Vídeňské bonbónky: Únos … díl 8. Závěr

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Začnu své vyprávění tím, že jsem se týden před vánocemi pustila do gruntování, protože jsem se potřebovala uklidnit fyzickou prací. Blížil se den D a já neměla ještě jasno, jak se zhostit toho, k čemu jsem od léta cílila s takovou námahou, úzkostnými pocity a obavou.

Naše problémy byly zažehnány, myslím, že jsme s mužem sblížili, ale ještě mezi námi viselo něco, co zůstalo nevyřčeno. Organizování toho večírku se čtverylkou. Stála jsem na štaflíkch a umývala okenní rámy, když Baronka vyletěla ze svého pelechu a štěkala za dveřmi jak pominutá …

Slezla jsem a šla se podívat, kdo nás zase poctil svou návštěvou. S potěšením jsem zjistila, že je to můj milý tchán. Je to nejen hezký muž, ale také humorista. Což mému milovanému mužíčkovi asi chybí, nebo to, co považuji za podpásovky je výrazem jeho humoru? On dovede dělat věci! A myslím si, že není všem dnům konec. Šla jsem tedy otevřít. Stál za dveřmi s kyticí a už natahoval nos, jestli jsem něco pekla. Tchyně totiž nepeče, a to proto, jak pravila, že by si to musel zasloužit. Objali jsme se a pozvala jsem ho dál.

„Kde je můj synátor? Už jsem ho dlouho neviděl. Jak to, že není doma?“ zahlaholil. Má hlas jako Eduard Haken. Baronka na něho skákala a on ji hladil a laskal. Jsem předvědčená, že když si ji občas vezmou na procházku, že ji dávají to, na co očima ukáže.

„Jel do Prahy, ale počítám, že se brzy vrátí. Dáte si čaj?“

Tchyně mi jednou přísně zakázala mu nabízet alkohol. „Pak neví, co mluví a co dělá,“ dodala a já vím, že svého manžela drží hodně zkrátka. Dodala, že své role přenáší do svého života a nemá vlastní názor a že ona nemíní s ním cokoliv hrát. Ale hrají své komedie a tragedie docela zdařile. Jsou to úžasní lidé! Kolem nich se šíří taková aura vzrušení a tajemnosti.

„Prosil bych kávu a něco, co tu voní. Ty naše pekařko,“ řekl s úsměvem a já poznala, že má něco za lubem. Baronka se mnou letěla do kuchyně v představě, že něco dostane nebo ukradne, až se nebudu dívat. Lehla si pod stůl a čekala na svou chvíli.

„Chtěl jsem se zeptat, prý se tu organizuje nějaký večírek ve Vídni, na druhý vánoční svátek. Je to pravda?“

„Je, bohužel,“ řekla jsem už mezi dveřmi, nesouc tác s čajem a koláčem. Postavila jsem ho na stolek. prostřela a pak jsem nakrájela koláč a nalila do šálku kávu.

„Moje Ofélie mi zakázala alkohol, tak bych se nabídl, že bych vás tam zavezl.“

„No, to by bylo docela fajn, já řídit nechci.  Ještě nevím, jaké budu mít šaty a ráda bych je nezmačkala dřív, než vystoupím.“

Baronka přišla jako žebravý mnich a sedla si ke tchánovi, protože měla zkušenost, že drobí a ona miluje drobky od pečiva ze všeho nejvíc.

„A rád bych si s tebou zatančil valčík,“ řekl s plnými ústy a já se rozesmála.

„Valčík? Já umím jen čtverylku.“

„Pak jsem přijel včas. Ty potřebuješ pořádné vedení. A já jsem mistr na valčíky,“ prohlásil a napil se čaje. Ještě, že jsem mu nenalila! Byl by pěkně v ráži, pomyslela jsem si.

„Co tím myslíte?“ zeptala jsem  se opatrně.

„Hoď tam nějaký valčík a uvidíš, jak umíš tančit. Nic to není, věř tomu.“

Poslechla jsem ho a vyhledala vídeňské valčíky. Pak jsem odklidila z cesty všechny předměty a přivřela okna, aby to všechno nebylo slyšet po celé ulici. Dojedl, dopil čaj, vstal, postavil se doprostřed místnosti a já spustila hudbu. Po té, co jsem mu šlápla dvakrát na nohu jsme se roztančili jak na královském plese. Ani jsme nepostřehli, že můj mužíček stojí mezi s houslemi pod paží a zírá na nás. První, kdo ho spatřil, byl tchán, sebral mu housle jednou rukou a doslova mně hodil do jeho náruče a tak jsem tančila zase s ním. A ta magická hudba dokázala nemožné, že jsem ho nepřizabila a to jsme to točili doprava i do leva. Když to skončilo, celí udýchaní jsme padli do křesel.

„Teda děti, vy jste zralí na soutěž. To bylo úžasné. ˇUžasné,“ zdůraznil a já, tak podezíravá, jsem začala tušit, že tu nejde jen o valčíky, ale o něco daleko významnějšího.

To, že mi snědli všechno, co jsem napekla pro tante, mne ani nemrzelo.

¦

Probudili jsme se do Štědrého dne. Udělala jsem malou snídani a sešli jsme se v jídelně. Manžel měl vynikající náladu.

„To jsem zvědavý, co ti Ježíšek přinese pod stromeček,“ řekl ironicky.

„Já vím. Kuchařskou knihu, francouzské parfémy, náramek a koupelové oleje.“

„A jak to víš?“ zeptal se a dělal, že čte noviny, abych si nepřečetla v jeho tváři, že něco šije.

„To, tak náramků mám tolik, kolik let trvá naše manželství. A to ostatní každý rok vypotřebuji. Takže se docela těším, až dostanu nové oleje a parfémy.“

„Tak, tím jsi chtěla říci, že jsem bez fantazie?“

Vida, učí se komunikovat na mé úrovni. Takže se nebudeme hádat, ale konverzovat. Na chvíli zmkl a četl něco v novinách.

„Hele, kolik dostane člověk za únos?“

„Dost, ale podle toho, jak je soudem kvalifikovaný.“

„No, to je špatný. To je hodně špatný,“ řekl a sedl si klavíru.

Únos se serailu – Ach ich liebte

http://www.youtube.com/watch?v=EgJx9TfXwtU&feature=related

Jasně, už je zase s Mozartem, pomyslela jsem si a šla jsem upéct cukroví, které mi snědli, protože jsem chtěla jet do Chebu a popřát tante.

„Ale jsi ráda, že jedeme do té Vídně. Já jsem si odložil nějaké věci, víš?“

„Vím,“ řekla jsem a vytahovala jsem u trouby plech s pečeným cukrovím.

„Nebereš to jako donucení, že ne?“ zeptal se mne s naléhavostí, které mi byla podezřelá, ale tvářil se vážně.

„Ani nápad, klidně to prohlásím i před soudem,“ řekla jsem mimoděk a on se na mne pátravě zadíval.

„Před jakým soudem?“

„Civilním i trestním,“ řekla jsem a pokládala jsem cukroví na papír.

„Ty jedeš do Chebu?“

„Jo, jedu si pro ty nemožný šaty,“ řekla jsem.

„Aha,“ odpověděl a vrátil se ke klavíru. Náš život je jako opereta. Už jsem si zvykla.

Arie Julie z opery od Gounoda Romeo a Juliette Je veux vivre

http://www.youtube.com/watch?v=Md712C3ecu8&feature=endscreen&NR=1

Tak jsem si prozpěvovala, o oktávu níž. Pak zazvonil telefon, manžel řekl jako agent – už jdu a zmizel. Baronka chvíli, nevím proč, pro něho kňučela, ale když jsem ji nabídla vanilkový rozhlíček, tak se uklidnila a spráskla ho jako malinu. A pak jsme se sbalily a vyrazily na cestu. Musela jsem stihnout ještě štědrovečerní večeři, přeci …

♣

Všechno proběhlo dobře. A pak se rozdávaly dárky. Všimla jsem si, že pod stromkem leží velká krabice. Až na ni došlo, tchyně vstala a postavila ji předemne.

„Naše milá dceruško, tady máš od nás dárek a doufáme všichni, že budeš šťastná. Pojď  si to rozbalit. Málem jsem padla do mdlob. Z krabice, jak z Popelčina oříšku, vytáhla duhové šaty, překrásné. A k tomu pouzdro s náhrdelníkem a nakonec boty.

„Tak to máš od nás jako dárek na všechny další plesy, které doufám, užiješ.“

♣

Druhá den byla krůta s mandlovu nádivkou a vídeňským knedlíkem. Všichni se cpali a občas zazněla i hudba, bylo to příjemné a mne trochu mrazilo v zádech. O večírku se vůbec nemluvilo. A druhý den ráno, to bylo sv. Štěpána, jsem se probudila a manžel už kmital a chystal. Podivila jsem se jeho aktivitě. Dokonce si nachystal frak.

„Ty budeš ve fraku? Prosím tě, to se nosí na velké plesy a to je jen takový večírek.“

„To je jedno, chci frak. A ty se běž upravit, pak skočíme na nákup a odpoledne jedeme do Vídně,“ řekl a začal si hvízdat jednu melodii. Marně jsem vzpomínala, co to je. Á, Veselá vdova.

http://www.youtube.com/watch?v=JRDqBsq-MMI&feature=related

Oblékli jsme se, šaty byly dlouhé a já dostala strach, jak v nich budu skotačit tu čtverylku. Úplně mně zamrazilo. A ty boty s vysokým podpatkem!

„Nejsi spokojená?“ zeptal se a starostlivě se na mně díval.

„Já jen nevím, jak budu skotačit v těch šatech.“

„Neboj, ty máš pořád z něčeho strach.

Vyšli jsme z domu. A v tom se to stalo. Někdo mne přepadl ze zadu, přikryl mi dlaní ústa, pak nasadil roubík a  tmavou pásku na oči a svázal mi ruce za zády. Strašně jsem se lekla. Pak mne dovlekl k vozu a rozjel se. Pak mi došlo, že jsem součást rodinné komedie a tak jsem neřvala a zavřela jsem oči. Celou hodinu a půl cesty nikdo neřekl ani slovo a ten roubík mi nedovolil cokoliv prohodit. Nemohla jsem se téměř hnout. No počkejte, já vám dám bábovky, táče a buchty!

Někdo mne vyvlekl z vozu a vekl mne dál, do nějaké budovy, strčil mne do výtahu a pak z něho vystrčil a syšela jsem vrznout dveře. Sundal mi pásku z očí, rozvázal ruce a sundal roubík a postrčil mne dál. A já uviděla velký sál, rozsvícená světla, byla jsem tak zmatená, v sále plno lidí a ti tleskali a smáli se. Tchán s manželem mne prostě unesli na velký vánoční ples, na který bych se nikdy neodvážila ani pomyslet. A hned spustila hudba, manžel mne popadl a tančili jsme zahajovací valčík.

„Doufám, že mne nezažaluješ,“ řekl mi na terase a tchán s tchýní se spokojeně smáli. A představili mne svým přátelům. A pak – došlo na čtverylku.

Dostala jsem kazetu s fialkovými bonbóny, když jsme se loučili a mne se chtělo dojetím plakat. Můj strach z plesů byl dokonale překonán. A já nyní vím, že mám milující rodinu, která mne vzala do svého středu, i když jsem takový hudební analfabet – možná, že to byla taková malá maturita. Bonbóny jsem uložila do skříňky mezi šperky a sedla jsem si ke klavíru vedle manžela. Právě hrál jednu skladbu.

„Víš, co to je?“ zeptal se mne s pobaveným úsměvem.

„Počkej. Já si vzpomenu.“

Mé děvče má doktorát za pultem

http://www.youtube.com/watch?v=MyYw4MOXyLI&feature=related

Konec příběhu

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet