Historie známá neznámá – Proč jsi tak svůdné, baroko?

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná A nyní se přibližujeme k náboženské krizi, která vyvolala rozštěpení tehdejší Evropy na dva bloky – na blok katolický a blok protestanský.

Za vlády Karla I. se věřilo v možnost překonat pomocí dialogu nesrovnalosti mezi katolíky a protestanty a docílit opětovného sjednocení křesťanů v lůně reformované církve. Avšak úsilí císaře a erasmovského humanismu ztroskotalo na radikalizaci postojů. Totiž, protestantismus byl uzpůsoben kapitalistickému a buržoaznímu způsobu myšlení v učení francouzského reformátora Kalvína, zatímco katolicismus sjednocoval křesťanskou tradici s výdobytky humanismu v díle Španěla Ignáce z Loyoly. Tridentský koncil, zahájeny roku 1545 s nadějí dosáhnout vytouženého sjednocení křesťanstva, byl ukončen roku 1563, když už se propast stala nepřekonatelnou a vypukly náboženské války. 

Čím byl podmíněn nezdar říše Karla I. ?

Celý vývoj jen potvrzoval nezdar světové říše Karla I., jejíž integrační, nadnárodní charakter (“evropská jednota“) byl na druhé straně neslučitelný s růstem renesančního individualismu, projevujícího se náboženským štěpením (od „svobodného zkoumání“ biblických textů věřícími – a následného náboženského subjektivismu – po národní protestantské církve) a politickým individualismem (suverénní a navzájem nezávislé národy).

A svět byl unaven …

Všichni jsme smrtelní. Tedy i Filip II., který zemřel roku 1598 a svět byl unaven. Náboženské války skončily nerozhodně. Nástupce, Filip III., se snažil využít poslední možnosti, jíž v atmosféře mírového soužití, únavy a úniku z krize, hlásané v celé západní Evropě první barokní generací, byla dynastická hegemonie.

Lokální střety a vstup islámského vlivu do konfliktu

Vývoj španělské monarchie v 16. století byl také ovlivněn tlakem ze zahraničí. Vzhledem k zeměpisným podmínkám se takovéto tlaky projevily především v pohraničních nebo okrajových oblastech, kde docházelo k ideologickým střetům s kalvinismem (tlak francouzských hugenotů v oblasti Pyrenejí) a s islámem (tlak Turků a severoafrických pirátů na středomořském pobřeží). Odlišné ideologie nalezly na území poloostrova spřízněná hnutí – druh „páté kolony“ – katalánsky a aragonský banditismus v poměru k francouzským hugenotům a moriskové v Andalusii a Valencii v souvislosti s Turky. Španělská odpověď na tlak kalvinismu a islámu vyvolala za Filipa II. změny, jež znamenaly vytvoření španělské bašty vedené především Kastilií a vyznačující se odlišnostmi od moderní Evropy, tj. od zemí více či méně formovaných filosofickým racionalismem a kapitalistickou buržoazií. Tyto změny situují odborníci v neobvyklé jednotě do let 1579-1580. Braudel je spojuje s bojem o Portugalsko a Maraˆón považuje zatčení královského sekretáře Antonia Péreze a příjezd kardinála Granvely do Španělska za definitivní porážku liberálního křídla (úsilí rodu Mendozů a knížete z Éboli, reprezentované Antoniem Pérezem) a předání moci křídlu nesmiřitelných (rody Alba, Barajas, Chávez a Chinchón). 

Není pochyb že …

…. o změnách ve Španělsku rozhodly náboženské války ve Francii spolu s kontakty mezi hugenoty a bandity (ti udržovali v katalánských Pyrenejích stálou občanskou válku, jež byla do jisté míry obdobou náboženských válek v Evropě), povstání v Nizozemí, povstání morisků v oblasti Alpujarras s hrozbou otomanské intervence, věznění následníka trůnu infanta Carlose. 

A přišla opatření k potlačení krize…

Zákaz studia na zahraničních univerzitách, přísná bdělost, s níž inkvizice hleděla na jakoukoliv odchylku, zavedení cenzury, přísná kontrola morisků) znamenala ideologickou nepropustnost země, s cílem vytvořit pevný týl proti nastalé situaci. Pozdní nahrazení Antonia Péreze Granvelou v nejvyšších státních funkcích, vysvětlitelné váhavostí a pochybovačností panovníka, bylo pouhým epilogem předem rozhodnutého vývoje.

Odbočení: situace v Katalánsku

V letech 1568-1570 byla Katalánsku, vystavenému tlaku ze strany hugenotů a banditů, a Valencii, ohrožované Turky, severoafrickými piráty a morisků, vnucena nová orientace monarchie úsilím místokrále Diega Hurtado de Mendoza a arcibiskupa sv. Juana de Ribera. Roku 1591 bývalý královský sekretář Antonio Pérez, který se uchýlil do Zaragozy, rozdmýchal aragonský odpor proti Filipu II. Královské oddíly pod velením Alonsa de Vargase překročily hranice království, a zatímco Antonio Pérez mířil k francouzské hranici v Bearnu, byli aragonští představitelé krutě potrestáni (poprava vrchního soudce Juana de Lanuzy). Filip II. pak zavedl některá omezení aragonských práv na kortesech v Tarazoně (1592). Již předtím (1570) pozastavil některá privilegia Barcelony, jež znovu obnovil jeho nástupce Filip III. (1599).

Erasmismus a jeho vliv na zahájení tridentského koncilu

Učení Erasma Rotterdamského poznamenalo rozvoj humanismu v první polovině 16. století, který usiloval o řešení náboženské krize prostřednictvím dialogu, podílelo se do jisté míry na formování císařské politiky Karla I. a celkově mělo ve Španělsku značný vliv. Největšími erasmisty ve Španělsku byli Luis Vives, který pocházel z Valencie, byl profesorem v Lovani, Paříži, Londýně a Bruggách a představoval největší osobnost protischolastického humanismu, přestože byl naprosto ortodoxní ve víře, a bratři Alfonso a Juan Valdésové, jejichž Dialogy (Diálogos) představovaly syntézu erasmovského hnutí a myšlenky náboženské obnovy bez nutnosti revoluce. Nejvýznamnějším centrem erasmismu byla Univerzita v Alcalá, založená Cisnerosem, který tam Erasmovi nabídl katedru. Důležitými středisky byly také Valencie a Zaragoza, stejně jako Barcelona, kde se formovaly názory císařova místokancléře Miguela Maye. Avšak Erasmus měl ve Španělsku také významného odpůrce – byl jím Diego López de Zúˆiga, profesor Univerzity v Alcalá, jehož Poznámky (Anotaciones) předjímaly linii tridentského katolicismu. Erasmus však nedocílil opětného začlenění luteránského Německa do lůna církve, jak po něm naléhavě žádal arcibiskup Fonseca roku 1528. Tento fakt a radikalizace postojů, předpoklad náboženských válek (jezuitismus, kalvinismus), odsoudily umírněny program nizozemského humanisty k nezdaru.