Historie známá neznámá – Češi v barokní době

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Doba baroka nebyla pro český národ šťastná, tak to pociťují lidé, kteří hodnotí období českých dějin po bitvě na Bílé hoře. Podívejme se do historie českého baroka a zaposlouchejme se do hudby, obdivujme barokní malířství i pošetilosti, kterých se baroko, věrné nepravidelné perle, po které převzalo název svého životního stylu a možná, že mnohé z vás napadne, aby si o něm přečetl trochu víc. Kdo ví? Pro ty, kteří rádi čtou, je samostudium historie krásným koníčkem.

Proč jsi tak svůdné, baroko?

Díl 1.  Ideál českého národa

Je barokní doba pro Čechy ještě dnes důležitá? Víme doopravdy, co pro nás znamenala dobrého a špatného? Tento text je motivován pocitem, že ani současný český národ není schopen se vymanit z pocitů poraženectví, zrady a osamění v těžkých historických chvílích a jakási nevíra sám v sebe mu dopředu brání něco změnit a nebo na něco navázat. Možná i výkladem některých historiků a nebo lidí píšící o politickém vlivu dějin na současnost (např. Benjamin Kuras), činí obraz této doby temným a zahanbujícím. Potom, co jsem si prostudovala mnoho pramenů o třicetileté válce a době, která ji předcházela, musím, s odvahou mně vlastní, oponovat všem, kteří usilují o představu, jakoby právě baroko, ta silná doba, ta doba sporů mezi katolicismem a protestantismem, nepatřilo zcela a úplně do české mysli. Jakoby to byla jen doba, která je vrhla  do zatracení a znovuzrozením  v době obrozenecké, vyzdvihujíc pouze jednu stránku věci a zapomínajíc na celkový obraz vývoje, který byl a je pro nás i nyní důležitý. Snažím se tuto otázku znovu otevřít …

http://www.youtube.com/watch?v=spBOZa87xIY&translated=1

České dějiny nejsou žádná romantika…

Všimla jsem si, pokud jsem zavedla řeč na baroko a české dějiny mezi mými přáteli, že odpovídali rezervovaně a bez jakéhokoliv obdivu a nebo snahy se o něm bavit. A tak jsem nabyla dojmu, že obecně Čechové mají spojené údobí tohoto uměleckého a duchovního směru i politického směru s bitvou na Bílé hoře, hanebným útěkem armád z již vyhrané bitvy (Anhaltův úspěšný útok proti císařským vojskům a nepochopitelný zvrat), zradou a ponížením, kterého se dostalo na Staroměstském náměstí našim pánům, rytířům a měšťanům (potrestání za vzpouru proti císaři). A také jsem si všimla, což mne dost překvapilo, že většinou mají lidé v Čechách, kteří se příliš sami sebou nezabývají a nemají potřebu přemýšlet nad dějinným vývojem a kontinuitou, romantizující pohled na vlastní dějiny, což bylo dílem specifického výkladu obrozeneckých autorů a do jisté míry i Masarykovým vlivem byl romantický pohled korigován na otázku ospravedlnění české existence, vytvoření koncepce malého národa s posláním. Masarykův pohled na české dějiny a odůvodnění existence „malého národa“ směřoval k ideálům, jistě i vlivem herderovské filozofie. Masarykova filozofie českých dějin nutně, pod sílou takového vlivu, směřuje k „ideálu pravé a dokonalé lidskosti“.

Smysl českých dějin podle Masaryka

Nemohu ani souhlasit s Masarykem, který udělil českým dějinám smysl, kterým měl být přínos univerzální lidské humanitě, opírající se o dobu, po vzoru Františka Palackého, husitské reformace, oproti Palackému však o krátkou dobu existence Jednoty bratrské, která měla být, podle Masaryka, hlavním českým příspěvkem světové civilizaci a všelidské humanitě. Cituji: “ Humanitní ideál, čistá člověckost, všecek smysl národního života, skutečně není než ideál naší jednoty bratrské, ideál vpravdě český.“

Dva vrcholy

Masaryk tedy nachází dva vrcholy českých dějin v období husitské reformace a v existenci Jednoty bratrské, které na které mělo navázat národní obrození a i česká přítomnost. „Naše národní snahy,“ cituji dále jeho myšlenky z díla Ideály humanitní, „a tužby musejí se brát směrem zahájeným naší reformací, Svobodomyslné hnutí  české přirozené společnosti odkazovalo k reformaci české reformaci, tradicím bratrským a husitským.“ Cituji dále z Ideálů humanitních: „Svobodomyslné hnutí české přirozené odkazovalo k reformaci české, k tradicím bratrským a husitským. Naši buditelé pokračovali tam, kde reakce přervala vývoj. Tím překlenuli propast způsobenou protireformací…

Josef Pekař kontra TGM

Masaryk a Pekař byli ve výkladu českých dějin v rozporu. Jaký však náhled na české dějiny a českou mysl měl praktický dopad, který nasměroval trendy české politiky a národního smýšlení? Do jaké míry jsme i dnes ovlivněni tímto pohledem a jak se cítíme v rozporuplném osudu, před který jsme byli mnohokrát postaveni? Masaryk pochopitelně hájil vyšší smysl českých dějin a nemohl přijmout přízemní nacionalistickou koncepci organického vývoje českého národa, formulovanou především Josefem Pekařem.

Česká otázka jako otázka náboženská?

Masaryk, ve snaze dobrat se „vyššího principu mravního“ v českých dějinách – prohlásil českou otázku za otázku náboženskou:  „…jádro našeho národního charakteru je a musí být náboženské. Palacký představil nám úhelní ideu českých dějin: Náboženský ideál bratrský… a tento ideál prohlásil za ideál svůj  i českého usilování národního…  Problém náboženský je problém českého života, je to problém český, proto je otázka česká otázkou náboženskou.“ Masaryk se  nechal „unést“ a český národ (a jeho věc) o němž sám dobře ví, že „Křesťanství naše je přec jen matrikové“, „zaslíbil“ tak, jako kdysi Boleslav Chrabrý pánu Bohu. S tím rozdílem, že TGM tak činí tisíc let po polských událostech a údajně hodnotnějšímu protestantismu zaslibuje tehdy většinově katolický národ…!

Masarykova koncepce českých dějin je romantická

Aby prokázal význam reformace i Českých bratří, vyloučil z kontinuálního toku českých dějin jen to skrovné minimum, a podle mého názoru neoprávněně, které považuje pro svoji filosofii za vhodné a přetváří si jej ku obrazu svému. Vědecká pravda jde TGM stranou. Dějiny celých generací pomíjí. České dějiny mají tento konečný obraz v jeho osobitém podání:  „…bojovná povaha Germánů vedla k dělení národa v pány a otroky …krátce feudalismus, kdežto slovanská nebojovnost vedla k ústavě demokratické, k osobní svobodě, rovnosti, volnosti, bratrství. Česká svéráznost bránila se dlouho … ale národ byl pozápadněn, zfeudalizován…ale myšlenka demokratická ještě nezanikla, oživla znovu ve válkách husitských, když pak poražen u Lipan … staroslovanský duch demokratický pak neměl již jiného útočiště, nežli k náboženské sektě bratří českých.“ Masaryk tak nalézá tu nejlepší, podle svého názoru,  odpověď na palčivé Schauerovy otázky o smyslu české přítomnosti a českém přínosu světu.

Český příběh II.

Já bych šmahem nezatracovala Masarykovu snahu o pozvednutí české mysli, a i když jeho koncepce neodpovídala pravdě, třeba byla i účelově zmanipulovaná, aby prodchnula pozdější, i krátkodobý vývoj Československa do vypuknutí II. světové války, nelze mysl české společnosti oprostit od důležitého období, které Masaryk vyzdvihnul a které možná již nyní hraje malou roli v celosvětovém dění. Je velmi ošidné, a já si to uvědomuji, cokoliv, vzhledem k osudovým zvratům v našich novodobých dějinách, nyní popírat a nebo zatracovat. I když bychom měli čas od času provést jakousi inventuru filozofie a z ní vycházejících postojů, činů a jednání, ve vlastním počínání směrem ke světu, kterému se přibližujeme a k Evropě, ve které hrajeme svou roli. Vím, že najdu jak odpůrce, tak i přívržence a možná i diskutéry, kteří mne obviní z jednostranného pohledu na problém, který se snažím nastínit.

Ale nyní, v této první části, jsem se dotkla důležité doby, zastíněné tragickým vývojem v barokním a pobarokním světě. Je však pravda, a to nemůže nikdo popřít, že jsme se vrátili, po dlouhé době spánku v totalitě k demokracii a není to masarykovská demokracie, neboť jsme více či méně opustili ideály, které nám vložil do vínku. Táhneme zavazadla minulosti a víme, že je musíme překonat, protože koncepce, o které jsem výše mluvila, citujíc jedno z významných Masarykových děl, není nyní pro nás aktuální, ale přeci, v hloubi duše cítím, že je v nás. A proto znovu tvrdím, že Čechové jsou národ  stále ještě prodchnutý humanismem a ještě neopouští historickou kontinuitu, ovšem ne takovou, jakou ji vyhradil Masaryk, ale svou přirozenou

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet