Důchodce a duchovní život – Čarovný kámen

Autor článku: František Benda V jedné malé indické vesnici žil chudý bráhman, který měl zlou ženu. Neustále mu vyčítala jeho chudobu a předhazovala mu, co vše by měl dělat, aby zbohatli. On však na její řeči nic nedbal; bylo mu totiž nade vše sloužit s pokorou svému bohu.

Jednoho dne přiběhla žena velice rozčilená. „Už jsi to slyšel?“ volala z dálky, „na okraji lesa za naší vesnicí se usadil svatý muž“.

„Nu, a co má být?“ podivil se bráhman.
„Co má být“, málem se urazila žena, „lidé k němu proudí v celých zástupech, protože jim splní každé jejich přání“.
„Já tam rozhodně nepoběžím“, snažil se ji bráhman uklidnit, „protože já žádné přání nemám“.
„Ty ne, ty nemáš“, pokračovala žena vzrušeně, „ale já mám. Pěkně tam půjdeš, padneš před svatým mužem na kolena a požádáš ho o Čarovný kámen“.

„Čarovný kámen? Co to je? Nikdy jsem o ničem takovém neslyšel – a k čemu by nám to bylo dobré?“
„Bloude“, sípala žena, „vše kovové, čeho se takový kámen dotkne, se okamžitě změní ve zlato. Budeme bohatí – a konečně se také snad dostaneme i z této zcela zapomenuté vesnice“.

Takovou nabídku bráhman, přesto že byl chudý, naprosto odmítl. Jeho pokorná chudoba mu byla nade vše. Ale žena jeho plakala, prosila, běsnila, trucovala i vyhrožovala, až si dal nakonec přece jen s těžkým srdcem říci.

Bázlivě a s obavami se přiblížil ke svatému muži, počkal, až se navrátil ze světa rozjímání do tohoto světa máji, věčně se měnícího světa přeludu, padl předním na tvář, a na jeho vlídnou výzvu mu sdělil své – vlastně ženino – přání.
„Čarovný kámen říkáš?“ podivil se svatý muž. „Takovou hloupost! Právě včera jsem jej měl v ruce a zahodil jsem jej tamhle do křoví. Najdi si jej“.

Zapálený bráhman se vrhl naznačeným směrem a opravdu záhy kámen nalezl. Zářícíma očima si jej zálibně prohlížel a tiskl jej v dlani.
„A smím si jej ponechat?“ zeptal se pro jistotu.
„Jen si jej odnes, nejde-li ti o nic víc“.
„Vítězství!“ zajásal bráhman „Budu bohatý, budu mocný a také od své ženy snad už budu mít pokoj“. A s tím se chystal k odchodu.

Po několika krocích se však zastavil, obrátil se, pohlédl zpytavě na světce a přemýšlivě zašeptal: „Odpověz mi, svatý muži, co máš ty, že takovéto věci zahazuješ?“

Svatý muž se shovívavě usmál, neboť zahlédl v bráhmanových očích světélko pochopení – a pak řekl: „Já mám svaté učení“.

V tuto chvíli bráhman skutečně pochopil; i on zahodil Čarovný kámen a zůstal u svatého muže jako jeho žák.

Autor: František Benda, Foto: Internet