Vídeňské bonbónky: Hudba a láska … díl 4.

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Všechno je v tvé hlavě, řekl mi jednou jeden moudrý člověk a já si to nyní uvědomuji, že člověk dokáže úplně všechno, jen když si neháže klacky pod nohy sám. Na to plně stačí okolí, ať to dělají vědomě nebo nevědomě.

Je možné, že by někdo řekl: „Vstaň a tanči!“ Je to možné, protože je to v jeho hlavě a v mé to dokáže probudit. Jenže nikdo takový v mém okolí není, kdo umí zázraky, spíš spousta, kteří dokáží pořádně naštvat. Ale pořád nevím, co se mým mužem děje. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, že by mohl mít nějaké stresy. Připadalo mi, že všechno dělá tak lehce: ať je to zpěv, či hra na hudební nástroje nebo tanec. Připadá mi jako vzduch: proletí, zatočí se a zmizí. Vlastně jsem v poslední době nenavštívila žádný jeho koncert. No, ani mne na žádný nepozval. Vždyť to všechno slyším doma pořád dokola z horního pokoje. Dokonce i náš papoušek si pohvizduje ty zvuky a Baronka leze pod stůl. Jsem ráda, že nehraje na tympány nebo na bicí. Díky Bohu, že je to jen pár nástrojů, které se dají poslouchat. Asi má stresy. A možná, že ho to i zmáhá, když učí na konzervatoři, někdy má divadlo a jindy zase koncert mimo republiku. Ale stejně, kdyby byl rovný, tak by mi to řekl, svěřil by se, mluvil by se mnou o svých problémech. Možná, že je to tím, že já o své práci zarytě mlčím a dělám, jakobych nikam nechodila jinam než na zahradu. A tak jsem šla do jeho pracovny a zalistovala jsem v diáři. Sakra, dnes v 19,30 má koncert v divadle. Je 17,00. Musím tam jít, musím to všechno zjistit, jak se věci mají, myslím si …

Růže pro Mistra

Zavolala jsem do květinářství, aby poslali do divadla kytici růží na náš účet pro mého manžela a nic mu, proboha, pane Lhotáčku, neříkejte, to je překvapení. Ale ne, milostivá paní. však jsem na něco u vás zvyklý, vy jste oba samé překvapení už celé roky, co vás mám to štěstí znát. Ani jsem se nezeptala, jak to myslí, protože jsem hned vlítla do šatníku a vybrala jsem si polovečerní šaty, co jsem si přivezla z Egypta s třpytivým mušelínem přes ramena. Učesala jsem se, upravila si líčení, zavřela Baronku do kuchyně a přísahala na mou smrt, že se brzy vrátím, obula se, zamkla byt a vyšla na ulici. Trochu, jen zlehka pršelo, tak jsem si hodila mušelínový přehoz přes vlasy, abych nepřišla jak Rusalka do divadla a hnala jsem přes park, kolem Zemanovy kavárny po schodech do parčíku před divadlem. Dříve tam bývaly fontány. Lidi se tam procházeli ve večerních šatech a tiše si vyprávěli o Mistrovi, no já bych mohla povídat taky, ale radši jsem hleděla, abych se dostala do lóže, aby mne nikdo neviděl a nedonesl mu, že jsem zde.

„Hele, voni už lezou i do divadla, arabáši. Z kterého harému jsi utekla, Lajlo?“ zavolal na mne nějaký mladík. očividně v povznesené náladě. Spustila jsem na něho arabsky a on na mne vyvalil oči. Dala jsem se poznat paní pokladní, která mi dala volnou vstupenku do horní lóže a z mého pohledu pochopila, že o tom nemá nikde mluvit. Jedna paní, co prodává programy, mne zavedla na místo a řekla mi, že mi to moc sluší. Podala mi kukátko a zavřela za sebou dveře. Lidi šustili sáčky, prohlíželi si program a já jsem najednou cítila vzrušení, jako tehdy, když jsem chodila s tatínkem a on mi koupil program a limonádu. Ta vzpomínka mi zalila oči slzami. Byl to jediný člověk, který mi vždycky rozuměl. Ale my jsme si s mužem taky rozuměli, než odešli děti za svými životními zájmy. Možná, že to byla moje chyba, protože vlivem všech těch nových poměrů se zhrošily podmínky v práci a i vztahy mezi lidmi, konečně každý den se motat v kauzách, vidět jen to ošklivé – to není jednoduché. Nebyla jsem sdílná, nebyla jsem schopná zareagovat na změny v našem  životě a možná, že se on může cítit opuštěný mnou. Do orchestřiště začali vcházet hudebníci. Ani jsem se nepodívala, co vlastně hrají. Bože, mně je opravdu úplně jedno, co poslouchám. Francis Poulenc *). Ano, viděla jsem v kuchyni na stolku partituru.

Klavírní skladba a orchestr

http://www.youtube.com/watch?v=Z2B5xTGInzI&feature=list_related&playnext=1&list=PL48F4B22CE8089E49

Melancholie

http://www.youtube.com/watch?v=HdIhbQLBTFU&feature=related

Je to krásná hudba! Taková laskavá. Já vím, měla bych sedět v křesle, držet se s ním za ruku a poslouchat ty nádherné tóny až do smrti.

Lidé začali vstávat a tleskat, neboť přichází Mistr. Podívala jsem se na něho přes kukátko. Vypadal klidně, usmíval se, očima se dorozuměl s hudebníky a pak zvedl ruce s taktovkou jako velký černý pták, divadlo se utišilo a mně se roztlouklo srdce. Jeho ruce byly jak bílé holubice, které se vznášely nad tóny tak krásnými, které tančily podle jeho gest, pohybu prstů i očí. Bývala bych tam seděla do skonání světa, ale věděla jsem, že si vzal naše auto a že musím zase pěšky domů. A musím tam být dřív, než on. Vidět ho tak tajně je mnohem krásnější, než kdybych byla pozvaná.

♣

Baronka se tvářila uraženě, ale číhala, až vlezu do postele, aby mi nenápadně zalehla k nohám, než přijde muž, protože ten zakázal psa v posteli a to velmi přísně. Stejně ještě půjde nahoru, aby si oddychl po té námaze a možná, že si pustí stereo, než půjde spát. Musí to všechno ze sebe dostat, aby mohl být zase v reálu. Jsem zvědavá, jestli přinese růže, co dnes dostal odemne. Určitě, má je rád. Někdy je náš dům obložený květinami jako v krematoriu a na mne z toho padá úzkost. Ale musím také myslet na tanec a na chvíli, která povede k dokonalému smíření se našich tak rozdílných povah. Máme dost času. A já mám dost času, abych si promyslela svou strategii.

♣

Ráno jsem ho našla ještě spícího v křesle ve fraku. Ze sterea hrála krásná hudba.

Ravel – Pavana na mrtvou infantku

http://www.youtube.com/watch?v=GKkeDqJBlK8

Postavila jsem na snídani a chystala se do práce. Měla jsem před sebou perný den.

„Promiň, byl jsem hrozně unavený a usnul jsem oblečený.“

„Nevadí,. Co to bylo za hudbu, co ti tam hrála?“ zeptala jsem se, „bylo to překrásné.“

„Ravel,“ řekl stručně a šel se osprchovat. Pak se vrátil v županu a nalil si kávu.

„Dnes mám výuku do večera. Máš dnes hodinu?“

„Myslíš lekci tance? Ano, jsem domluvená. V pět hodin.“

„Večer bychom mohli zajet někam na večeři.“

„Dobře,“ řekla jsem a věděla jsem, že to dělá jen kvůli mně a já to musím přijmout.

„Včera mi někdo poslal krásnou kytici růží, dal jsem ji do vody. Prosím tě, rozvaž ji a uprav ji ve váze. Postav mi na klavír.“

♣

Udělala jsem to. Byla to ta kytice odemne. Ještě jsem se podívala z okna, jak odjíždí za svou prací. A zdálo se mi, že zase přišel mír do našeho domu.

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet