Podobnost (čistě) náhodná?

Autor článku: Jana Tesaříková Tak spravedlivě, jako máloco jiného, odměřuje čas život všech smrtelníků na planetě Zemi. Homo sapiens nevyjímaje. Kde je ta magická hranice věku, po níž nám přísluší oslovení senioři? Jak se s ní vyrovnáváme? Má na prožívání důstojného stáří vliv třeba hranice státu?

Z následujících epizodek máte možnost posoudit sami a ještě hádat, zda se odehrály v ČR nebo sousední SRN. Nabízím německou vesnici, středně velké město ČR, velkoměsto ČR, velkoměsto SRN a menší město tamtéž.

A) Jeden bytový dům, dvě obyvatelky stejného věku, 69let. Obě mají dvě dospělé děti, žijící v jiných městech.
Je pošmourné jarní ráno. Sluníčko se klube velmi ztěžka zpod mraků visících zatraceně nízko. Člověk přemýšlí, jestli to vlhko, které cítí, je reálné poprchávání, nebo jenom dojem z rázu počasí.

První z aktérek sedí na lavičce před vchodem. „ Není vám zima?“ ptá se účastně procházející sousedka. „ Mám pod bundou ještě svetr“, zní spontánní odpověď. Náhle, jakoby si uvědomila, že to je moc obyčejná věta, plačtivě dodává: „ Na mně už nezáleží. Kdybych se nachladila, stejně za mnou nikdo nepřijede. Co já z toho života mám, jenom stejně čekám na smrt.“ Sousedka, která postřehla jen začátek, se vzdaluje za svým cílem. A paní na lavičce roní slzy sebelítosti nad nespravedlivým světem a nevděčnými dětmi.
Druhá již před půl hodinou odešla z domu. Je neděle. Její úsměv a horký čaj zahřívají členy zájmového klubu. Sama již několik let aktivně nezávodí, ale svou přítomností a radou podporuje ty mladší. „ Naše babi, bez ní by to tady nebylo ono.“ Konstatují přítomní.
Obě se o pár hodin později setkávají v jídelně u oběda. Jejich mírně zarudlé tváře mají ovšem úplně jinou příčinu.

B) Autobusové nádraží. Málo míst k sezení, průvan a zmatek.
Na místo vedle mě si sedá paní. Přivedl ji syn a já slyším jejich rozhovor. „ Už běž, já počkám sama. Samozřejmě, že to zvládnu, až budu doma, zavolám.“ Jsem zabraná do svých starostí. Sháním práci a mám za půl hodiny pohovor. Když paní dosedá, ještě slyší konec mého telefonního hovoru s potenciálním zaměstnavatelem. „ Ať vám to dobře dopadne“, usmívají se na mě šedé oči. Po pár minutách jsem ohromena její osobností. Postavou spíš drobnější žena, má 86 let, bydlí od tohoto města přes sto kilometrů. Dojíždí sem 2x týdně do práce jako hospodyně. Neučí vařit jen rodiny cizinců, ale skvělé rady dává i mně. Kdybych prý ještě o něčem věděla, vzala by to. Ne pro peníze, ale proto, že je ráda mezi lidmi. No a ten peníz? Ten se přece také hodí. Byla na operaci s šedým zákalem, nesmí se moc předklánět, ale udělali to prý moc dobře. Ještě to druhé oko a bude zase jako mladice. Ne bude. Je. O několik desítek let starší žena mě svou živelností tvrdě válcuje.

C) Velkoměstský ruch ještě znásobený hučením obchodní pasáže.
V kavárně sedí u jednoho stolečku skupinka složená z ženy na vozíku, její dcery a pečovatelky. Seniorka má 65 let, od 35 trpí angínou multiplex. Za svůj zdravotní stav obviňuje všechny kolem. Je zlá a jízlivá, nic jí není dost vhod. Za pouhých 20 minut dokázala přítomné 10x urazit a ponížit.
U jiného stolečku popíjí kávu podobná skupinka lidí. Na vozíčku je muž, 75 let, také dlouhodobé postižení, navíc již nežije jeden z jeho synů, zabil se v autě. S ním na kávu a hlavně pro cenné rady a optimismus dorazili jeho bývalý kolegové. Nikomu nevadí, že se pán občas pobryndá, protože se mu třese ruka. Ani jeho ošetřovatelce, která je poslední členkou kávového dýchánku. 20 minut se rovná 20ti minutám skvělé zábavy a porozumění.

D) Větší město. Plné památek a galerií. V něm žijí nedaleko od sebe dvě sestřenice. Obě mají 63 roků.
„ Co to tam zase u těch sousedů dělali. Takový rámus. …Ne, já nikam nejdu, dívat se zase na otrávené ksichty cizích lidí. …Na to já nemám náladu a ani peníze. …“ reakce jedné z nich na cokoliv. Raději sedí zapšklá u televizoru nebo zírá z okna a pomlouvá. Budíš jí to přáno, každý máme nějakého koníčka.
„ Chcete pomoct s výběrem? …Jak se vám líbí ve městě? …Ukáži, ráda a zajděte ještě tam a tam“ říká často ta druhá. Ani ona nemá jiné příbuzné ve městě. I ona zažila neveselé roky s nemocí a málo penězi. Chodí pomáhat do galerie umění. Zadarmo dělá šatnářku, uvaděčku, průvodkyni a další v jednom. Baví ji na tom, že se může hezky obléct, nalíčit a být užitečná.

E) Menší město. V něm žijí dva muži. Jeden druhého nezná, jen osudy mají podobné. Oba mají 3 děti. Oba jedno ze svých dětí přežili.

Jeden oslaví brzo 76 narozeniny. Žije sám, potomci jsou rozeseti po jiných místech. Všichni se na jeho narozeniny moc těší. Je to elegán každým coulem. Upravený vzhled umocňují živé a upřímné oči. I on se těší na oslavu. Budou zase všichni spolu a bude jim dobře.

Druhý pán žije také sám. I on bude mít brzy narozeniny. Jemu bude 67 roků. Nikoho nezve. Ve svých vytahaných teplácích a vrabčím hnízdem na hlavě si vystačí sám.Nestojí prý o soucit. Proč by měl vyhazovat peníze za sešlost, když na něj stejně všichni kašlou? Jeho děti a příbuzní si připravují výmluvy, kdyby náhodou pozvání přišlo. Proč jet dobrovolně poslouchat obviňování a nářky. Bydlí přece tam, kde mají práci. Dědu by viděli rádi, jenže se něco někde zadrhlo.

A dalo by se pokračovat. Domnívám se, že každý z nás je osobnost, která se nezmění v jinou, když zaklepe kmetský věk. Jsme jedineční a je na nás, jak prožijeme tzv. podzim života. Bez ohledu na velikost rodiny, na nemoci a rány osudu, bez ohledu na stát, v němž žijeme.
Přeji vám i sobě, abychom i v důchodu žili SEN Ideálně O Radosti.

Autor: Jana Tesaříková, Foto: Internet