Důchodce a duchovní život – Samuel a myšlenky

Autor článku: František Benda Zeptali se Samuela: „Jak ty jsi začal pracovat se svými myšlenkami, aby se staly tvými pomocníky a ne pány?“ „S jejich nadvládou jsem se rozhodl skoncovat poté, co jsem četl v jednom návodu: Ptej se sám sebe: proč jsem to řekl?, proč mne to napadlo?

Snažil jsem se podle toho řídit, a tak jsem si popravdě odpověděl: řekl jsem to proto, že se ještě neumím dostatečně ovládat ve slovních projevech. Vím, co se nemá říkat, ale než si to dostatečně uvědomím, je to venku.

A mnohé zřejmě nevhodné věci mne zase napadají z toho důvodu, že ještě příliš vězím ve světských vazbách. Ty jsou mnohdy příčinou, že se chci zalíbit právě probíhajícímu okamžiku a rozvinu jej začasté ještě dál, než kam on sám směřoval. Také jsem se rád ve společnosti blýskl nějakými duchaplnostmi, a ještě dnes si ty události dokáži ve své mysli živě přehrát. Teď se mi to zdá nevhodné, a tak musím zaplašit i tuto vzpomínku, neboť i ta je svým způsobem prožitek. Je to těžké, protože ta minulá situace měla často dost harmonický průběh, kde vše do sebe zapadalo, takže ve všech zúčastněných zanechala příjemný dojem. A teď musí všechno pryč.
Připadal jsem si pak jako pták, který nohama uvázl v lepkavém bahně. Svými křídly sice udatně mává, ale nevzlétá.

To byl můj úvod do práce s myslí. Od té doby jsem se jí začal vážně zabývat. Co všechno jsem si musel odpustit! Odkud odevšad jsem musel pozpátku vycouvat se snahou nezanechat po sobě zjitřenou ránu, ač jsem věděl, že bych se tam byl dokázal docela dobře uplatnit. Odejít jsem musel dokonce i z míst, kde se se mnou počítalo. A já jsem je nyní zklamal.

Uvědomil jsem si, že zřejmě ne všichni lidé jsou předurčeni ke konání velkých činů. Pro spokojený duchovní život to snad ani není nutné. Pocit uspokojení se dostaví i tehdy, podaří-li se vytvořit i jen docela malý zharmonizovaný celek, který hladce zapadne do celkové nesmírné mozaiky vesmírného díla. V něm se dokáží spodobnit i nejhlubší zákony obdobně jako se zaskví obraz slunce na kapce rosy. Takové i zcela nepatrné ložisko se může stát branou k širšímu pochopení. O to jsem opřel své počáteční kroky. Pomohla mi vzpomínka na slova mistrů, že je potřeba se pevně soustředit na každou právě prováděnou práci. Neprozradili mi přitom ale, že takové i zdánlivě jednoduché soustředění může navodit pocit velkého uspokojení, neboť i zjevně bezvýznamná činnost může vytvořit uzlíček vnitřně harmonicky provázaných jevů, které jsou pranepatrnou součástkou stvoření.

Tak jsem začal trpělivě pozorovat a přetvářet svůj vnitřní svět. Uvědomil jsem si, že zatím dosud utvářel on mne, nikoli já jej. Nějakým způsobem se vyvíjel, a já, sotva dechu popadaje, jsem se snažil jej zařadit do svého života. Vše nové, co přišlo, jsem bral jako nutně dané a přizpůsoboval jsem se tomu. Nazýval jsem to pokorou, a také se jí to velice podobalo. S dobrým ale přicházelo i mnoho špatného. Také tomu jsem vycházel vstříc, i tomu jsem se přizpůsoboval. Snadno jsem podléhal záludnému kouzlu, které mne naučilo břitkému hodnocení situace a využívání příležitostí směrem k získávání různých výhod. Tím mi ale na srdci narostly jakoby dlouhé hroty, které mi pak zabraňovaly těsněji se přimknout k tomu, co mi bylo blízké.

Začal jsem tedy otupováním nejnebezpečnějších ostří a olamováním hran těch myšlenek, které kvůli nim nebylo možno kamkoli umístit.

Nikdy není pozdě začít, řekli mi. Ale zvaž, co už jsi zatím promeškal.
Začal jsem si více všímat podrobností ve všech činnostech. To často opakované „když jdu, tak jdu“ se mi připomínalo znovu a znovu. I já jsem při chůzi myslel na všechno možné, kromě na tu chůzi samu, takže na mne to neplatilo. Ale v tom okamžiku, kdy jsem svou pozornost omezil právě jen na tuto chůzi, samovolně se rozpadla na spoustu jednotlivých prvků chůze, takže jsem se začal cítit stejně rozptýlený jako dřív.

Z tohoto nepříjemného stavu jsem hledal východisko. Našel jsem je v tom, že jsem se přestal zabývat dalším a dalším rozborem, který by byl důsledkem stále pečlivějšího zkoumání, a začal jsem sbalovat vždy několik nezbytných prvků činnosti do jakýchsi balíčků, které jsem se pak snažil vytvořit co nejdokonaleji. Na nich jsem mohl uplatnit svou invenci, zde jsem měl pocit, že se spoluúčastňuji tvoření.

Takový balíček, ne příliš složitý, spíš co nejjednodušší, vnitřně provázaný, mi připadal dost dokonalý, aby uspokojil mé požadavky.

I ty se mi ale začaly měnit pod rukama. Jednak mohly snadno vzniknout balíčky sice vnitřně provázané, ale se zaměřením, které neodpovídalo mým původním záměrům, ba se spíš stavěly proti nim, jednak vznikaly celky, které se nespokojily se svou jednoduchou strukturou a samovolně se začaly dále rozvíjet samy. Pak ale snadno došlo k tomu, že se jim požadavek prvotní jednoduchosti snadno vymknul z rukou a další rozvoj se zvrtnul v bezvládí. Ani první, ani druhou mutaci se mi nechtělo sledovat – také jsem se na to necítil dost silným.

Držím se proto jednoduchých, snadno definovatelných prvků. Ty, které směřují ke kvalitativnímu zhoršení, se buď snažím obrátit v dobro, nebo je pustit ze zřetele a nenásledovat je; ty, které se samovolně komplikují, se snažím rozdělit na menší, snadněji zvládnutelné.

Moc se mi to ale nedaří. Tah zpět ke hmotným zájmům je stále příliš znatelný. Vím, že se svou prací nebudu nikdy u konce. Stále je co ulamovat a otupovat, stále je se čeho vzdávat.
Pozoruhodné je to, že vlastně už dávno jsem poznal, co by se mělo dělat, jenomže tyto návody jsem uchovával jakoby někde ve vedlejší místnosti, takže k praktickému využití nepronikly. Teprve teď jim přicházím na chuť a pomalu jim otevírám dveře, aby mohly vstoupit. Ale i tak bude jejich uskutečňování probíhat velice pomalu.
To je má práce s myšlenkami“.

Autor: František Benda, Foto: Internet