Důchodce a duchovní život – Současnost

Autor článku: František Benda Naše současnost nás všechny provází od našeho narození jako stín. Každý máme svoji vlastní; jsou si sice navzájem velice podobné, ale v podrobnostech se přece jen liší. Den po dni se mění společně s námi v takové blízkosti, že si je mnohdy ani neuvědomujeme, takže jim vlastně nepřikládáme váhu.

Všechna naše někdejší vítězství a prohry postupně macerovaly náš životní názor, až vznikla jakási zahuštěná esence, pomocí které nyní přijímáme a opracováváme tu část současnosti, do které jsme právě namočeni.

To, že jsme na ní plně účastni, současně znamená, že máme moc ji do jisté míry měnit. Pokud bychom tak nečinili, nic tak moc by se zase nestalo, ale svět by pak byl přece jen trochu jiný. Odtud vývod, že každý z nás, i ten zdánlivě nejmenší, má na tvorbě současnosti své nezastupitelné místo. Jakkoli bychom se třeba cítili bezvýznamní, můžeme si být naprosto jisti, že kdyby se přišel někdo odkudsi z daleka zajímat o způsob našeho života, bezesporu by i nás zařadil do okruhu svého zájmu. Proto také by náš každodenní přínos k současnosti měl být uvědomělý a co nejlepší, neboť nikdy nevíme, jestli si z něj někdo právě nechce vzít příklad nebo na něj nějak navázat.

Současnost nepozměňujeme pouze my – činí tak kdekdo široko daleko kolem nás. Nedá tedy zas tak velkou práci vzít na vědomí, že každá současnost se neustále mění. Nemůžeme za to pouze my, lidé, Nemenší měrou se zúčastňuje i okolní příroda, a v neposlední řadě i sled nepředpokládatelných náhod. Proto je také obtížné předvídat podrobnosti, ke kterým by mělo dojít někdy v budoucnosti. Vše se odehrává pouze v mezích pravděpodobnosti – jak to ostatně můžeme sledovat i na předpovědích počasí.
Zdá se to velice složité, ale život je už tak zařízen, že to chápe jako samozřejmost a docela dobře s tím vegetuje. Vše je zkrátka v neustálé proměně, a život sám sebe udržuje tím, že se dokáže rychle přizpůsobovat nově vzniklým situacím.

Zdánlivě to vypadá tak, jako že za živou současnost bychom měli pokládat pouze tu část, kterou právě prožíváme – to, co je minulé, jako kdyby kdesi zmrtvělo, takže se už neozývá. Zbývají jen vzpomínky.
Není tomu tak zcela. Život je založen na jakýchsi základních kamenech, protéká určitým pevným korytem, takže je toho jenom velmi málo, co můžeme ve skutečnosti pozměnit. Ty mantinely jsou tvořeny fyzikálními a biologickými podmínkami, které teprve po- stupně – a někdy velmi pracně – objevujeme.
Tyto základní směrníky je výhodné znát, abychom pak nešli zbytečně a nebezpečně hlavou proti zdi.
Jedním z nich je ona neustálá proměnlivost. Život jepice a životnost galaxie jsou si jen zdánlivě na hory vzdálené. Mají společné jedno: neustálou proměnu. Některé změny jsou v našem světě očividné, o jiných se zmůžeme pouze dohadovat. Ale jsou tu. Pokud je nevezmeme na vědomí, je to naše chyba.
Jiným důležitým rysem je polarizace. Poznání probíhá vždy pouze mezi dvěma póly. Držíme-li se úzkostlivě pólu pouze jednoho, můžeme sice získat nějaké dočasné výhody, ale k poznání tím máme daleko. Pro rozvoj života je samozřejmě výhodnější držet a rozvíjet stránku, považovanou za kladnou. Pro skutečné poznání je ale nutno přihlédnout i k její partnerce, neprávem považované za zápornou.
Také je nutno vzít v úvahu podmíněnost. Že jsme ke svému narození potřebovali rodiče, je jasné. Stejně tak i oni, a samozřejmě všichni další před nimi. Kde je vlastně počátek? Konce nedohlédneš. Běžnému člověku je to srdečně jedno, ale některým hlavám to nedá spát. Takže se nám potom nabízí Velký třesk, Stvoření, Podmíněný vznik a podobně. Neschopnost nalézt první podmínku, která celý ten koloběh roztočila, vedla dokonce k názoru, že vlastně nic neexistuje, neboť chybí reálný základ.

Z neustálé proměnlivosti vyplývá i dočasnost všeho. Nejde pak ani tak o naprostý zánik, nýbrž pouze o přechod z jedné formy do druhé. Jelikož jsme ale vázáni pouze na svůj poměrně krátký život, zajímá nás vždy jen ta forma právě probíhající. A i ta zaručeně dříve či později vezme zasvé. Život se ale vyžívá v prožívání, takže myšlenky na nezbytný úbytek sil a neodvratný zánik se naléhavě dostavují až teprve ve vyšším věku, kde je ke konci přece jen blíž. Pro mládí jsou v nedohlednu.

Z faktu, že si z možných dvojic vybíráme jen tu líbeznější část, v kombinaci s druhým nezbytným faktem, že vše jednou skončí, vyplývá smutná zkušenost, že vše příjemné je pouze dočasné. Pesimisté v tom vidí marnost života, kdežto optimisté se radují, že alespoň nějaká část toho pochybného celku, kterým je život, za něco stála. Celkově se pak mluví o ulpívání. Mysl zdánlivě víc lpí na věcech příjemných, ale i ty nepříjemné se na nás dokáží pověsit někdy na dost dlouho. Že skončí něco nepříjemného, to přijímáme s radostí. Ztráta čehokoli příjemného nás naopak zasáhne někdy až natolik, že ji neuneseme. To je také důvod, proč všechny duchovní směry upřednostňují odtahování se od záležitostí tohoto světa.

K zoufalství ale není důvod. Poznáme-li co nejvíce podmínek, které mají vliv na náš život, dokážeme se jistě – bez planých nadějí –uspokojivě přizpůsobit.

Autor: František Benda, Foto: Internet