Kdo vám namaloval tu… ?

Autor článku: Irena Fuchsová Tato povídka je z knihy Ireny Fuchsové, KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY, vyšla v roce 2010 v nakladatelství Beskydy. Pokud se chcete o aktivitách této spisovatelky, která je zároveň nápovědou v pražském Činoherním klubu, dozvědět více, podívejte se na stránky uvedené na konci příspěvku.

Karlova ulice, co vede z kolínského náměstí k Chrámu svatého Bartoloměje, (www.bartolomej-kolin.cz ) je pěkně strmá.

Vzpomínám si, jak v první polovině padesátých let napadlo jednou večer plno sněhu, a maminka mě a o dva roky staršího bratra Káju oblékla, a šli jsme nahoru ke kostelu a pak jsme jezdili Karlovou ulicí na něčem dolů. Sáňky to nebyly, ale co to bylo, to už nevím… 

Když do téhle ulice vejdete od náměstí, je po levé straně dům, kde před lety otevřeli sekáč. Nápis SECOND HAND je tam pořád, i když je krámek už zase zavřený.

Hned první den, kdy se sekáč otevřel, jsem se zatajeným dechem vstoupila dovnitř a málem jsem se rozbrečela.

Za války měl v této místnosti pronajatý holičský krámek můj dědeček František Červín, a vzadu ve dvoře bydlela celá jeho rodina. Manželka Anna, syn František a dcery Věra, Eva, Anča a Irena.

Děda byl kolínský ochotník, autor divadelních her, režisér, zpěvák a herec. A také trenér fotbalistů. Do jeho krámku chodila kolínská bohéma, profesoři, fotbalisté, doktoři, malíři. Když začala válka, sundal holičskou firmu a byl hrdý na to, že během války přišli do jeho krámku pouze dva Němci, rozhlédli se, uviděli dědu, protože jeho dcery, které mu pomáhaly, se schovaly dozadu, a zase odešli.

Děda zemřel v březnu 1948 na infarkt, možná i proto, že mu komunisté dva měsíce před tím sebrali zařízení jeho holičského krámku, a naházeli ho do skladu, kam se moje babička s maminkou a s tetami chodily dívat, dokud se dvě holičské židle a dvě umyvadla neobrátila v prach.

Nebo zemřel na infarkt proto, že šel první jarní neděli v roce 1948 na brigádu, kde se zpívalo, ten dělá to a ten zas ono, a všichni dohromady uděláme moc!                       

Narodila jsem se v roce 1950, a v roce 2006 jsem dojatě procházela „jeho“ krámkem, mezi hadříky z druhé ruky, a vzpomínala na desítky příhod, které jsem slyšela od babičky, od maminky, od tet.

Například jednou přišla do krámku paní Julie a vyprávěla o jistém vesnickém mladíkovi, který si ji chtěl vzít a na znamení svých vážných úmyslů jí přinesl blůzu.

„A co jste mu řekla,“ zeptal se zvědavě dědeček.

„Co by,“ usmála se Julie. „Eště sukni dej, vole!“

V noci někdo namaloval na vrata typický obrazec, který znázorňuje ženské pohlaví, a když přišel na holení důstojný pan profesor, starý mládenec, a teta Eva ho začala holit, nedalo mu to a zeptal se.

„Evo, kdo vám namaloval tu kundu na vrata?“

Jindy holila teta Anča pana notáře.

„Ančo, ukažte mi prso,“ ozvalo se najednou, Anča utekla dozadu a pana notáře musel doholit dědeček. Dědeček, který zemřel dva roky před tím, než jsem se narodila, a po kterém jsem zdědila talent na psaní a lásku k divadlu.

Nedávno jsem šla zase kolem a zrovna byla otevřená vrata. Ano TA vrata, na které někdo namaloval… TSU.

Řeknu vám, byl to pro mě šok! Poprvé v životě jsem viděla dvůr, přes který chodili mí

nejbližší příbuzní, poprvé v životě jsem viděla i domek vzadu, kde za války bydleli.

Pán v autě na mě koukal dost zvláštně, a protože mě od té doby viděl takhle stát u otevřených vrat už několikrát, rozhodla jsem se, až tahle kniha vyjde, a vrata budou zase otevřená, že si pro ni dojdu do své pracovny, kterou mám hned za rohem u kostela, nalistuju tuhle Fuchsovinu, a snad mi majitelé dovolí, podívat se do domku, kde můj děda s rodinou za války bydlel…

P. S.

Tety i moje matka byly nádherné ženské a o tom, co prožívaly za války, v krámku pod kostelem, píšu v knize, KDYŽ STARÉ DĚTI PLÁČOU, v povídce Můj život s netopýrem. 

Autorka: Irena Fuchsová

http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.happyend4.me/10-otazek-pro/10-otazek-pro-irenu-fuchsovou.html
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12

Karlova ulice, co vede z kolínského náměstí k Chrámu svatého Bartoloměje, (www.bartolomej-kolin.cz ) je pěkně strmá.

Vzpomínám si, jak v první polovině padesátých let napadlo jednou večer plno sněhu, a maminka mě a o dva roky staršího bratra Káju oblékla, a šli jsme nahoru ke kostelu a pak jsme jezdili Karlovou ulicí na něčem dolů. Sáňky to nebyly, ale co to bylo, to už nevím… 

Když do téhle ulice vejdete od náměstí, je po levé straně dům, kde před lety otevřeli sekáč. Nápis SECOND HAND je tam pořád, i když je krámek už zase zavřený.

Hned první den, kdy se sekáč otevřel, jsem se zatajeným dechem vstoupila dovnitř a málem jsem se rozbrečela.

Za války měl v této místnosti pronajatý holičský krámek můj dědeček František Červín, a vzadu ve dvoře bydlela celá jeho rodina. Manželka Anna, syn František a dcery Věra, Eva, Anča a Irena.

Děda byl kolínský ochotník, autor divadelních her, režisér, zpěvák a herec. A také trenér fotbalistů. Do jeho krámku chodila kolínská bohéma, profesoři, fotbalisté, doktoři, malíři. Když začala válka, sundal holičskou firmu a byl hrdý na to, že během války přišli do jeho krámku pouze dva Němci, rozhlédli se, uviděli dědu, protože jeho dcery, které mu pomáhaly, se schovaly dozadu, a zase odešli.

Děda zemřel v březnu 1948 na infarkt, možná i proto, že mu komunisté dva měsíce před tím sebrali zařízení jeho holičského krámku, a naházeli ho do skladu, kam se moje babička s maminkou a s tetami chodily dívat, dokud se dvě holičské židle a dvě umyvadla neobrátila v prach.

Nebo zemřel na infarkt proto, že šel první jarní neděli v roce 1948 na brigádu, kde se zpívalo, ten dělá to a ten zas ono, a všichni dohromady uděláme moc!                       

Narodila jsem se v roce 1950, a v roce 2006 jsem dojatě procházela „jeho“ krámkem, mezi hadříky z druhé ruky, a vzpomínala na desítky příhod, které jsem slyšela od babičky, od maminky, od tet.

Například jednou přišla do krámku paní Julie a vyprávěla o jistém vesnickém mladíkovi, který si ji chtěl vzít a na znamení svých vážných úmyslů jí přinesl blůzu.

„A co jste mu řekla,“ zeptal se zvědavě dědeček.

„Co by,“ usmála se Julie. „Eště sukni dej, vole!“

V noci někdo namaloval na vrata typický obrazec, který znázorňuje ženské pohlaví, a když přišel na holení důstojný pan profesor, starý mládenec, a teta Eva ho začala holit, nedalo mu to a zeptal se.

„Evo, kdo vám namaloval tu kundu na vrata?“

Jindy holila teta Anča pana notáře.

„Ančo, ukažte mi prso,“ ozvalo se najednou, Anča utekla dozadu a pana notáře musel doholit dědeček. Dědeček, který zemřel dva roky před tím, než jsem se narodila, a po kterém jsem zdědila talent na psaní a lásku k divadlu.

Nedávno jsem šla zase kolem a zrovna byla otevřená vrata. Ano TA vrata, na které někdo namaloval… TSU.

Řeknu vám, byl to pro mě šok! Poprvé v životě jsem viděla dvůr, přes který chodili mí

nejbližší příbuzní, poprvé v životě jsem viděla i domek vzadu, kde za války bydleli.

Pán v autě na mě koukal dost zvláštně, a protože mě od té doby viděl takhle stát u otevřených vrat už několikrát, rozhodla jsem se, až tahle kniha vyjde, a vrata budou zase otevřená, že si pro ni dojdu do své pracovny, kterou mám hned za rohem u kostela, nalistuju tuhle Fuchsovinu, a snad mi majitelé dovolí, podívat se do domku, kde můj děda s rodinou za války bydlel…

P. S.

Tety i moje matka byly nádherné ženské a o tom, co prožívaly za války, v krámku pod kostelem, píšu v knize, KDYŽ STARÉ DĚTI PLÁČOU, v povídce Můj život s netopýrem.