Vídeňské bonbónky: Má tchyně je moudrá … díl 6.

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Protože manžel odjel na koncert do Paříže, mám týden na splnění nějakých věcí, které jinak nemám čas udělat. Dívám se do svého diáře, co jsem všechno prošvihla za poslední dobu. Jsem smutná!

Zavírám Diář a stavím si na kávu. Přemýšlím, zda bych neměla navštívit svou tchyni. Říkám ji – maminko – a vůbec se mi to nezdá divné. Nejezdíme tam často, protože tchyně je pěvkyně a nemá mnoho času, také doma bývá velmi málo. A s mým manželem mají trochu napjaté vztahy, protože ji moc nerespektuje a mne to mrzí. Co na tom, že je dospělý, co na tom, že je vzdělaný, nadaný a rozumný! Někdy dělá nerozumné věci a jí to zlobí stejně jako mne. Ale byla to ona, jak jsem říkala, která mne nabádala, abych si vážila jeho talentu a respektovala jeho zvláštní nálady, že to patří k věci. A najednou teď vidí, že se to obrátilo i proti ní. Výsledek střetu, který byl mezi nimi a jehož obsah neznám zavinil, že se … tam prostě nejezdí … a hotovo …..

Stála mezi růžemi a zalévala je

Viděla jsem ji už z dálky, ji nelze přehlédnout. Vysoká štíhlá žena s vyčesanými vlasy, omotanými stuhou a ve volném úboru, s kterým si pohrával vítr. A ta osobnost se mi spojuje se všemi hrdinkami, které kdy zpívala a jak jsem ji sama slyšela zpívat ve Vídni. Nádherný, bohatý, sytý hlas, který dokáže člověku vyloudit slzy v očích anebo neskonalou radost ze života.

Květinový duet z opery Lakmé

http://www.youtube.com/watch?v=8Qx2lMaMsl8&feature=related

„Maminko,“ volám na ní a mávám. Neslyší, asi zrovna zpívá ve své duši a v srdci, myslím si, a tak jdu blíž.

„Maminko,“ řeknu tišeji a ona se na mne podívá pohledem, jakoby se snesla s nekonečných výšin, tím pohledem, jaký mívají svaté na obrazech, když se obětují.

„No to je dobře, že jsi přijela, to je dobře,“ vítá mne a já ji opatrně a jemně líbám na tvář, abych neporušila její dokonalý make-up, „pojď dál, ani jsem tě nečekala.“

„Ale zůstaneme na zahradě, budu s tebou zalévat tvé růže. Jsou nádherné.“

Podívala se na mne pátravě, jakoby chtěla vědět, jestli to myslím vážně a asi byla svým zjištěním spokojená, protože mi dala konev do ruky a šla si pro druhou. Zahrada byla opravdu nádherná, skoro jak ta moje, ale mé chybí určitá osobitost, kterou ji jednou vtiskne sám čas.

„Tak co máš nového,“ řekla a zalévala růže. Jistě, že jí manžel všechno vyzvonil, protože celý ten problém je rodinná událost. Tak jsem začalal zprostředka.

„Tante mi dala krásné šaty na ten vídeňský ples. Už umím bezpečně několik tanečních figur čtverylky.“

„Tak to bys měla být šťastná, ne? A ty nejsi,“ dodala smutně, když se opět na mne pátravě podívala.

„Ne, nejsem,“ přiznala jsem se.

Neřekla nic jiného, než že jsem Valkýra

Neřekla na to nic, jen pokračovala v zalévání a oblohou pluly mraky, jakoby se domlouvaly na tom, že večer bude pršet.

„Možná, že to není kvůli tomu tanci. Ten je přeci krásný. A ta hudba k tomu. Česká píseň je tak milostná, tak poetická. A česká beseda? Kdo ji dnes umí? Pár starých lidí. Mladí o to nemají zájem.“

„Maminko, ale já už nejsem mladá a abych ti řekla pravdu, připadám si hloupě, strašně hloupě a poraženecky.“

„Já jsem si to myslela hned ze začátku, že ti ublížili, a ty jsi přeci do toho šla, protože jsi taková Valkýra, víš? To máš v krvi. Ale je to velký dar, věř mi to.“

„Valkýra?“ rozesmála jsem se, protože ten nápad mohl přijít jen ní, od té divy, které tleská celý svět, která nyní stojí na své zahradě ve volném šatě, s kterým si pohrává vítr. Ano, vím kdo jsou Valkýry a zrovna s nimi bych se moc nechtěla ztotožňovat. Ale maminka to ví líp, než já, protože ona není mischung, a tak to pozná.

Richard Wagner

http://www.youtube.com/watch?v=1aKAH_t0aXA

„Bylo štěstí, že jste spolu potkali, krásně jste žili, máte děti, ale teď si nejsem jistá, zda neprožíváte nějakou vážnou krizi, víš, takovou, na kterou nebyl dřív čas. Nemysli si, já všechno vnímám, i když o tom nemluvím. Ty jsi takový přímý duch, ale on, on je jak zakletý v lastuře. A čím dál víc.“

„Napadlo mne, jestli ho něco netrápí. Ale on neřekne nic. A já se ho nechci ptát.“

„Ne, netrápí ho nic, jeho ne, o tom jsem se přesvědčila. On se něčím inspiruje, co mezi vámi probíhá,“ řekla a postavila konvici na zem, protáhla se v zádech a vzala mne kolem ramen.

„Třeba o tom píše nějakou suitu nebo dokonce jednoaktovou operu, kterou mi dá za odměnu v ten večer, když zatančím úspěšně čtverylku? No to by mu bylo podobné,“ zasmála jsem se a tchyně také. V tu chvíli mne napadlo, že mu odpustím, že se musím zbavit té tísně, která mne tak svírá srdce, žaludek hlavu a prostě to přijmu.

„A co chceš dělat?“ zeptala se mne, „pomýšlíš na rozvod?“ řekla rovnou a od té chvíle začala odpočítávat čas do do výbuchu, který rázem změní životy všech protagonostů tohoto příběhu.

„Maminko, to ne, to ne,“ chytla jsem ji za ruku a ona se ke mně obrátila, „scházeli byste mi. Jste mí nejbližší, to přeci ne. Já ho pořád stejně miluji,“  ujišťovala jsem ji i sebe a sebe asi o něco víc. Pokývala hlavou.

„A to je právě to, moje milá. Neumíš přijmout možnou porážku a ani ji nepřijmeš. Budeš bojovat, bojovat a bojovat, i když všichni kolem tebe už budou padat. Myslíš, že je to správné? Měla jsi mu říci – ne. Jenže, ty jsi to viděla jako dobrou příležitost překonat samu sebe a zazářit jako hvězda ubohého večírku, jehož úroveň ti nesahá ani po kotníky, ani po lem krásným šatům a nejlepším morálním úmyslům.“

Zastavila jsem se na cestě a ona také. Pohlédly jsme si do očí a já jsem se rozesmála.

„Tak, ty jsi to řekla úplně přesně,“ zvolala jsem a málem ji objala, kdybych si nevzpomněla na její drahocenný make-up.

V pokoji stál klavír, a tak si za něho sedla

Chvíli přemýšlela. Jakoby se zasnila a pohlédla k oknu, na kterém vlály jemné záclony ve vánku a přes které až sem voněly její růže.

„Kdyby nebylo tvé nátury, nedošli byste až do dnešních dnů. No, já jsem si vzpomněla na tvou oblíbenou píseň. Zkusíš ji zazpívat?“

„Já? Před tebou? Maminko, já bych se propadla studem, proboha.“

„Propadla? Samá maxima. Proč bys ses měla stydět? Protože nemůžeš nemůžeš dosáhnout toho, co jsem dosáhla já? Ano? Odpověz mi,“ řekla.

„Ano,“ řekla jsem a věděla jsem, že je to její výchovná lekce, kterou mi nikdy neudělila a že je to moudrá cesta k pochopení těch věcí, které probíhají nyní mezi mnou a mým manželem. A ona začala hrát mou píseň, tak jsem spustila, jak jsem uměla, ne ovšem jako Zarah, to tedy ne …

http://www.youtube.com/watch?v=zexOVHns0wQ

„Tak vidíš, umíš zpívat. Proč bys neuměla?“

„Tak mi zazpívej zase ty, ano?“ řekla jsem a ona se na mne líbezně usmála.

„Víš, já tě mám tak ráda, ty jsi prostě úžasné stvoření,“ řekla a vzala mne za ruku, pohladila mne po ní a já pocítila, že to bylo ze skutečné lásky. Asi proto jsem to tak cítila, že to tak často v mém životě chybělo …

Arie z opery Norma

http://www.youtube.com/watch?v=c3iFRaTwwj0

A její hlas se nesl tím pokojem, pak zamířil do oken a nesl se až nahoru, k nebesům a já zavřela oči, protože to bylo příliš krásné, neuvěřitelně něžné, neuvěřitelně božské.

Když jsme se loučily, pohladila mne po vlasech a dotkla se mého čela.

„Po boji však často mír nepřichází. Pamatuj si to a pros lásku, aby ti byla rádcem v tom, co hodláš dělat.“

Cestou zpět jsem měla oči plné slz. Ale já to v sobě nezlomím …

Madame Butterfly

http://www.youtube.com/watch?v=jFQXdJxhmaY&feature=related

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet