Vídeňské bonbónky:Rada nad zlato… díl 5.

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Tři dny jsem přemýšlela, jestli nemám navštívit tante do Chebu. Je strašné horko, já pojedu v klimatizovaném autě, to je jedno, ale třeba ona s tou dušností nebude na tom nejlíp. A nebude mne chtít přijmout.

Musím se s ní poradit o všech těch věcech, je zkušená a od té doby, co mi umřela máma, mi byla nejbližším, člověkem … a tak jsem se pochlapila, tedy na půl a zavolala jsem jejímu podnájemníkovi. S ním se dá taky mluvit o všem a tante mu věří jako té své Luteránské církvi. Naštěstí to zvedl ….

Myslíte, že mohu přijet?

Na druhé straně telefonu se ozval smích.

„Vy se bojíte ji zavolat a zeptat se?“

„Ne, myslela jsem, že v tom vedru odpočívá,“ našla jsem si rychlou a velmi pravděpodobnou výmluvu na svou zbabělost. Jistě, mohla by mi říci, že si ve svém věku a při svém vzdělání neumím poradit. měla by pravdu, ale něco mne drží za srdce a já nemohu uplatnit tvrdší linii, než jsem z tohoto důvodu schopná. Nechci ztratit lásku, důvěru a víru v pokračování jinak krásného vztahu a mužem, tak komplikovaným mužem.

„Ona něco organizuje v místním Lidovém domě, není doma. Ale když si pospíšíte, určitě vás přivítá, je ve velmi dobré náladě.“

„Tak já přivezu marmelády s štrúdl.“

„Jak myslíte,“ řekl a tím hovor skončil. No potřebuji, aby byla tante naladěná na mé vysílání, protože situace je vážná, nikoliv však ještě zoufalá. O co jde? Majda mi přinesla model českého kroje a když jsem si ho oblékla, smíchy padla do křesla a vyvrátila levé opěradlo. Když jsme to daly do pořádku a přitom jsme se nepřestávaly smát, sedly jsme si na zem a koukaly na sebe.

„V životě jsem neviděla takovou hrůzu,“ řekla, „nejenže ti to nesluší, ale taky se do toho nehodíš. Vypadala bys jak nepovedená maškara. Jak z toho? To jsi si ale vymyslela ty. Měla jsi něco na mysli?“

„Ne,“ řekla jsem, „myslela jsem si, že se toho leknou a dají mi pokoj.“

„Ti se ničeho neleknou. Otázka je, jestli v Rakousku někdo ví, jak vypadá český kroj, tedy alespoň ti lidé, kteří na ten ples přijdou. Hele, já jsem mluvila s jednou etnografkou a zjistila jsem, že těch možností je spousta. Vybereme nějakou zapadlou dědinu a něco namašlíme, něco, coby ti slušelo a budeš tvrdit, že je to zapomenutý kroj, něco vzácného a tak. Určitě na to skočí a nikdo to nebude vyšetřovat.“

„No, ale to je lež.“

„Však oni ti taky nic dobrého neudělali. Bude to fifty fifty.“

Zamyslela jsem se a napadla mne tante. Ta určitě bude vědět, jak z toho. Pamatuji si, že organizovala lidové veselice a všelijaké trachtace. Určitě má něco v těch svých skříních na půdě. A při tom nápadu jsem zůstala.

A teď peču štrúdl a lije ze mne jak z konve

Musím říci, že jsem z toho na nervy. Za prvé jsem už vyhodila jednu várku, protože se mi připálila, a to bych dostala vynadáno, a tak opatrně, když jsem to vydýchala, zadělávám těsto na druhý štrúdl. Ach jo! Trouba topí jak zběsilá, musí totiž mít přesně teplotu podle receptu. Znovu loupu jablka a mám vztek na manžela. Asi bych mu měla přeházet cedéčka nebo rozházet noty. Aby věděl! Po nějaké době konečně shledávám, že je štrúdl upečený. Pocukrovala jsem ho a vybírám marmelády. Deset skleniček stačí. Volám manželově sekretářce, že jedu do Chebu, že je tetě špatně a zase lžu. Jedna lež za druhou. No počkejte!Všichni, kdo jste mně dohnali k takovým úskokům si to vypijete. Všechno jsem zabalila, oblékla se, nalíčila a už jsem mazala známou cestou za svou spásou.

Tante mne uvítala hned ve dveřích

„Všechno vím, všechno znám,“ řekla a pustila mne hned dál do vychlazeného bytu. Obřadně jsem vybalila své dary, pochválila mne a postavila na kávu.

„Odkud to víš?“

„Hádej. Od organizátorů té šaškárny. Tvoje rakouská teta, ta kramářka, měla obavy, aby vám nerozhádala manželství. Asi tvůj muž něco vykládal, bůh suď. Ten taky nemá rozum. A vím také o tvém tanzmistrovi. Nemohla jsi kápnout na lepšího. On občas zahajuje plesy i v našem městě. To jsi nevěděla. Je to skromný člověk a jistě se nechlubí kdejakou hloupostí. Tak co potřebuješ?“

Vykládala jsem o svém nápadu, jak se obléci na ples, a že jsem zjistila, že mi český kroj nepadne, ani jeden a že nemám co na sebe. A co mi poradila Majda.

„A víš, že je to dobrý nápad? Zapadlá vesnice v horách, na kterou všichni zapomněli a jen věda zachovala místní tradice. No, důležité je, aby ta vesnice byla blízko německých hranic.“

„Proč?“ podivila jsem se.

„Protože já něco mám, co se ti bude určitě líbit. Klidně si zapal, pij kávu a já jdu nahoru. Zachvíli se vrátím.“

Já to věděla! Vídeňská teta asi nevydržela a hned volala chebské tetě, že něco provedli. Ano, provedli! A můj manžel nemá taky tak dlouhé vedení, abych nepochopil, že jsem se hodně naštvala a myslí si, že něco strojím. Má pravdu! Moje pomstychtivé myšlenky přerušila teta, která se vrátila z půdy a nesla nějaký balík v ruce.

„Podívej se, v těchto šatech jsem tančila před mnoha roky já českou besedu,“ rozbalila je a roztřepala. Bylo to ono! Něco extra! Napůl německý a napůl český styl. Krásná látka, střízlivý střih.

„Zkus si to.“

Hned jsem se do nich dostala a tante mi je zapnula vzadu. Přivedla mne k zrcadlu.

„Až se vyperou, vyžehlí, budeš jako panenka. Jsou akorát nad kotníky, suknici zvedne naškrobená spodnička a pas stáhne sněrovačka. Neboj se, budeš nejhezčí a všichni se budou divit. Ty šaty jsou staré víc než padesát let. A vidíš, jak se uchovaly. Člověk musí být na své věci opatrný. A hlavně buď na ně opatrná pak ty.“

„Šila je jedna výborná švadlena. Měly být symbolem smíření. Byl to krásný ples, krásný.“

Hladila je rukou a mne došlo, co znamenají a tehdy znamenat mohly.

„Neboj, dám na ně pozor.“

Zpět doma …

Hned, jak jsem vylezla z auta před naším domem, slyšela jsem někoho hrát na housle. Asi má s někým hodinu, pomyslela jsem si, protože jeho styl dobře znám. To určitě nehrál on. Zajela jsem do garáže a potichu jsem vyběhla po schodech. Zaklepala jsem na dveře. Hra utichla a slyšela jsem jeho kroky. Znovu jsem si uvědomila, jak by mi scházel i zvuk jeho kroků. Otevřel dveře a já zahlédla docela malého chlapce s houslemi.

„Už jsi doma? To je dobře. Pojď si poslechnout mého nového žáka.“

Tiše jsem si sedla a on mu dal znamení. Hrál nádherně jakousi skladbu, kterou jsem ještě neslyšela. Když skončila, tak jsem mu zatleskala. Usmál se a uklonil se.

„Malý Mozart,“ řekl a pohladil ho po hlavě. Dosud jsem si myslela, že Mozart hrál na klávesové nástroje, ale určitě skládal houslové koncerty.

„Jak je tetě?“ zeptal se, když chlapec odešel domů. Stavěla jsem na kávu.

„To víš, to horko,“ řekla jsem jen a nechala věcem volný průběh. Ať se chytne za nos. Možná, že celá historie v nás všech něco probudí. Třeba se přestanou jeden nad druhým vyvyšovat.

„A jak ti jde ten tanec?“ zeptal se.

„Dobře.“

„Ano? Tak já tě vyzkouším,“ řekl najednou, vzal mne za ruku a táhl mne do svého hudebního pokoje. Nebránila jsem se. Chvíli hledal v cédéčkách, až našel to pravé.

„Postav se doprostřed, uvolni se a…“

http://www.youtube.com/watch?v=qHbvfLp2WVc

Zavřela jsem oči, jak mne to učil můj učitel a kroužila jsem s manželem pokojem na hudbu, které jsem až moc dobře rozuměla, moc dobře jsem věděla, co mi má vzkázat. Ale to mi nestačí, řekla jsem, žádné symboly, já to chci slyšet od tebe, z očí do očí, miláčku. Jinak bych to všechno nepodnikala. To  si piš!

Když tanec skončil, otevřela jsem oči a zahlédla jeho pohled.

„Myslím, že jsi se hodně naučila,“ řekl a zlehka mne políbil na tvář.

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet