho kraje cestu a vyhledal ho, aby se s ním pozdravil. Dal si pozor, aby navštíveného neurazil svým podivem nad chováním podle jeho soudu podivínským, ale shlédl se v kahánku se světýlkem, které i v noci by bdělo za něj, a – jak si prostoduše představoval – nejen ukazovalo, ale i navazovalo cestu k bohu.

Po svém návratu prohledal několik obchodů, než našel nikoli již prostý kahánek, nýbrž dostatečně vznešený kahan, o kterém se domníval, že odpovídá jeho společenskému postavení. Nalil do něj nejlepší olej a zálibně pozoroval odrazy plamene na vyleštěných plochách vzácné nádoby. Domníval se, že v nich cítí vzrušující spojení boží přítomnosti a lidského náčiní.

Jeho objev ovšem nezůstal utajen. Byl to člověk společenský, a tak se záhy mohli jeho vzácnému kahanu obdivovat mnozí hosté. Ne ve všech srdcích se však zažehla touha po připomínání neustálé přítomnosti boží; spíš se dostavila závist a touha mít svítidlo podobné, ne-li ještě lepší. Následkem toho dostávali zlatníci v širém okolí spěšné zakázky na výrobu zlatých či alespoň stříbrných kahanů; mnohé z nich byly i vykládány perlami a vzácnými kameny.

Věc však měla háček. Do takovýchto krásných a drahých nádob se nezdálo vhodné nalévat mastný a páchnoucí olej, tím spíš, že jej pak bylo nutno pravidelně dolévat a celou nádobu čistit. Také bylo dost nebezpečné nechat takovou vzácnost jen tak celý den bez dozoru, zvláště měla-li být v místech, kde se neustále chodilo. Jak jinak by ale mohla předávat kolemjdoucím své poselství?

Tak se stalo, že místo připomínání boží všudypřítomnosti se tyto kahany – již bez plamene, ale zato s bohatou výzdobou – ocitly v uzavřených místech, kam se nikdo nepovolaný nedostal. V nejlepším případě byly vystaveny za sklem pro podiv návštěvníků, nebo obřadně ukazovány při občasných shromážděních.

O tom ovšem osamělý Samuel nic nevěděl. Dál se zabýval pozorováním přírody a nutnými domácími pracemi, a i když se na věčný plamínek svého kahánku právě nedíval, stále jej nosil ve svém srdci a v duchu se k němu vroucně obracel.

Autor: František Benda, Foto: Internet