Důchodce a duchovní život – Totéž

Autor článku: František Benda Není zcela jisté, lze-li začít článek slovy „v dnešní uspěchané době“, protože i každá minulá doba si mohla vzhledem k té předcházející, jistě mnohem klidnější, připadat uspěchaná. Ale budiž.

V dnešní uspěchané době kupodivu roste zájem o orientální duchovní nauky, jejichž základem je její pravý opak: klid beze spěchu, spíš nicnedělání, zastavení nebo aspoň omezení všeho, o čem jsme přesvědčeni, že patří k plnému projevu života: pohyb, rychlý dech, okamžité reakce na vnější podněty a neustálé promýšlení nových a nových rozhodnutí. To by se ovšem neobešlo bez opuštění právě těch aktivit, které jsou zdrojem onoho kritizovaného spěchu, což by vlastně vyžadovalo změnu celého dosavadního životního postoje. Neboť postoje jsou v našem životě činiteli rozhodujícími.

Že by lidé podvědomě vyhledávali pravý opak toho, do čeho jsou dennodenně namočeni? Nebo je lákají duchovní zisky, slibované na pozadí hlubšího pochopení duchovních závislostí?

Jedna věc je ale přitažlivost slibovaných konečných duchovních závěrů, a zcela jiná (ale naprosto jiná!) věc je požadovaná denní praxe, nezbytná k dosažení slibovaného. To už v tomto již jmenovaném uspěchaném věku voní málokomu.

Praxe se totiž již při prvním setkání promítne do potřeby nutných cvičení. Každý, kdo byť jen přičichl k jakékoli pro něj nové disciplíně, se rychle seznámí s tím, co to obnáší: je nutno znovu a znovu, někdy po velice dlouhou dobu, opakovat určité krátké pensum nové látky, a to tak dlouho, až si na ni jeho organismus zvykne natolik, že je pak reprodukuje bez zjevných potíží.

Ti, kteří nejsou příliš informovaní a přicházejí do tohoto prostředí s představami spíše naivními, dost často s nepříjemným překvapením reagují: „Vždyť je to stále stejné!“

Ano, je to stále stejné, stále totéž, ale neopakuje se přece pouze toto. V celém kolotání vesmíru lze nalézt opakování kdečeho, a to po velice dlouhá období. Věčné to ale není, neboť pojem věčnosti je spojován pouze s představami Boha. Toto opakování je pouze velmi, velmi dlouhodobé. I tak v něm ale nalezneme změny, a to někdy velice významné, ba dokonce i rozhodující a osudové. Tím je zajištěn jistý pokrok, postup vpřed, nebo aspoň změna.

I v našem běžném denním životě se spousta dění neustále opakuje. Náš denní program, nebo alespoň jeho začátek, bývá po dlouhou dobu neměnný, a mnozí lidé nesou těžce, dojde-li u nich k takovému zvratu, že je přinutí na tomto zaběhnutém programu něco měnit. Zvyk je zkrátka jako ta železná košile, která se velmi obtížně převléká. Každodenní jídlo, hygiena a spánek velice rychle vytvoří typ stereotypu, který je záhy považován za normální a nezbytný.

Takováto nenápadná a jakoby samozřejmá neměnnost je tedy spíše vítaná, kdežto pronikání do nového oboru je neseno těžce. Ale nový obor nelze obsáhnout najednou; je v něm mnoho detailů, které je nutno se naučit, zvládnout jisté specifické pohyby, osvojit si určité návyky a vlastně posunout své dosavadní postoje do jiného místa, odkud se pak za odměnu získají nové pohledy.
Myslet bolí, říkal Masaryk, a není to pouze u začínajících žáčků. I duchovní literatura připomíná, že mnozí z těch, kteří dosáhli nějakého hlubšího poznání, mají snahu uvelebit se v dosaženém místě, odkud se jim už dále nechce postupovat, jakkoli další úsilí slibuje poznání ještě širší.

Staré nauky trefně přirovnávaly takovou činnost k otesávání běžně nalezitelných, neforemných balvanů do hranatého varu, který by pak bylo možno použít ke stavbě nějaké užitečné budovy (měli samozřejmě na mysli stavbu chrámu). „Učiň ze mne kámen úhelný“, tak zněla jejich formule. V ní se skryla i oddanost komusi Nejvyššímu, neboť mnohý usilující si uvědomoval, že je sice snadné k takovému rozhodnutí přistoupit, ale praxe že se ukáže složitější. Proto se obraceli o pomoc k vyšším silám.

Je samozřejmé, že se nám cvičení zdají stále stejná. Jiná ani být nemohou, obdobně jako stále stejné vlny dorážejí na stále stejnou skálu. Ale i ta skála se přece jen pomalu mění, poddává se, jakkoli je to pro krátkodobého pozorovatele nezřejmé. My se sice pro něco rozhodneme, ale současně se tomu úporně bráníme, což nám může vydržet hodně dlouho. V jedné hlavě se rodí argumenty pro i proti. Také proto, aby dokázali vyjít z této neplodné zdánlivé rovnováhy, volají mnozí o pomoc z vyšších míst.

Má-li narůst větší celek, musí být připojována každá další jeho částečka přesně do místa, které jí přísluší. Velké celky se mnohdy skládají z mnoha částí zcela stejných nebo sobě velice podobných – odtud ona monotónnost. Ale i v ní lze nalézt uspokojení. Vědomí, že každodenní opakování, zdánlivě do nekonečna, přece jen jednou přinese jakýsi výsledek, může být i posilou.

Je to stále totéž, ale monokrystal se svými zcela mimořádnými vlastnostmi nevznikne jinak, než právě úzkostlivě hlídaným přikládáním jedné naprosto čisté molekuly k molekule předcházející. A trvá mu hodně dlouho, než vznikne i tento kámen úhelný.

Což teprve nám!

Autor: František Benda, Foto: Internet